Jak byste interpretoval tu pětadvacet let starou historickou událost? Šlo o revoluci studentů, umělců a posléze většiny národa za svržení nenáviděného režimu, nebo se jednalo o pokojné předání moci, jak o tom mluví Petr Pithart, nebo komunismus padl sám, jak tvrdí Václav Klaus?

Já si doopravdy myslím, že se ten bývalý režim přežil. A bylo to patrné nejen na rozhovorech s normálními a obyčejnými lidmi, ale i tehdy, když se člověk bavil s komunisty. Lidé hodně vnímali ekonomickou stránku, a to je hrozně zajímavé vzhledem k dnešku. Vždy se mluví o demokracii a já nevím o čem všem, ale ta ekonomika i dnes se zase dere do popředí. Já vlastně pořád hledám paralely mezi koncem osmdesátých let a dneškem. Je to docela obtížné, protože ta situace je doopravdy jiná. Já jsem se revoluce aktivně zúčastnil, ale rychle jsem z toho vypadl. Z tehdejší doby si ze všeho nejvíc pamatuji zejména na tu vlnu nadšení, jako kdyby z lidí spadávala frustrace. To je motiv, který mi hodně vrtá hlavou, protože i v současné době pozoruju těžký kabát frustrace, která na lidech visí. Dnes se není čeho zbavovat, protože dnes totiž nevíme, kam jít. Proto je dnes ta situace ještě o dost složitější.

Zmínil jste svou aktivní účast a rychlý konec, jak jste tedy listopadové události prožíval?

Já jsem se hrozně rychle připojil k umělcům v Mánesu, a ti tam vytvářeli různé plakáty a propagační materiál a já jsem s tím jezdil – vždy jsem dostal nějakého řidiče, nevěděl jsem koho – na besedy s lidmi. Ti umělci mě brali jako specialistu na složitá zaměstnání, tak jsem jezdil třeba mezi horníky, tam, kam se nikomu moc nechtělo. A zpočátku jsme se doopravdy báli, že nás někdo v noci shodí ze silnice. Jeli jsme třeba do Zlatých Hor, kde už byl sníh, takže chvílemi to bylo napínavé. No a pak, dejme tomu po deseti dnech, došlo k tomu, že jsme byli v Jablonci v divadle a byl tam Karel Zich a nutil mě, abych s ním zpíval We shall overcome. Tak jsem si zazpíval We shall overcome a pochopil jsem, že revoluce pro mě skončila a odešel jsem.

Co podle vás 17. listopadem u nás zvítězilo a nad čím, když to nebyly pravda a láska nad lží a nenávistí?

Nevím, co zvítězilo. Ale v každém případě se máme o dost lépe a jsme mnohem svobodnější, to je nezpochybnitelné. Přitom doopravdy přehlížíme dopady toho, že nejsme součástí Varšavské smlouvy, já bych si to dnes už neuměl představit. Další výhra je ta obrovská možnost cestování. Potom pro mladé lidi, kteří chtějí pracovat a chtějí se vzdělávat, se doopravdy otevřel svět, Evropa, to si nikdo nemyslel, to vůbec nikdo neočekával. To znamená, že některá očekávání byla nejen naplněna, ale řekl bych, že dokonce přeplněna možnostmi. Třeba směnitelná koruna, kdo by si to pomyslel. Tyhle věci, které dnes bereme jako úplně samozřejmé. Anebo ta možnost cestování. A naopak nebylo naplněné to, že jsme si všichni mysleli, že si budeme vládnout nějak líp, že nedojde k těm divokým devadesátým létům.