Německý magazín Der Spiegel napsal, že v nové německé vládě převládá mínění, že Evropská unie je společenstvím hodnot a že dál už nejde to, aby čtveřice visegrádských států přijímala miliardy eur z evropských fondů, ale když jde o to přijímat běžence nebo se řídit rozhodnutími Soudního dvora, otáčí se k EU zády. „Když už je Německo, jak dalo najevo, připraveno do budoucna více přispívat do rozpočtu EU, pak chce Berlín také mluvit do toho, jak se peníze budou utrácet,“ konstatoval také Der Spiegel. Není to podobné jako s manželstvím, kdy jeden z partnerů vydělává výrazně víc, a proto vyžaduje od toho druhého poslušnost? A stojí takové manželství vůbec za to?

Ve všech vztazích jde nejen o formální pravidla, ale také o faktickou moc, která je většinou mnohem důležitější. Můžeme se snažit a pravidla zpřesňovat, ale skutečný život s nekonečnými variantami nikdy žádná pravidla neobsáhnou. Jejich zpřesňováním a doplňováním jen nahráváme těm, kdo chtějí pravidel zneužívat a šikovně se mezi nimi dokáží pohybovat. Ve vztazích – manželských i unijních – jde přitom stranám o různé zájmy. A státy, společnosti i jednotlivci jednají vždy ve shodě se svými zájmy. Pokud převáží zájem na setrvání – v manželství i ve společenství – pak má takové spojení význam.

Když tak trochu do ztracena vyšuměly migrační kvóty, stojí před jejich odpůrci překážka většího kalibru a tou je Dublin IV. Pokud bude platit povinnost členských zemí EU přijmout tolik migrantů, kolik na ně podle stanoveného klíče vyjde, dokážete si představit, jak by mohla být ošetřena povinnost migrantů jít do určené země, i když se jim tam nebude chtít jít?

Člověk je zvíře a civilizace jen křehká slupka. Od pádu do dob prvobytně pospolných nás dělí dvě teplá jídla denně. Zvíře v nás drží na uzdě stát aktivně vykonávaným násilím nebo strachem z tohoto násilí a z trestu, který reálně hrozí. Stát, který rezignuje na svůj odvěký úkol leviathana, je odsouzen k záhubě. Evropské státy mají před sebou jen dvě možnosti: buďto začnou všemi prostředky realizovat svá oprávnění, tedy i za pomoci násilí, nebo zaniknou. Zájemcům o podrobnější vysvětlení doporučuji knihu historika a archeologa Iana Morrise „K čemu je dobrá válka?“, která před nedávnem vyšla v nakladatelství Argo.

Mluví se o tom, že by migranti dostávali všude stejnou měsíční částku, takže pak by pro ně mohlo být lákavější žít v zemích dosud méně atraktivních, tedy těch chudších. Je možné, aby členským zemím EU bylo k přidělenému počtu migrantů ještě uloženo, kolik jim stát musí vyplácet jako podporu, i kdyby to bylo v ostrém kontrastu s tím, kolik konkrétní stát přispívá svým občanům na různých sociálních podporách nebo vyplácí na důchodech?

Na tomto problému je krásně vidět, že slaďovat všechny věci, normy, regule a pravidla v rámci celé Evropské unie je nemožné, protože státy na tom nejsou stejně. Tato snaha, které občané tolik tleskají u poplatků za roaming a za data, se mi protivila už před deseti lety, kdy tehdejší eurokomisařka pro justici plánovala sjednocení rodinného práva. Jde o další příklad, že vedení EU vůbec nepochopilo vlastní roli a ve skleněném bruselském zámku odtrženo od reality pomalu přišlo o zdravý rozum. Namísto aby se po brexitu vzpamatovalo, pokračuje ve své původní představě a naopak kritiky uráží. Czexit, polexit, slovexit a další odchody i rozpad Evropské unie už je jen otázkou nedaleké budoucnosti.