„Evropa se potácí v hospodářské a populační krizi, ohrožují ji hordy migrantů z Asie a Afriky, ale Evropská komise vymýšlí jednu hloupost za druhou,“ napsal jste ve svém komentáři Co týden dal. Můžete prosím rozebrat, jaké hlouposti máte konkrétně na mysli?

Konkrétně jsem reagoval na přípravu směrnice Evropské komise o zákazu kouření před restauracemi, v parcích, v zoologických zahradách a na dalších místech. Je až neuvěřitelné, na co se zaměřují bruselští úředníci. Takových věcí bychom mohli pojmenovat spoustu, ať je to kolem genderu, migrace a podobně. Všechny směrnice postupně směřují k tomu, abychom byli pod drobnohledem úřednické moci, která nás chce ovládat, aby nám neustále nařizovali, co smíme, a co nesmíme, jak se máme chovat, co smíme říkat a podobně. Postupně se v Bruselu vybudoval moloch, který má tendenci ovládat občany v jednotlivých státech EU, nařizovat členským státům, které investice mohou budovat, co máme pěstovat na polích a další.

Klasickou ukázkou zasahování Bruselu do státních kompetencí je například prohlášení vlády ČR, že Evropská komise ještě nerozhodla, jaký výkon smí mít další blok jaderné elektrárny Dukovany. To je jednoznačné zasahování do státu a jeho hospodářské politiky. S takovýmto principem oklešťování státní suverenity vůbec nesouhlasím. Nějaký úředník, který nikdy v České republice nebydlel, nezná ji, rozhoduje o věcech, které ovlivňují náš život. Myslím si, že tohle je největší nebezpečí Evropy, protože Evropská unie se snaží neustále rozšiřovat svoje kompetence, nabobtnávat, a postupně eliminovat suverenitu jednotlivých členských zemí.

Vrátil jste se také k výročí vzniku Československa. Jak tento svátek, kdy Československo vlastně již neexistuje, vnímáte?

Ve svém Co týden dal jsem uvedl, že můj vztah ke vzniku Československé republiky je dnes vlastně ambivalentní. Vznik Československa byl, i přes historické události, které zakladatelé státu nemohli tušit, správným krokem.

Na druhé straně se ukazuje, že dnes chybí užší spolupráce mezi středoevropskými zeměmi, které by byly protiváhou západních zemí, které jsou sice hospodářsky silnější než státy střední Evropy, ale z hlediska blouznivých ideologií jsou na tom dnes státy střední Evropy mnohem lépe. Občané Polska, Slovenska, Maďarska, Česka zatím většinově nepodlehli progresivismu ve všech jeho formách, zelené ideologii a podobně, a to ani přes snahu vládních struktur prosadit tato témata do vzdělávacích programů a do médií. Pořád jsme si v Rakousku, v Maďarsku či v Polsku zachovali určitý odstup od ideologií, které jsou proti přirozenému chování a právu, proti zdravému rozumu a mohou mít zničující vliv na budoucí vývoj národů.

Podstatně více vnímám za důležitější, abychom vnímali jako zásadní svátek české státnosti, který slavíme 28. září. Je to trošku zázrak, že od 10. století je vnímáno území ohraničené horami, které tvoří českou kotlinu, jako státní útvar Čechů, ale to se samozřejmě vztahuje i na občany Moravy a částečně Slezany. Jsou to historické země Českého státu, které jsme dokázali ubránit a zachovat ve státní podobě, i přes mnoho historických zvratů. Je to naše základní území, které je naše přes deset století a nenajdete v Evropě stát, kde by se dalo říci „toto je trvalé území jednoho národa“. My jsme přestali být hrdí na své češství, na svoji historii, a to považuji za velkou chybu. Není to však poprvé, kdy národní hrdost byla potlačena a věřím, že se nám opět navrátí.

A s odstupem doby, co dnes říct k rozdělení Československa, krátce po sametové revoluci? Byla to dobrá cesta?

Rozdělení Československa považuji za přirozený vývoj. Prezident Masaryk, při vzniku republiky, chtěl zajistit, aby nový stát byl silnější a tím se snažil spojit nejen se Slovenskem, ale i s Podkarpatskou Rusí. Pro obě části znamenala první republika velký vzestup, protože v té době došlo k masivním investicím jak na Slovensku, tak v Podkarpatské Rusi.

Už koncem 30. let se ukazovaly na Slovensku tendence a síly, které chtěly samostatnost Slovenska, což vedlo po mnichovské krizi k osamostatnění Slovenska. Od té doby snahy o osamostatnění Slovenska nikdy nezanikly, i když po válce byly utlumeny komunistickou mocí. Ukázalo se to při politickém uvolnění v roce 1968, kdy byla ustavena federace.

Proto považuji rozdělení Československa na začátku 90. let za přirozený vývoj. I když občas se objevují hlasy, že k rozdělení státu mělo dojít až na základě referenda, myslím si, že zvolená cesta politickou dohodou představitelů Čechů a Slováků byla správná. Dokázali jsme se dohodnout na rozdělení bez jakýchkoliv animozit a zůstali jsme přáteli.

Je paradoxní, že až po 30 letech od rozdělení se snaží politická reprezentace zatížit naše vzájemné vztahy. Naši politici by si měli uvědomit, že nejsou poručníci slovenského státu, a tudíž nemají činit nepřátelské kroky jen proto, že Slováci mají na některé věci jiný názor, mají jiné politické preference. Jsme nejbližší dva národy a měli bychom mít vzájemný respekt a měli bychom si navzájem pomáhat.