Jak se vy jako katolický laik stavíte k postoji církevních představitelů k uprchlické krizi? Dominik Duka řekl, že je třeba „přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali, a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast“. Co o tom soudíte?
Kardinál Duka se na problém s imigranty dívá realisticky. Bohužel to dnes mezi křesťany není vůbec samozřejmé. Když k tomu ještě přidal, že při vší lásce k imigrantům jakožto lidem, nesmíme zapomínat na bezpečnost původních občanů, tak už mu dnes v tom mainstreamovém třeštění musí být člověk za takovou samozřejmou pravdu vděčný. Postmoderní myšlení totiž, jak známo, dovršilo hodnotovou reorganizaci i ve struktuře osobnosti. Na prvním místě to odnesly pravda a zákon. Byly nejen zrelativizovány, ale kulturními revolucionáři rovnou odhaleny jako fašistické. Jejich pozici zaujaly vedle mozkové chemie a nevědomí především emoce. V optimálním scénáři postmodernistů má být život přeplněn požitky, zážitky, a když ještě zbude nějaké místo, tak i občasným soucitem – nejlépe před kamerou. Výsledným produktem takového antropo-projektu jsou masy zdegenerovaných neosobností.
Těchto inovací bohužel nezůstalo ušetřeno ani křesťanské myšlení; zvláště když vzalo za svou strategii otevřenosti. Najednou jsme překvapeni, že i v něm stojí láska proti pravdě, milosrdenství proti spravedlnosti, soucit proti zákonu. Akcentované hodnoty se rázem mění v karikatury a zženštilost či pochopení pro pacifismus jsou vnímány jako ctnosti. V kontextu dnes preferovaného sentimentalismu můžeme lépe rozumět i reakcím mnohých otevřených křesťanů na současnou imigrační krizi. Také oni padli za oběť triviálnímu fíglu neomarxistů s utlačovanými. Rubem okázalé starosti o utlačované se v něm totiž stává lhostejnost a nespravedlnost vůči těm, jimž se výsady „utlačovaných“ z ideologických důvodů nedostávají.
Jestliže tedy křesťané vyzývají k přijímání imigrantů, protože jsou lidmi/bližními, (takže je chtějí přijímat bez rozlišení a bez omezení), pak sice mohou propadat sebeúchvatu ze své všeobjímající lásky (jako Merkelová?), ale o lásku tu z povahy věci prostě jít nemůže. Neboť skutečná láska musí být rozumná; musí také zohledňovat následky činů. Nesmí tedy ze samého soucitu nakládat svým spoluobčanům břemeno nespravedlivých poměrů a nesnesitelného soužití s privilegovanými objekty falešného milosrdenství (například v no-go zónách). V síle falešné lásky a sebeklamu o své ušlechtilosti pak tito sluníčkáři snadno a nespravedlivě obviňují kritiky imigrantů či multikulti receptů z xenofobie a nenávisti. Měla by je více zajímat realita než příležitost k okázalému předvádění či vnucování solidárního cítění. Kardinálova prostá pravda tedy zazněla v pravou chvíli.
Papež František v americkém kongresu nedávno řekl: „Náš svět stojí tváří tvář krizi uprchlíků v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydává na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12) Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jedním slovem, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Je naší povinností zajišťovat uprchlíkům či imigrantům příležitosti, když hledají „lepší život“ pro ně a jejich blízké?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík