Navrhované změny v důchodové oblasti jsou podle koaličních politiků nutné pro dlouhodobou udržitelnost penzijního systému. Jak se na jejich nezbytnost díváte pohledem člověka, který měl ve funkci ministra práce celé jedno volební období důchodový systém ve své gesci?
Důležité je říct, že průběžně financovaný důchodový systém už existuje dlouhá léta, přečkal války, přečkal komunisty, věřím, že přečká i tuhle vládu. Mluví o něm i ti, co o něm moc nevědí. Průběžně financovaný důchodový systém má velkou výhodu oproti různým fondovým systémům, v nichž se peníze ukládají na dlouhá léta a znehodnocují se. Jeho výhoda spočívá v tom, že se nedá vytunelovat, nemůže zkrachovat, protože je vyplácen ze státního rozpočtu a v podstatě to, co se vybere, se v tom roce vyplatí.
To je asi základní sdělení. Ale existuje tu dlouhodobá snaha, která se pravidelně opakuje při nástupu určitého typu vlád, jako byla Topolánkova, Nečasova a teď i Fialova, vytáhnout z toho budgetu, který je řádově několik stovek miliard korun, pod různými záminkami, peníze právě do privátních fondů.
Lze vůbec to, co dala pětikoalice dohromady, nazývat penzijní reformou?
Když se mluví o reformě, tak ta probíhá průběžně a neustále. Každá vláda musela řešit parametrické nastavení důchodového systému a řešit některé další kroky. Paradoxní je, že důchodový systém v České republice za posledních 30 let byl v přebytku v dobách, kdy končily vlády sociální demokracie, a naopak byl v relativním deficitu v dobách vlád, které jsou prezentovány jako pravicové.
Co přinášejí parametrické změny, které na nějakou dobu tahle vláda prosadí?
Jedna věc jsou parametrické změny, které navrhuje Fialova vláda. Ty jsou jednoznačně snížením životní úrovně pro důchodce, ať už starobní nebo invalidní. Změna systému je v zásadě obráceně postavená. Nejdřív měla vláda vyřešit inflaci a pak se teprve měla vrátit k důchodovému systému, protože ten systém naopak zafungoval. A zafungoval tak, že pokud by takto nebyl nastaven, tak by se velká část našich důchodců ocitla ve velkých životních problémech, neboť systém reaguje na růst inflace.
A aby bylo jasné, co porovnáváme: Pokud se říká, že je stoprocentní valorizace, tak ta je k důchodu, který člověk pobíral, když odcházel do penze. Takže je to de facto udržení jeho životní úrovně na její výši v době, kdy odešel do důchodu. A obzvláště u dlouhodobých důchodců, jak se říká starodůchodců, jak roste životní úroveň a jak rostou reálné mzdy každým rokem kromě posledního roku – dvou, kdy tu nastala poměrně velká inflace, tak je potřeba tam mít další parametr ve vztahu k tomu, jak roste životní úroveň populace. A to proto, aby alespoň částečně – sociální demokracie to v minulosti nastavila na 50 procent – životní úroveň důchodců dotahovala životní úroveň ekonomicky aktivní populace na padesát procent. Vláda má možnost to zvednout víc, to bylo vydáno zákonem.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník