Zatímco premiér Andrej Babiš označil za nejdůležitější prioritu Evropské unie v nadcházejícím pětiletém období posílení vlivu členských zemí na použití dotací z EU, předseda Evropské rady Donald Tusk vyjmenoval čtyři pilíře, na kterých má stát agenda Evropské unie na dalších pět let. Jsou jimi: ochrana občanů a jejich svobod, rozvoj ekonomiky, budování zelenější a inkluzivnější Evropy a prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě. Myslíte, že třeba rozvoj ekonomiky a budování zelenější Evropy může jít ruku v ruce?

Jak příznačné. Na straně jedné je zmiňován soukromý zájem, na straně druhé je zmiňována ideologie.

Pokud jde o ochranu občanů a jejich svobod, jsou to jen bohapusté proklamace, osobních svobod v Evropě jednoznačně ubývá. Na druhou stranu tomu, že mnoho politiků opravdu upřímně chce silnější ekonomiku i silnější ekologickou politiku, bych celkem i věřila. Je to ovšem oxymóron. Je to jako chtít víc suššího deště.

Ve skutečnosti totiž politici mluvící o ekologii nemají na mysli skutečnou ekologii, nýbrž ekologický aktivismus. A to jsou dvě zcela rozdílné věci. Fanatický ekologický aktivismus ve své krystalické podobě reprezentovaný třeba švédskou šestnáctiletou Grétou nemá s ekologií nic společného, jedná se o obsesivní nevzdělaný názor, pouhou ideologii, která nedokáže domyslet důsledky svého vlastního aktivismu. Je to podobné, jako když před časem Evropská komise podporovala přimíchávání biopaliv do pohonných hmot, aby se vzápětí zjistilo, že ekologická stopa takového jednání je mnohem větší než u klasických fosilních paliv a aby se tiše od podpory zase odstoupilo.

Tento nedomyšlený ekologický fanatismus nejen že nechápe, že je patrně pro světovou ekologii větší přítěží, než kdyby sám sebe vypnul, ale hlavně nechápe ani provázanost s ekonomikou. Nechápe, že čím víc tohoto aktivismu, tím slabší ekonomika; čím slabší ekonomika, tím rychleji budeme zkolonizováni zeměmi jako Čína; čím dříve budeme převzati Asií, tím dřív můžeme jakoukoliv ekologickou politiku úplně odpískat. Zkrátka tento typ aktivismu má díky své nedomyšlenosti v sobě zakódovánu sebedestrukci.

Podle premiéra Andreje Babiše si chce Česká republika dál zachovat právo rozhodovat sama o tom, z jakých zdrojů svou energii vyrábí. Je z tohoto pohledu důležité, aby po květnových volbách neseděli v europarlamentu „anarchisté typu zelení, piráti“, jak také řekl předseda české vlády? Nebo to dlouhodobé „zelené“ směřování Evropy nemohou ovlivnit jedny volby, když Macronovo hnutí Republika vpřed! chce udělat z Evropy „zelenou mocnost“ a má v programu zvýšení pravomoci Evropského parlamentu, který by měl mít právo navrhovat legislativu, nejen o ní hlasovat?

V tomto případě souhlasím s názorem, že máme mít právo rozhodovat sami o svém energetickém mixu, i když mám poněkud podezření, že v případě Andreje Babiše v pozadí stojí jeho zájem o řepku.

Pokud jde o výsledek voleb a jejich vliv na směřování Evropy, samozřejmě pokud by se Evropský parlament zcela přestavěl, mělo by to zásadní vliv na ekologický aktivismus, protože by se mu nedostávalo podpory shora. Mohlo by se hypoteticky třeba i podařit zachránit ohrožený evropský automobilový průmysl, který bude ohromně trpět, zůstanou-li zachovány poslední schválené emisní limity.

Nicméně tato ideologie se už tolika lidem zažrala pod kůži, že bude trvat velmi dlouho, než se jí zbaví. Bude potřeba mnoho a mnoho informací od skutečných ekologů, nikoliv jen aktivistů, aby vysvětlili, jak je to v realitě se suchem, s požadavky půdy, s uhlíkovou stopou, s elektromobily a zátěží jejich baterií pro svět… a tak dál.

Zároveň Andrej Babiš prohlásil, že Česká republika udělá maximum k ochraně klimatu, nemůže se to ale stát způsobem, který zničí její průmysl. Za konkrétní „krok k začátku konce automobilového průmyslu v Evropě“ považuje jednoznačně elektromobily. Je ta sázka na elektromobily především v sousedním Německu už teď něčím, co se dá vnímat jako hrozba zničení českého průmyslu?

Souhlasím s názorem, že pokud si zničíme svůj průmysl, tedy zchudneme, je to konec jakýchkoliv ekologických snah. A podepisuji také názor, že nesmyslný tlak na elektromobilitu je velkou hrozbou. Nejen, že je hrozbou pro stávající – celoevropský i český – automobilový průmysl, ale je také hrozbou právě pro ekologii, protože elektromobilita není tak zářivě čistá, jak se o ní traduje. Zaprvé aby byl zcela zelený provoz auta, musely by se baterie nabíjet výlučně z obnovitelných zdrojů, jinak jenom kouř výfuku zaměníme za kouř elektrárny. A zadruhé ohromně neekologická je výroba i likvidace baterií. Protože to se ale neděje v Evropě, máme sklon to přehlížet. Planeta je ale jen jedna, čili čím víc ekologie tím přineseme do Evropy, tím větší zátěž vygenerujeme pro třetí svět.

Když probíhala anketa mezi manažery automobilek zorientovanými v problému, vyslovili názor, že vodík má minimálně stejně velkou budoucnost jako elektromobilita, přitom vodík je mnohem ekologičtější. Politici ale fanaticky podporují pouze a jen elektromobilitu. Opět je v tom vidět nikoliv racionalita, ale jen ideologie.

Zatímco bankovní sektorovou daň, kterou prosazuje ČSSD, označil premiér Andrej Babiš za nesmysl, sám představil návrh, aby banky odevzdávaly až pětinu svých dividend do zamýšleného Fondu národního rozvoje. Detaily plánu neprozradil, ale věří, že se dokáže s bankami domluvit po dobrém. Co by z toho banky měly, kdyby začaly „dobrovolně“ přispívat do tohoto fondu?

Premiér vlastně řekl: „Nechci daň, místo ní chci daň“. Asi spoléhá na to, že lidé se v tom nezorientují a nechají si nakukat, že zatímco bankovní daň by jim zdražila bankovní služby, zabavení dividend bankám je něco „úplně jiného“ a služby to nezdraží… Někdo tu z veřejnosti dělá pitomce.

A co by z toho banky měly? Totéž, co z „klasické“ sektorové daně, totiž újmu. Prostě jde jen o různé označení stejné věci.