Americký paleokonzevativní autor Patrick Buchanan napsal knihu Smrt Západu o tom, jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožuje naši zemi a civilizaci. Opravdu nám hrozí smrt? Myslíte si, že má Západ ještě naději na přežití, nebo zanikne? Co má dělat, aby přežil?

Je to skvělá kniha. Nebezpečí, kterými se zabývá, jsou stále aktuálnější. Nejvíce mě na ní upoutal rozbor 60. let jako doby, v níž došlo ke katastrofálnímu zlomu v osudech našeho civilizačního útvaru. I u nás požívá toto období nezaslouženého obdivu. Zlatá šedesátá… To je ale jiná otázka. Pokud jde o smrt, můžeme mluvit o dvojí smrti. Fyzická smrt jednotlivců i jednotlivých společenství nemusí být nevyhnutelná. Zato smrt civilizačního útvaru, v jehož rámci žijeme, považuji za téměř neodvratnou. Naše civilizace, kterou nazývám atlantickou (nikoliv evropskou!), od zmíněných šedesátých let nezadržitelně degeneruje. Čeká ji zánik povlovný (jako Římskou říši) nebo náhlý (jako Perskou říši), jestliže ji sami nerozboříme zevnitř a nenahradíme něčím lepším. Francouzská a americká revoluce zničily civilizační útvar křesťanské Evropy a nová civilizace byla postavena na základech velkých humanistických zásad. Nadchází čas tyto základy důkladně zrevidovat.

Nezdá se vám trošku paradoxní, že neomarxistická levice ovládající EU na jedné straně podporuje homosexuály a feministky a na druhé straně podporuje imigranty a muslimy, kteří když převezmou moc, nebudou se ženami a homosexuály nakládat v rukavičkách?

Za prvé si nemyslím, že EU ovládá neomarxistická levice. Tento termín používají politici takzvané pravice. Ve skutečnosti protiklad levice a pravice patří ke končící éře atlantické civilizace. Dnes, na jejím konci, stojí proti sobě etablované strany pravice i levice jakožto vykonavatelé vůle skutečně vládnoucí globální plutokracie na straně jedné a zatím těžko čitelná směs antimainstreamových politických hnutí, která jsou systematicky a „humanisticky“ potlačována, na straně druhé.

Za druhé k vaší vlastní otázce. Na první pohled je to paradox. Patří ale k vnitřní struktuře postmoderní humanistické ideologie. Ona totiž systémově není konzistentní, nýbrž má jakýsi difúzní charakter. Na každém rohu na vás vykoukne v jiné podobě, většinou extravagantní. Jak říkáte, tu je to podoba homosexualismu, tu zase feminismu. Vždyť i takový ekologismus má různé formy, které jsou dokonce někdy vzájemně těžko slučitelné. Patří sem také podpora různých extrémních gastronomických praktik, umělé rozdmýchávání generačních sporů a tak dále. Důležitou roli hraje pacifismus a antimilitarismus. Vše se vejde pod jednu střechu.

Hlavně jde o to, aby lidé neměli fundované politické názory a aby byli roztříštěni do skupin. Ty se označí jako nedotknutelné minority a pod záminkou tolerantnosti se uměle udržují při životě. Minority mají za úkol vytlačit přirozená společenství, jako je rodina, národ, náboženské společenství nebo stav. Bude pak snadnější homogenizovat bezbrannou populaci. Vládnoucí struktury doufají, že to všechno zvládnou, protože mají v rukou technické prostředky. Obávám se, že se domnívají, že „ukočírují“ i islamisty.

Český prezident Zeman bývá kritizován, že jeho postoje k migraci jsou xenofobní a populistické. Co o tom soudíte?

Je mnoho věcí, na něž asi nemám stejný názor jako pan prezident. Například neobdivuji Norsko a Švédsko. Naopak si myslím, že to jsou země, v nichž výše zmíněná civilizační degenerace dosáhla povážlivé míry. Celkově vzato si ho ale cením a s radostí sleduji, jak statečně vzdoruje jedné kampani proti své osobě za druhou. Právě on je příkladem antimainstreamového politika, proto ten humbuk. Pan prezident podle mě opravdu mluví za mlčící většinu lidu. Schválně říkám „lidu“, abych se mohl zastavit u nálepky „populismus“. To je velmi častá nálepka používaná slouhy globální plutokracie. Původně se tím mělo říci, že politik se lacině podbízí lidu, tedy „populu“. Nicméně žijeme v době, kdy podbízení se voličům, tedy lidu, je součástí každodenní praxe všech politiků a politických stran. Všechny se hlásí k demokracii, tedy vládě lidu, a proto musejí „populu“ naslouchat. Nálepka populismu tedy vůbec nic nevypovídá a každý, kdo ji používá, je směšný.

Daleko nebezpečnější nálepkou je xenofobie. Sama pro české ucho nezvyklá zvuková podoba tohoto slova nahání hrůzu. Když vyslovujete slovo „populismus“, vytvoří se vám v ústní dutině jakási bublina, která záhy splaskne. Zato při vyslovení slova „xenofobie“ cítíme, jak se posluchačům zařezává až do masa. A přitom nejde o nic tak strašného. Měla-li kdy nějaká pospolitost udržet svou integritu, musela být do určité míry xenofobní. Příliš vysoká míra ovšem může vést až ke sterilitě (sociální, ba i fyzické). Zejména asimilace jednotlivých cizích prvků bývá přínosná. Na druhé straně příliš nízká míra xenofobie nutně vede k rozbití dané pospolitosti. To platí hlavně v případě velkých skupinových přesunů obyvatel.

Obhájci migrace tvrdí, že přijímání migrantů pomůže ekonomice, protože imigranti zaplní pracovní místa a pomohou udržet důchodový systém. Nejsou ale naopak větším nákladem pro sociální systémy? Nemluvě o nákladech na bezpečnost a o kriminalitě...

Problém hromadné migrace je ekonomický až v druhé řadě. Ale začněme tím. Pro vládnoucí plutokracii nejsou lidé lidmi, nýbrž výplní pracovních míst. Z jejich hlediska je každý jen součástí lidských zdrojů vedle zdrojů přírodních a podobně. Je pro ni důležité, aby člověk neměl opěrné body v rodině, práci, domově a svém vlastnictví, ale aby byl zcela bezbranný vůči manipulaci. Na štěrk rozdrcená lidská masa se dá lépe přemisťovat pomocí mediálních bagrů a politických buldozerů. Takže možná ti lidé trpí iluzí, že se jim s migranty bude lépe zacházet. Běda, až poznají svůj omyl!

Teď jsme u hlavního problému. Migrace nemívají v dějinách důsledky, které předpokládali ti, kteří k nim dávali impuls. Bez ohledu na to, co nám namlouvají postmoderní humanisté, masové přesuny lidí nikdy nevedly k ničemu dobrému. Není zde možné rozebírat tento jev podrobně, a tak jsem nucen zjednodušovat. Přesuny lidí do kulturně odlišného prostředí v podstatě vždy vedou ke konfliktu. I tehdy, když jsou pozvolné a nenásilné, stejně posléze získají povahu dobývání. Zejména je nebezpečné, když dobyvatelé vytvářejí uzavřené enklávy, což je případ dnešní Evropy.