Není to obrovská ironie osudu, že sestra protikomunistických bojovníků bydlí v ulici pojmenované po blízkém spolupracovníkovi Klementa Gottwalda?

S mužem jsme na Moravu přišli v roce 1996. Tenkrát mi někdo volal, že dělají anketu, aby se ulice jmenovala Mašínova. Říkala jsem mu, že je to sice pěkné, ale jestli není z jiné planety. Dodnes se ta ulice jmenuje, jak se jmenuje. Ostatně ten komunista, podle nějž se jmenuje, nebyl až takový šmejd. Byl upřímný a zemřel před koncem války.

Vždyť vy ale nenávidíte většinu komunistů, nebo ne?

To není až taková pravda. Mě hlavně štve, jak se vše po roce 1990 sametově vyřešilo. To je ten malér. Nikdo nebyl potrestán. Když je zločin, musí být trest. Když budete vychovávat dítě způsobem, jakým se vše "sametově" skončilo, tak z něj budete mít lotra. Ostatně vše kolem nás je lotrovská společnost, včetně Hradu. Co si budeme povídat.

I když jsme o tom hovořili mnohokrát, jak vnímáte odkaz Sametové revoluce?

Když jsem loni v Respektu zopakovala, že to byl happening, otiskli to v nějaké anketě. Hned jsem pak měla rudě pomalovaný barák. Dřív to ti syčáci dělali černě, dnes se přeorientovali na rudou. Vždycky to hned nechávám opravit. Už tam jsou kamery, tak uvidíme.

Jak jste vnímala vůbec loňské události na pražském Albertově, kam při oslavách 17. listopadu nebylo moc studentů vpuštěno?

Nespala jsem kvůli tomu dvě noci. Mohlo by mi to být jedno, ale není. Jsem ráda, že je mi dvaaosmdesát. Nezávidím vám všem ani rok dalšího života. Na televizi se moc nedívám, ale tehdy jsem si jí pustila. Viděla jsem pořad s Michaelou Jílkovou Máte slovo. Měla tam pozvaného Jiřího Ovčáčka, Jiřího Pospíšila a bývalého mluvčího Václava Havla Martina Krafla. Obecenstvo bylo rozdělené půl na půl. A byla jsem z toho celá špatná. Jak se příznivci Zemana v titulkách, co běžely pod obrazem, vyjadřovali, jak ho velebili. Prý je to nejlepší prezident. Lidé jsou zmanipulovaní. Mají spousty informací, ale neumějí s nimi pracovat. Facebook je úplná tragédie. Tam každý může vyzvracet, co chce.

Nicméně Miloše Zemana by nyní volilo přes padesát procent lidí...

To hlavně díky uprchlické krizi. Šikovně v tom se svou inteligencí pluje. Nicméně, když člověk vidí ten jeho ksicht, je mu z toho blbě. Pěkně to v pořadu Jílkové vyjasnil ten jeden student. Říkal, co to je za individuum, které přijde ke korunovačním klenotům ožralé, které se pikluje s Číňany a tak dále.

Možná se opět stanete statkářkou. Nejspíš vám zase vrátí statek v Lošanech. Nezpychnete?

To si ze mě děláte srandu. Jsem šťastný majitel realit, jemuž ani v sobotu nedají pokoj. V tom mi ale upřímně hodně pomohl Český rozhlas. Už jsem k Ústavnímu soudu nechtěla jet. Právníkovi jsem říkala, že je to zbytečné. Trvalo to dlouho a byla to komedie. Pak mi právník řekl, že je to na dobré cestě. Po konci jednání jsem zůstala s otevřenou pusou. Uvidíme.

Co tam z toho uděláte?

Je to Danajský dar. Z polností rýžuje padesát let stát. Když uvážíte, že si to nedovolili ukrást ani nacisti, když dostali otce, tak je to smutné. Když přišli do obce a zjistili, že to není Josefa Mašína staršího, ale jeho tří dětí, tak šli od toho. Díky tomu jsme neumřeli za války hlady. Nájemce nám potajmu občas posílal nějaké potraviny. Komunisté to dodnes mají. Byl to státní statek. Polovinu zbourali a ta druhá se rozpadá. Nicméně tady jde o princip. Mám myšlenku, aby z toho vzniklo památeční muzeum věnované otci. Vždyť se tam narodil. Po válce mu tam v roce 1947 odhalili pomník. Nechala jsem opravit vstupní bránu, protože se tam konají pietní akce, které organizuje Společnost Václava Morávka z Kolína. Nebudu to prodávat.

Nikdy to neprodáte?

Do té doby, co budu žít, tak ne. Chci tam udělat malé vzpomínkové muzeum na druhý a třetí odboj. Nicméně ta oblast je velmi bolševická, od starosty počínaje. Otce uznávají, ale s bratry je to horší. Uvidíme. Teď je třeba, abych byla po zdravotní stránce v pořádku. Na operaci jdu dvacátého ledna. Hlavně, abych se pak mohla pohybovat.

Změnila jste v tomto kontextu názor na Česko?

