Co podle vás je liberální levice? Jak se díváte na její úlohu, případně úlohu hippies od Berkeley a pařížské nepokoje roku 1968 až po její dnešní vyjádření v podobě zeleného hnutí a liberální ČSSD u nás?

To je stohlavá otázka, která by vyžadovala stohlavou odpověď.

Museli bychom si nejdříve ujasnit, co chápete pod pojmem „liberální levice“ a co myslíte jejím, vámi v otázce vykonstruovaném, napojením na dnešní českou sociální demokracii. Strany sociální demokracie byly, mimochodem, vždy velmi pravicové a kapitalismu do prdele lezoucí, takže nechápu, co tím myslíte. A česká Strana zelených byla po léta výsměchem principům zelených stran, protože byla v podstatě ultrapravicová. Pamatuji si, že jsem se tomuto paradoxu šíleně chechtával, když jsem to probíral se svými studenty na Bostonské univerzitě. Říkával jsem jim, že znám jedno maličké království ve středu Evropy, které si plete, co je levice a co pravice, a tím vlastně nemůže nic rukama uchopit, a jelikož má jen nohy, tak je jen nohsledem „podnikatelů“. Já vím, bylo to období slavného vítězství nad těmi „komouši“ a levic nebylo třeba, hlásal národ.

Liberální levice se může chápat jako manifestace sobectví, jen s levicovým programem. A to se třeba nehodí na hnutí hippies, které naopak sjednotilo nesobecké zájmy tehdejší mládeže protestující proti strašlivým válečným zločinům, které páchala jejich imperialistická vláda ve vietnamské válce.

Pařížskou revoltu mládeže kolem roku 68 obzvláště miluji, neb byla z největší části nastartována umělci z hnutí Situationist International a jeho intelektuálním představitelem Guy Debordem. Situacionalisté řezali uměleckými prostředky do hnusu kapitalismu, tržní sebezáhubné společnosti. Pro mě je to zdroj neuvěřitelně úžasných myšlenek, podněcujících v boji za svobodu. Ale ne svobodu sobeckou, ale svobodu internacionální, svobodu sdílenou. Ostatně situcionalisté byli jedni z prvních, kteří bojovali v předchozích letech za svobodu francouzské zločinně vykořisťované kolonie v Alžírsku.

Teď zrovna čtu na záchodě souborné spisy Guy Deborda vydané universitou MIT v Bostonu. Nádherně vyjádřené kritiky odporného a zrůdného a na sobectví postaveného kapitalismu, který jsme si sem nechali navézt po prohrané Plyšové revoluci. Ano, lidé se nechali oblbnout plyšovými medvídky a jinou zvěří šitou v pracovních kapitalistických koncentračních táborech v „rozvojových“ zemích. Když dnešní mlaďoch daruje na narozeniny své milované dívce či chlapci nějakou plyšovou zrůdu, tak symbolicky potvrzuje i své vlastní budoucí zotročení.

Je smutné, že si to tak málo dnešních mladých lidí uvědomuje, byvši vypláchnutí pravicovou propagandou o „nádherné postkomunistické“ svobodičce.

Tato liberální levice dnes slaví vítězství Alexandera Van der Bellena v Rakousku. Slavíte také?

Rakouské volby není třeba oslavovat, neb se v nich ukázala holá pravda o staré rasistické, xenofobní, imperialistické Evropě. Hoferova otevřeně nacistická strana přece vyhrála přesně polovinu hlasů. A to zřejmě spoustu jejích vesnických příznivců nepřišlo k volbám. Což kdyby se stalo, tak s obrovskou převahou ten nácek vyhraje.

Zeleného kandidáta volili zřejmě většinou osvícení rebelové z velkých měst, kteří se k volbám dokopali a kteří aspoň trochu strávili multikulturní a multirasovou společnost. Ale to je, jak volby jasně ukazují, jen menšina.

Zrovna mně do počítače přistál mail od mého starého kámoše, žijícího v Rakousku, ilustrující, co jsem výše napsal: „Tak jsem nevolil nikoho, protože k volbám tradičně nechodím, páč to považuji za zbytečné. Ale zelené teroristy bych asi nevolil, protože na ty jejich photovoltaické elektrárny apod. nemám naladu.“ Ve Vídni jsem se potloukal celé dva roky, když jsem musel tvrdnout ve strašném uprchlickém táboře Traiskirchen, zatímco jsem čekal na azyl v USA.

