Jak se vy jako katolický laik stavíte k postoji církevních představitelů k uprchlické krizi? Dominik Duka řekl, že je třeba „přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali, a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast“. Co o tom soudíte?

Kardinál Duka se na problém s imigranty dívá realisticky. Bohužel to dnes mezi křesťany není vůbec samozřejmé. Když k tomu ještě přidal, že při vší lásce k imigrantům jakožto lidem, nesmíme zapomínat na bezpečnost původních občanů, tak už mu dnes v tom mainstreamovém třeštění musí být člověk za takovou samozřejmou pravdu vděčný. Postmoderní myšlení totiž, jak známo, dovršilo hodnotovou reorganizaci i ve struktuře osobnosti. Na prvním místě to odnesly pravda a zákon. Byly nejen zrelativizovány, ale kulturními revolucionáři rovnou odhaleny jako fašistické. Jejich pozici zaujaly vedle mozkové chemie a nevědomí především emoce. V optimálním scénáři postmodernistů má být život přeplněn požitky, zážitky, a když ještě zbude nějaké místo, tak i občasným soucitem – nejlépe před kamerou. Výsledným produktem takového antropo-projektu jsou masy zdegenerovaných neosobností.

Těchto inovací bohužel nezůstalo ušetřeno ani křesťanské myšlení; zvláště když vzalo za svou strategii otevřenosti. Najednou jsme překvapeni, že i v něm stojí láska proti pravdě, milosrdenství proti spravedlnosti, soucit proti zákonu. Akcentované hodnoty se rázem mění v karikatury a zženštilost či pochopení pro pacifismus jsou vnímány jako ctnosti. V kontextu dnes preferovaného sentimentalismu můžeme lépe rozumět i reakcím mnohých otevřených křesťanů na současnou imigrační krizi. Také oni padli za oběť triviálnímu fíglu neomarxistů s utlačovanými. Rubem okázalé starosti o utlačované se v něm totiž stává lhostejnost a nespravedlnost vůči těm, jimž se výsady „utlačovaných“ z ideologických důvodů nedostávají.

Jestliže tedy křesťané vyzývají k přijímání imigrantů, protože jsou lidmi/bližními, (takže je chtějí přijímat bez rozlišení a bez omezení), pak sice mohou propadat sebeúchvatu ze své všeobjímající lásky (jako Merkelová?), ale o lásku tu z povahy věci prostě jít nemůže. Neboť skutečná láska musí být rozumná; musí také zohledňovat následky činů. Nesmí tedy ze samého soucitu nakládat svým spoluobčanům břemeno nespravedlivých poměrů a nesnesitelného soužití s privilegovanými objekty falešného milosrdenství (například v no-go zónách). V síle falešné lásky a sebeklamu o své ušlechtilosti pak tito sluníčkáři snadno a nespravedlivě obviňují kritiky imigrantů či multikulti receptů z xenofobie a nenávisti. Měla by je více zajímat realita než příležitost k okázalému předvádění či vnucování solidárního cítění. Kardinálova prostá pravda tedy zazněla v pravou chvíli.  

Papež František v americkém kongresu nedávno řekl: „Náš svět stojí tváří tvář krizi uprchlíků v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydává na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12) Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jedním slovem, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Je naší povinností zajišťovat uprchlíkům či imigrantům příležitosti, když hledají „lepší život“ pro ně a jejich blízké?

Nad papežovými výroky vzniká řada pochybností. Především jestli skutečně myslí, to, co říká. Pokud ano, pak se dá těžko souhlasit s tím, že máme beze všeho a s láskou přijímat ty nekončící masy imigrantů. Důvody, které tu papež uvádí, nepřesvědčují. Zlaté pravidlo je jistě skvělé. Jeho aplikace v dané situaci ale už tak skvělá není. Papež chápe situaci imigrační krize zjednodušeně. Podle něj se prostě jedná o lidi, kteří jdou za lepším životem. Tečka. Inu pomáhejme a na množství nehleďme. Tečka. Proč tedy nepřestěhovat celou Afriku?

Jenže, tak jednoduché to není. Odborníci vědí, že od určitého počtu přijatých migrantů se sociální systémy zhroutí a možnost pomoci hledačům lepšího života zanikne. Co na to zlaté pravidlo? Opravdu bychom chtěli i my být v řadě neodbytných žadatelů o lepší život i za cenu zhroucení ekonomiky jeho štědrých poskytovatelů? Možná tak neomalení nejsme. Takže zlaté pravidlo má jedno důležité zpřesnění: co rozumného a tedy i mravně přijatelného chcete, aby vám činili druzí, čiňte i vy jim.

A rozum jako kritérium správnosti jednání stojí také v dalších ohledech proti užití zlatého pravidla v dané situaci. Nepřicházejí jen „lidé“, jak poněkud eufemisticky říká papež. Přicházejí i bojovně naladění muslimové. Opravdu i my chceme, aby nás druzí přijímali s láskou, když jsme k nim sami nepřátelští? Když budeme přicházet s dobyvatelským úmyslem zotročit naše milé hostitele a podrobit je našemu náboženství a nelidském poměrům? Někdo by to možná chtěl, ale pak je přinejmenším mravně na hlavu.

