Začneme poněkud netradičně. Mezi lidmi strachujícími se o svobodu projevu budí pozdvižení akční plán pro čelení dezinformacím. Vládní dokument zavádí nový trestný čin šíření dezinformací. Vládní experti také doporučují podporovat 50 miliony korun ročně neziskové organizace, které se zabývají dezinformacemi, a 100 milionů korun ročně odvádět ze státního rozpočtu ke spřáteleným médiím, která státu v boji s dezinformacemi pomohou. Profesor Jan Jirák, mediální expert, varuje, že pod rouškou čištění veřejného prostotu od záměrně lživých zpráv se k nám dostává nástroj možného cenzurování názoru. Ať je tato doba sebe bláznivější, není už za hranou představivosti, že by tento akční plán vládou a poté Parlamentem prošel?

Pro mě to není „možná nástroj cenzury“, pro mě to už je jasná tvrdá cenzura. A nejlepším příkladem je dění kolem covidu.

Všechny ty zvraty, které jsme během posledních zhruba tří let zažili. To, co v roce 2020 bylo označováno a potíráno (!) jako dezinformace, se dnes běžně zmiňuje zástupci státu. Vzpomeňte si, jak se rétorika kolem covidu neustále posouvala, a vždy v každé fázi bylo „dezinformací“ něco, co ve fázi další bylo oficiální „pravdou“. A teď si představte, že by se v této situaci uplatňoval tento zákon, který by domnělé dezinformace považoval za trestný čin. To by nebylo jen nesvobodné, to by bylo výslovně zdraví a mnoha životům nebezpečné, protože informace by se k veřejnosti dostávaly mnohem pomaleji, než jak se dostávaly.

Za hranou představivosti to ale rozhodně není. Je to totiž velmi standardní postup všech diktatur. Každá diktatura je vždy založena na třídění informací, na propagandě a na potírání údajných „dezinformací“ tak, aby to danou diktaturu co nejdéle udrželo u moci. Spíš se na to podívejme jinak: Není to extrémně alarmující, že česká vláda sahá po nástroji, který je vlastní diktaturám?

Ale budu upřímná: Jestli si myslíte, že mě to nějak zvlášť znervózňuje, mýlíte se. A to proto, že já jsem si už dlouho vědoma a veřejně to tvrdím, že svobody jsou v rostoucí míře omezovány a že směřujeme mílovými kroky ke značné nesvobodě. Jinými slovy, někoho to možná překvapuje, a proto znervózňuje; já s tímto vývojem počítám již dlouho a už jsem si fází smutku prošla. Nyní už nastala fáze „je tu to, na co jsem se připravovala“.

Když se zastavíme u hesla, které se začalo šířit po prvním kole prezidentské volby, že Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí, je nějaká oblast společenského života, ve které by příští hlava státu z titulu své funkce mohla opravdu přispět k „vítězství“ něčeho všem prospěšného? Nebo si příští víkend zvolíme pouhého kladeče věnců a řečníka projevů plných prázdných frází?

Jedinými zajímavými pravomocemi prezidenta je jmenování ústavních soudců a jmenování členů Bankovní rady České národní banky. Vedle těchto jediných dvou skutečně zajímavých pravomocí je jen kladečem věnců. Celý tento humbuk je o tom, že pro většinu lidí je prezident symbolem, a symboly jsou pro většinu lidí emočně důležité. Reálný vliv na život je ale minimální. Tedy i toto heslo Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí je nejen prázdnou floskulí, ale navíc je i velmi opovržlivým vyjádřením víry, že všichni jsme si rovní, ale někteří jsme si rovnější, jak věděl už Orwell. Ať už si myslím o kandidátech cokoliv, nikdy bych se k jakýmkoliv voličům nevyjádřila s takovým despektem.