Co bude dle vás podstatné u nás v roce 2018? Na co je třeba se soustředit a které věci „ohlídat“?

Nelze dělat krátkodobé předpovědi politického počasí. Z hlediska delší perspektivy ovšem musíme sledovat zatím latentní občanskou válku uvnitř naší civilizace. S velkou vehemencí ji vede globalistický establishment proti řadovým občanům evropských států. U nás se to projeví hlavně při prezidentských volbách.

Jak tipujete výsledek prvního a druhého kola těchto voleb?

Nejsem dobrý tipař a také – jako asi každý – mám sklon činit přání otcem myšlenky, v tomto případě tipu. Myslím, že prezident Zeman vyhraje v obou kolech. Do druhého se nejspíš dostane pan Drahoš. Nasvědčují tomu dvě věci. Mediální tlak na voliče je při jeho kampani největší a navíc je zcela bez chuti a bez zápachu, takže přitahuje voliče, kteří nemají vlastní vyhraněný názor, a přesto se chtějí zúčastnit voleb, aby v sobě posílili klamný pocit, že takto „tvoří dějiny“.

Funkční období prezidenta Zemana se chýlí ke konci. Jak ho hodnotíte?

Prezident Zeman je pro mě příjemným překvapením. V mnoha otázkách s ním zásadně nesouhlasím, ale doufal jsem, že alespoň projeví odvahu, nezávislost a vysokou míru nonkonformity vůči globalistické ideologii. Odhlédnu-li od jeho nepochopitelné věrnosti Evropské unii, splnil má očekávání. Zejména jeho postoje k migrační krizi, k Rusku a k Číně pomáhají naší pověsti v zahraničí a řadí nás mezi národy, které nepapouškují vládnoucí merkelismus-macronismus.

Výraznou osobností, která rozčeřila doposud klidnou debatu před prezidentskými volbami, je Mirek Topolánek. Jak ho hodnotíte jako kandidáta a jakou má šanci?

Máte pravdu, Mirek Topolánek je černým koněm prezidentských voleb, jako podle mě byla ODS ve volbách do Sněmovny. To neříkám jen tak. Domnívám se, že v obou případech půjde o stejný elektorát. Znám hodně lidí, zejména starší střední generace, kteří od 90. let volí téměř automaticky ODS, aniž blíže přihlížejí k její skutečné politice. A takoví budou mít tendenci volit Mirka Topolánka.

Mirek Topolánek u nás prosadil v parlamentu Lisabonskou smlouvu, která zakotvuje princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni… Měli by to voliči při své volbě zohlednit?

Odpovím vám v intencích předchozí odpovědi. Voliči Mirka Topolánka by toto sice měli vzít v úvahu, ale právě oni to v úvahu nevezmou. Vždyť ODS se vytahovala, že právě ona je nejvíc „proevropská“, to znamená prounijní.  A teď vstoupila do tzv. Demokratického bloku, který je českou formou globalistického kartelu. Co je pozitivní na Topolánkově kandidatuře, je to, že jako známá osobnost může silně narušit ambice pana Drahoše.

Jak podle vás nakonec dopadne jednání ohledně vlády u nás? Vznikne nějaká koalice, či tichá podpora?

Na takto položenou otázku nejsem schopen přímo odpovědět. Ale podívejme se, jak vypadají informace o programových zásadách první Babišovy vlády. Je to program přijatelný pro většinu našeho obyvatelstva i politických stran. Vypadá spíše jako program volební než jako program vládní. Neprojde-li první Babišova vláda, bude pan Babiš mít i druhou a třetí možnost. Ostatní politické strany budou čelit nepříjemnému dilematu. Buď partnerství, případně podporu vládě poskytnou a odůvodní to tím, že určitá část vládního prohlášení odpovídá jejich vlastnímu programu, anebo setrvají ve svém odporu a budou vypadat jako ti, kteří odmítají možnost podílet se na uskutečnění úžasného programu. A když panu Babišovi nevyjde žádná ze tří možností sestavit vládu, přijdou nové volby a vládní program se změní v opravdu volební. Ostatní strany budou riskovat, že jejich destruktivní postoj znovu pomůže ANO k ještě většímu vítězství ve volbách.

Co lze od vlády či vlád Andreje Babiše očekávat? Něco pozitivního?

Jaký smysl má programové prohlášení vlády, jsem vám právě řekl. Jiná věc je, jak bude případně uskutečňován. Řekněme si jednu důležitou věc. ANO není hnutím, jak o sobě tvrdí, nýbrž typickou postmoderní politickou stranou. Hnutí se vždy vyznačovala tím, že měla velmi vyhraněný, často radikální program. Současné strany jsou naopak rozbředlé, bez programových kontur a podobné jedna druhé. Takové je i ANO. Po dobu, kdy bude existovat, bude lavírovat mezi přitažlivostí pro voliče a přijatelností pro globální plutokratické struktury. Zatímco vůdce strany, pan Babiš, bude reprezentovat první polohu, jeho lidé typu paní Krnáčové a paní Jourové mu budou bezpečně krýt záda v Bruselu a ve Washingtonu. ANO je tedy poněkud nevyzpytatelné...

Takzvaně pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Do jaké míry je to pravda?

Touhle otázkou jste mě potěšil. Vždycky, když něco takového slyším, nemohu se udržet smíchy. Politici, kteří vládli před deseti nebo dvaceti lety, chtějí takto zdůraznit své zásluhy o dnešní blahobyt, a politici vládnoucí nedávno chtějí ukázat své současné zásluhy. Totéž tvrdili před třiceti až čtyřiceti lety komunisté. Ve skutečnosti je to všechno nesmysl.

Bohužel máme malý prostor pro důkladnější argumentaci. Zjednodušeně řečeno, základ  veškeré diskuse o takzvané životní úrovni je vždy postaven kvantitativně, nikoliv kvalitativně. Lze pak srovnávat bydlení podle bytové výměry, platy podle koupěschopnosti a tak dále. Ovšem to hlavní, oč jde, je neměřitelné. Sociální soudržnost, morální pevnost nebo občanská svoboda jsou hodnotami, které se velmi obtížně srovnávají napříč časem i prostorem. Naprosto nesouměřitelné jsou pak stavy vyznačující se přítomností, nebo nepřítomností nějakého civilizačního výdobytku. Dá se například říci, že se máme lépe než před několika sty lety, když máme k dispozici elektřinu? Je nám lépe s atomovou energií se vším, co obnáší, nebo by bylo lépe bez ní? To vše jsou otázky, které nemají valný význam. Jsme vždy součástí dané situace a je důležité, jak v ní obstojíme. 

Hovoří se o tom, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás Západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na twitteru zveřejnila fotografie Islámským státem popraveného amerického novináře Jamese Foleyho, včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stuerzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle něhož jsou sociální sítě povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, např. „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá, či nikoliv. Pokuta může dosáhnout až padesáti milionů eur…

Dotkl jste se jednoho z hlavních ideových problémů atlantické civilizace. Jde o pojmy „svoboda“ a „demokracie“. V posledních letech došlo k jejich výrazné ideologizaci. Na této malé ploše mohu utrousit jen pár poznámek. Ve skutečnosti jde o téma na knihu. Ideolog globalismu Fareed Zakharia rozlišil demokracii jako takovou a demokracii liberální. Tu první přezírá, tu liberální chválí. V podstatě ji pojímá jako jedinou správnou ideologii, kterou by se měl řídit celý svět. Já s tímto rozlišením souhlasím, jen obracím znaménka.

Liberální demokracie, původně angloamerická demokracie, se postupně mění v agresivní ideologii. Jejím hlavním výrazem jsou takzvaná lidská práva, která se stále víc a víc dostávají do konfliktu s právy občanskými. To, co uvádíte, jsou typické příklady porušování občanských práv a svobod na základě konstrukcí odvozených ze zvrhlé interpretace lidských práv. Lidé, kteří se dostali jakoby „dovnitř“ té ideologie, už tu manipulaci nepozorují. Platí to například o mnoha novinářích. Proto mi připomínají fanatiky z 50. let. Koneckonců tenkrát zas došlo k posunu a zkreslení jiného pojmu, pojmu socialismu.

Mluví se též o tom, že jsme hospodářskou kolonií Německa či Západu. Je to pravda? A lze se případně z tohoto postavení nějak vymanit?