Opravdu máme také pozorně a s důvěrou naslouchat příběhům migrantů, když se hned v první větě ze skutečného Albánce či Pakistánce vyklube Syřan? Když už od hranic na nás pokřikují „Alláhu Akbar?  No tady bychom naopak měli naslouchat opravdu dobře. Ano, jsou to lidé, kteří jdou za lepším životem. I tak se to dá říct. Ale co všechno se tím vynechává?  Co všechno se v tom jejich tažení na Západ skrývá a co všechno si oni pod tím lepším životem představují? Třeba také to, že je budeme královsky živit a oni z nás zato v lepším případě učiní občany druhé kategorie; v tom horším úplně zotročí.

Vítat ty muslimy, kteří Západ nenávidí, kteří přišli škodit s cílem ho zničit, není ani spravedlivé, ani lidské. Kdo tvrdí, že takoví muslimové nejsou, pak buď prostě lže, nebo je ideologicky zaslepený, a jako takový nakonec zase lže. Protože přinejmenším rozsáhlá zkušenost s právě takovými muslimy je už nepřehlédnutelná. A kdo může skutečně zodpovědně říct, kolik takových v té mase imigrantů je? Nemůže-li to však pravdivě říct, pak jedná vůči spoluobčanům velice nezodpovědně, když je vítá.

Zdá se tedy, že papež při své na poslech dobře znějící řeči abstrahoval od celých pásem a trsů nepříjemných skutečností, které přinášejí celou řadu zastíraných problémů. K rozumnému odmítnutí smyslu jeho výzvy přitom můžeme nechat stranou i fakt, že se zlaté pravidlo nemůže beze všeho transponovat z roviny osobního rozhodování do roviny rozhodování politického; není například moc duchaplné vynucovat ctnost lásky mocensky. Je ovšem také fakt, že levicoví ideologové si o svých quasi-ctnostech myslí opak; podle toho i jednají.  

Maďarský biskup Laszló Kiss-Rigó o uprchlících ve své zemi řekl: „Jeho svatost se plete. „Přicházejí sem a křičí ‚Allahu Akbar‘, chtějí nás obsadit,“ dodal.

Souhlas.

Co říkáte postojům Tomáše Halíka k imigraci a islámu?

Tady je odpověď v podstatě zřejmá z předchozího. Vzhledem k obrovskému, a také velice problematickému vlivu profesora Halíka ji ale trochu rozvinu. Kdo chce do hloubky rozumět postojům Halíka k imigraci a islámu, měl by vyjít z pochopení jeho dekadentního způsobu  filosofování.

Proč dekadentního?

Protože se Halík nechal zřejmě doživotně fascinovat některými moderními filosofickými „obry“. Celý svůj filosofický život pak nedělá nic jiného, než že vytříbeným jazykem propaguje jejich myšlenky. Proč ne? Umím si představit, jak mu celá aula po rétoricky brilantní přednášce o Sokratovi tleská ve stoje. Ale nic není vzdálenější Halíkovu filosofování než sokratovský způsob myšlení.

Proč?

Halík pravidelně a takříkajíc „z voleje“ známkuje filosofické ideje. Ovšem výlučně podle svých sympatií a antipatií.

A kde se berou?

Vycházejí z jeho hrubě nefilosofických fascinací tu Patočkou, tu Heideggerem,tu Nietzschem. Halík je velice sečtělý. Troufám si ale tvrdit, že v životě samostatně nepromyslel jeden vážnější filosofický problém; to prostě není jeho styl.

Jak to?

Jestliže někdo vyčerpává svůj myšlenkový potenciál převážně v rétoricky efektních agitkách, pak už tolik nepřekvapí, když sám nějaké svůdné rétorice také podlehne. Halík se zhlédl v rétorice neomarxistů, aniž prohlédl jejich ďábelsky rozkladný záměr. Neomarxisté totiž filosoficky celkem plynule navazují na myšlení Halíkových nezpochybnitelných autorit. Z této filosofické spřízněnosti je také pochopitelnější, proč má Halík slabost pro falešnou humanistiku kulturních marxistů. Osvojil si i jejich nálepkovací mechanismus proti odpůrcům a s pocitem spravedlivého osvědčuje citlivost pro jinakost ideologicky vybraných a privilegovaných menšin. Má pochopení pro multi-kulti „spravedlnost“ i pro šílenosti radikálního feminismu; za ideologicky vymýšlená lidská práva by možná i život položil. Těmito současnými evropskými „hodnotami“ pak Halík vášnivě léčí „bigotnost“ ve vlastních řadách, až to u mnohých (nejen bigotních) křesťanů vyvolává dojem, že na sebe vzal roli trojského koně.

Fascinace moderními filosofy se tedy u Halíka celkem logicky rozšířila i na EU. Brusel může diktovat sebevětší zhůvěřilosti a vždycky najde v Halíkovi oddaného obhájce. On sám se rád prezentuje jako muž Západu – bez rozlišení.