Vídeň mně lezla na nervy svojí imperialistickou arogantní a na expresi moci vyjádřenou architekturou. Nedávno jsem tam zase zavítal a už jsem tu nabubřenost, řev z opery, předznamenávající rasovou vyvolenost právě se rodících Hitlerů, nemohl vůbec vydejchat.

Je tam jasně na každém kroku cítit touha po nadřazenosti evropských arogantních kulturních sobců nad všemi „čmoudy“ světa: „My si v opeře nenecháme bubnovat naháči na nějaké dřevěné špalky, my jsme si vymysleli tu nejdokonalejší komplikovanou hudbu v historii a při jejím poslechu vzdycháme nadšením, máme utajené freudovské orgasmy pod našimi propocenými šaty a ovíváme si tlamy zdobnými vějíři.“

Je zajímavé tam sledovat vytesané obličeje otroků nesoucích naše evropské vyvolené kašny plné vody jen pro naše nevymáchané xenofobní, rasistické huby. Ostatně Praha jako součást stejného impéria také v jeho dobách nohsledecky toužila následovat stejnou, lidský rozměr nerespektující, kulturu. Koukněte se kupříkladu na toho „negra“ nesoucího náš pražský honosný balkon, na kterém jsme popíjeli své kafíčko z kávových bobů rostoucích v našich Evropou ukradených koloniích.

Osobnosti jako Matěj Stropnický, Martin Bursík, Kateřina Jacques, Jiří Dienstbier ml., Šimon Pánek… K čemu dobrému dle vás tito lidé přispěli a co pokazili?

Nezlobte se, ale já nechci rozebírat nějaké sice zdánlivě různorodé, ale přece stále jen postavy českého politického dění, které je samozřejmě pro mě pořád kulturně eurocentrické a naprosto nedostatečně revoluční.

Všichni vámi zmínění jsou součástí jednoho a téhož západního politického establišmentu, a tudíž jsou na stejné lodi, která pořád hlídá u pobřeží Evropy, aby nám sem nikdo nevlezl.

Snad jen to, že je osvěžující, že mírně levicový Stropnický vystřídal ve funkci ultrapravicového Bursíka, a tím se Strana zelených začala trochu vysoukávat z té kapitalisticko-podnikatelské řiti.

Předpokládám, že Marine Le Penová, Heinz-Christian Strache, Frauke Petry nebo Geert Wilders nebudou váš cup of tea. Co v Evropě postavit proti jejich politice?

Proti evropským náckovským hnutím, jako je strana Le Penové, lze postavit jen desítky milionů přistěhovalců, kteří by se svými kýbly a hadry umyli tu pronacistickou evropskou špínu. Evropané se musí vzbudit a konečně si uvědomit, že jejich zaprděný svět je třeba změnit k obrazu měnícího se celého světa. Světa, ve kterém už napáchali tolik zvěrstev, světa, kde se díky západnímu bezohlednému ekonomickému systému už hroutí životní prostředí a stamiliony lidí budou muset odejít ze svých zemí, protože se z nich stávají pouště, světa prošpikovaného námi vyvolanými válkami, odkud utíkají miliony lidí jen, aby si zachránili životy.

Pamatujete si písničku od Voskovce a Wericha?

„Když nás půjdou miliony,

všichni proti větru,

každý ujde ten svůj metr,

dáme metr k metru.

Kde je síla zpátečníků,

kde je síla větru?

Proti proudu postoupíme

o sta kilometrů.“

CELÝ SERIÁL PL.CZ "KOHOUTA DO KOUTA"

Zatímco hovoříme, dějí se dvě podstatné záležitosti: Ve Středozemním moři se topí tisíce migrantů a Evropa směňuje s Turky další imigranty. Jak byste obě situace řešil?

Teď nechápu vaši otázku? Jak řešit? Pomoci jim přece musíme!!! A to hned!!!

Musíme vykopat prdele našim turistům z našich nesmyslných snobských výletních lodí a soustředit je všechny do Středozemního moře a snažit se převážet co nejvíce uprchlíků k nám do té „vyvolené“ Evropy a samozřejmě je distribuovat do všech evropských zemí po statisících.

Jsme ve zlomovém bodu lidských dějin; a jestli si chceme pořád říkat lidé, a ne sobecký sebestředný prasata, tak musíme mobilizovat všechny své nakradené rezervy a vrhnout se do díla. Díla, které budou nemilosrdně hodnotit budoucí generace a dle kterého si nás buď zařadí jako znova se rodící nácky, nebo jako lidi, kteří se ze své příšerně bezohledné historie konečně poučili.

Co dalšího byste čtenářům rád sdělil? Například jsme od vás dostali e-mail, kterým oznamujete jistý záměr na založení vašeho vlastního podniku...

Ano právě jsem si otevřel podnik s anarchistickými potřebami na Václavském náměstí.

Už si jeden čtenář mé facebookové stránky všiml krásného nápisu nad výlohou. Samozřejmě mi okamžitě zablokovali facebookový profil. Čtenáři na něj mají přístup, ale mně se tam zobrazuje blokace. Zřejmě mě FBI vyšetřuje, jestli je tomu tak. Žijeme v době absurdní reality, kdy se slévá dohromady hrůza z humoru s hrůzou z reality.

Ale, jelikož jsem mluvil o své zkušenosti z rakouského uprchlického lágru Traiskirchen, tak tady je ukázka z mé knihy „Proveď vola světem, volem zůstane“. http://www.kosmas.cz/knihy/158648/proved-vola-svetem-volem-zustane/

Za pár dní mě odvezl i s mým kufrem k bráně největšího uprchlického tábora v Evropě Traiskirchen. Zabušil jsem na železná vrata a zřízenci jsem řekl, že chci požádat o azyl ve Spojených státech. „Kome,“ řekl a pokynul mi, abych ho následoval.

Zamával jsem Milošovi sedícímu v jeho ojetém citroenu. Zavřela se za mnou brána a zřízenec mě odvedl po schodech do čtvrtého poschodí obrovské vojenské budovy bývalých kasáren Marie Terezie. Došli jsme k mřížím. Zase se mi sevřel žaludek z podmíněného reflexu z bývalých výslechů v komunismu.

Nezapomenutelné vystoupení Milana Kohouta k imigraci a střetu kultur

„Počkejte, to jdem do nějakého kriminálu?“ zeptal jsme se ho, ale on mi nerozuměl a předal mě dalšímu zřízenci, který mě uvedl do místnosti s řadou vojenských patrových postelí a práskl za sebou zamřížovanýma dveřma. Byl jsem zase ve vězení a vůbec nic jsem nechápal.

„To se mi snad jenom zdá, do prdele, co se děje?“ hučelo mi v hlavě.

Všechny uprchlíky z různých zemí, kteří přišli do Rakouska a požádali o azyl, napřed poslali do táborového vězení. A když je měli pod zámkem, tak úřady zjišťovaly jejich totožnost. Někteří tam seděli celé měsíce.

Lehl jsem si na kavalec a najednou mi přišlo líto, že už neuvidím mého malého roztomilého synáčka. Vytáhl jsem papír a začal mu psát dopis na pokračování:

28. červenec 1986

Danoušku, teď jsem se probudil. Je tu strašně dusno a vlhce zatuchlo. Mrakama táhnoucíma se po obloze prosvítá jitro. Jitro nad Traiskirchenem. Probudil mě rachot ešusů. „Kluci, máte tam kakao,“ řekl postarší mužík s vydutým břichem. Už jsem si ho všiml včera. Má strašně vychytralej výraz obličeje. Možná bejvalej předseda svazáků v Čechách, nyní čtenář jakýchsi exilových českých plátků, jež včera kolovaly pokojem. Když jsem přišel ke konvím s údajným kakaem, byl v jedné z nich na dně pochopitelně jenom čaj. Nalil jsem si ho do ešusu a vrátil se ke svým patrovým postelím. Včera večer přišel jakýsi Pražák a poměrně s klidem, rozkládaje rukama pouze v loktech, vyprávěl o drastickém přechodu jugoslávských hranic. Ukázal mi nohy. Měl je strašně nateklé a podlité krví. „Nejsi medik?“ zeptal se mě. „Ne, ale dělal jsem kdysi zdravotníka v táborech.“ Vyhrnul si nohavice a strčil mně jednu nohu do postele…