Už jsme se spolu neviděli léta. Nejsem skeptická, ale jsem realista. Mám svou životní zkušenost, která je dána historií mých rodičů, velkých vlastenců. Otec byl jako legionář zakladatel první republiky a šel v tom až za hrob. Maminka také. S bratry jsme po sobě po roce. Otec byl ze starého českého rodu a v jeho rodině bylo vždy deset až čtrnáct dětí. Jeho rodiče nemohli mít léta děti a měli ho až po třinácti letech manželství. Vymodlený jedináček. Máma byla zoufalá, když o něm koncem roku 1918 neměla žádnou zprávu. Čekala, že převezme ten statek. Měl na to vzdělání. Když se v roce 1920, prý o žních, otevřely dveře a tam stál její milovaný syn, byla štěstím bez sebe. Po žních přišel za maminkou, že to nemůže dělat. Úrodu musel pořád hlídat s flintou v ruce, aby nám ji nerozkradli. Pak se vrátil k armádě a statek se pronajal. Ostatně od té doby se nic nezměnilo. Za komunismu kdo nekradl, okrádal rodinu a pětadvacet let po studené válce je republika pořád rozkradená.

Kdysi jsem s jedním kamarádem hovořil o tom, jak je osud vaší rodiny paradoxní. Syn jednoho ze Tří králů, tedy vůdce odboje proti nacistům, si, pokud se nemýlím, vzal Němku. Sestra protikomunistických bojovníků se zamilovala a prožila celkem spokojený život s komunistou, který ze strany odešel po roce 1968...

To jsou paradoxy, co? Taky už jsme si o tom s  bráchou řekli. Když já se narodila, můj manžel maturoval. Byl starší a pocházel ze židovské rodiny. Za první republiky a po válce inklinovalo spousta mladých lidí ke komunismu. Velmi jsem si ho vážila a moc pro mně znamenal. V lidech se nejpíš trochu vyznám. Pak jsem si to ověřila při nahlédnutí do estébáckých svazků. Všichni, co se tvářili jako velcí pravičáci, byli agenti a donašeči. Kdežto on se choval rovně. Nicméně takhle je pokroucená celá historie této krásné, ale dost nešťastné země.

Nemyslíte si, že se celá Evropa dnes chová jako nedospělý mladík, který jednou za pár let potřebuje pár facek v podobě nějaké tragédie či krize, aby se vrátil oběma nohama na zem?

Vlastně ano. Je to tak. Když jedu republikou, tak se stále kochám. Byla jsme po Evropě, v USA. Tato země je opravdu překrásná, ale nešťastná. Z toho důvodu jsem tady nechtěla založit rodinu.

Nemyslíte si, že Evropanům ta totální svázanost s historií škodí, že je brzdí?

To je zajímavý náhled na věc. Stejně stojím za tím, že je jí nutné znát a umět s ní pracovat. Když vám vyprávím své zkušenosti, jsem si vědoma toho, že vám je nemohu předat. Zkušenosti jsou nepřenosné.

Nicméně když si vyslechneme historiky s levicovými a pravicovými kořeny, řeknou nám třeba o posledních čtyřiceti letech dost rozdílné příběhy. A přitom ani o jednom nebudeme moci říct, že je to úplný lhář...

To je pravda a díky za to. Nicméně dejme tomu volný průchod a ne, abychom tvrzení jednoho historika vyvyšovali do nebes a poznatky druhého zakázali. Tak se to dělá za totality. Podívejte se, kam se dostalo Rusko. Proto je třeba historii znát a dát si bacha, aby člověk nějaké striktní ideologii nepodlehl. Budete se divit, ale Kapitál od Marxe jsem četla. Působil na mě jako pohádka, která v lidské společnosti nejde prosadit. Například Bible je také ideologie, ale je v ní spousty obyčejných lidských pravd. Jsem stoupencem desatera božích přikázání. Snažím se jimi řídit. K ideologiím je na druhou stranu třeba přistupovat kriticky.

Nicméně není to v dnešní nadvýrobvě informací v podstatě nemožné?

To je problém, souhlasím. Lidé toho mají tolik, že si s tím neví rady. Vlastně jde o jinou polohu totality. Jakési mnohainformační vymývání mozků. Je to nebezpečné. Rostoucí nespokojenost, trocha uprchlické a ekonomické krize a mají to všichni totalitáři v kapse. Když si chci zachovat svědomí, musím počítat s oběťmi. Rovná páteř něco stojí.

Spisovatel Jaroslav Kmenta udělal rozhovor s hercem Ondřejem Vetchým. Právě on se vyjádřil ve smyslu, že kdyby v této zemi byli na ministerstvech lidé jako vaši bratři, tak to nebude taková džungle...

Nedivím se, že to řekl. Je to poctivý člověk. To si teda dal. Ti teroristi. No, bez srandy, po roce 1990 to nebylo uděláno dobře. Po druhé světové válce to v Německu nebylo ideální, ale proběhl alespoň Norimberský proces. Jistě, zůstala tam třeba v justici spousta nácků, ale přeci jen šlo o spravedlnost. Jestli jsou mezi námi dodnes lidé jako starý Grebeníček, tak to nedokážu strávit.

Koho by zrovna Ondřej Vetchý mohl z vaší rodiny hrát?

Táta byl vysoký. Prý na otce někoho sháněli v Polsku. Vetchý by byl možná dobrý na jednoho z bráchů. Otec byl jiný typ.

Víte jak to vypadá s filmem o vašich bratřích?

Podívejte, já tomu nevěřím. Jsem k tomu hodně skeptická. Co si budeme povídat. Až to bude, tak si k tomu řekneme víc. Už několik let mají scénář v České televizi, který dokonce zaplatili. A nic.

Ten napsal Josef Konáš s manželkou Lucií, kteří vytvořili například scénář k dvoudílnému televiznímu filmu Operace Silver A...

To bylo velmi dobře udělané. Nicméně scénář o bratrech byl také velmi solidně sepsaný. Byli tady kvůli tomu za mnou mnhokrát. A v České televizi to leží několik let.

Koho byste chtěla, aby hrál vás?

To nevím a nedělejte si ze mě zase srandu. Radši dost.