Další otázka, kterou jste mě potěšil. Tentokrát to ovšem není k smíchu, nýbrž k pláči. Problém ale vidím jinak, než jak jste ho formuloval. Souhlasím s tím, že se nacházíme v silně podřízeném ekonomickém postavení v rámci světového hospodářství. Nejsme ale podřízeni některému jinému státu. Všechny státy atlantické civilizace jsou podřízeny globalistické plutokracii, tedy nadnárodním finančním a obchodním gigantům a jejich personálu. Tím je veřejná i soukromá byrokracie, z níž se rekrutuje veškerá politická elita, obsluha většiny médií a manažeři neziskových organizací. Tento konglomerát se stará o to, aby finanční zisky plutokracie byly živeny státními rozpočty a pak použity na fungování celého uvedeného aparátu. Tento koloběh se udržuje v chodu díky tendenci neustále agresivně expandovat.

A kdy to vše začalo?

Jeho začátky lze vysledovat před čtvrt tisíciletím. Pak se jen velmi postupně roztáčel. Česko bylo do něj „vcucnuto“ koncem 90. let 20. století. Tak jako v případě ostatních zemí střední Evropy včetně bývalé NDR byl tento proces náhlý a brutální. S nadšením jsme se nechali integrovat do atlantického civilizačního okruhu, který se občas ztotožňuje s takzvaným Západem. Nejsme jeho kolonií, jsme jeho součástí, ovšem součástí periferní. Obyčejným lidem „západních“ zemí se dostává drobtů z plutokratického stolu, a to odstupňovaně. Těm z „jádra EU“ se dostává drobtů více, dalším směrem k okrajům méně a méně. Jak ukázaly volby v USA, tamější obyčejní lidé rovněž nemají ani moc, ani bohatství. Latentní občanská válka, o níž jsem mluvil, se odehrává mezi plutokracií a byrokracií na straně jedné a obyčejnými lidmi na straně druhé. Na výsledku tohoto střetnutí závisí, zda se z toho vymaníme, či nikoliv.

ČSÚ informoval, že se od ledna do konce září roku 2017 narodilo 85 669 dětí. Podíl těch, které se narodily mimo manželství, vzrostl na 48,9 procenta. Sňatků bylo ve stejném období uzavřeno 45 596, rozvodů proběhlo téměř 19 tisíc. To svědčí o krizi tradiční rodiny, jež se mimo jiné odráží i v nízké natalitě původní české populace. Měl by stát ekonomicky i společensky více ochraňovat a podporovat rodiny? Případně jak?

Jedno z prvních opatření francouzského konventu po revoluci 1789 bylo zavedení rozvodu a nahrazení církevního sňatku takzvaným občanským. To byl počátek. Sexuální revoluce 60. let a rozšíření hormonální antikoncepce byly zřejmě rozhodujícími činiteli, které vedly k rozpadu rodiny. Protiliberální režimy se snažily tomu čelit. Nejzajímavější to bylo v sovětském Rusku. To následovalo příkladu revoluční Francie a prakticky zrušilo rodinu. Gangy bezprizorných dětí a další strašné důsledky tohoto rozhodnutí vedly poměrně rychle k tomu, že na úsvitu stalinské éry to bylo zvráceno a rodina postupně nabývala většího významu.

Každé stabilní a mírové uspořádání společenských vztahů vyžaduje pevnost rodiny, a proto bude návrat k rodině v budoucnu nutný. Cesta zpět k rodině bude obtížná. Začal bych oblastí ekonomickou a legislativní. Vždy jsem zastával názor, že nepostačuje úroveň dětských přídavků a rodičovských příspěvků. Základní daňovou jednotkou nemá být jednotlivec, nýbrž rodina, a to rodina ustavená na základě řádného manželství muže a ženy. Dva lidé žijící „na psí knížku“ by tak tvořili dvě daňové jednotky, což by se nevyplácelo, zatímco sezdaní manželé jednotku jednu. Žena by měla dostávat jakýsi státní plat po dobu výchovy dětí. Rodičovská práva nelze omezovat státem a možnost odebrat rodičům děti, jak se to děje v severoevropských zemích, musí být až na výjimky vyloučena.

Co je klíčové z hlediska naší obranné a bezpečnostní politiky? Má být naše armáda expedičním sborem, nebo má být spíše dimenzována na obranu našeho státu?

Armáda relativně malého státu musí být teritoriální, silná a hlavně občanská. Je třeba v nové formě obnovit všeobecnou vojenskou službu pro muže. Výcvikem pro obranu vlasti musí projít každý, komu to dovoluje zdraví. Silná armáda zároveň potřebuje kvalitní výzbroj a výstroj. Tu zajistí domácí průmysl, který máme k dispozici. To zas povede k ekonomickému rozkvětu. Ukáže se, že občanská armáda může být levnější než profesionální.