V předchozí části rozhovoru jste naznačil, že je váš názor ohledně uprchlické krize ve vývoji. Do jakého stadia jste se dostal?

Názor se mi opravdu mění. Zpočátku jsme byl na pozici sluníčkářů. Ne, že bych držel transparent: „Přijďte. Přijmeme milion uprchlíků!“ Nicméně jsem se tomu trochu blížil. Říkal jsem si, že to bude super, když tady vzniknou syrský restaurace, že to bude pestřejší. Když může všerasovost fungovat v New Yorku, tak proč by nemohla v omezené míře fungovat v Praze. Pak jsem si ale všimnul, že tomu česká společnost není nakloněná. Ostatně si toho všimli i uprchlíci. Proto nás berou oklikou. Je paradoxní, že čtyři země, kterým se za bolševika nejvíc pomáhalo, tedy Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, mají největší výhrady k pomoci uprchlíkům. Ale budiž.

Pak jsem začal uprchlíky jezdit fotit. Byl jsem v přístavu Calais, na italsko-francouzské hranici, na ostrovu Lesbos a viděl jsem, jak humantární pracovníci tleskají lidem, co připlouvají na lodích či přeplněných gumových člunech. První, co uprchlíci v reakci udělají, tak vezmou mobil a zavolají ostatním do Turecka, kde jich jsou ještě dva miliony. A říkají: „Hele, sežeň prachy a pojeď. Je to tady super, je o nás postaráno.“ Výsledkem je, že dobře myšlená pomoc vlastně zvyšuje počty uprchlíků. Navíc se do Evropy přemisťuje čím dál víc národností a to národností, které to nepotřebují. Lidé z Bangladéše, Indie, Pákistánu. Když se jim bude pořád takhle tleskat, tak jich bude jezdit víc a víc. I mně došlo, že už jich přijelo dost. Se Zemanem bytostně nesouhlasím a považuji ho za jednoho z největších škůdců, které znám. Když řekl, že uprchlíci mohou být infiltrováni islamistickými zabijáky, říkal jsem si, že je to blbost, protože ti se sem dostanou jinak, jednodušeji. Nicméně jsem se mýlil. Bohužel měl pravdu Zeman, kterého nemám tak rád. Když nad tím uvažuji, říkám si, bodejť by neměl. Je logické, že v milionu uprchlíků bude nějaké promile těch, kteří se tady pak třeba odpálí. To je pro Evropu úplně nový fenomén. Nejvyšší hodnota je lidský život. Sebevražední útočníci ji ale, za ty ideologické řeči a sliby o pannách, obětují. Poslední roky to byla doména izraelsko-palestinského konfliktu, teď se to připlížilo do Evropy.

Začal jste se snažit porozumět lidem, kteří se uprchlíků bojí?

Ano. Když fotím podobné světové události, jsem logicky pesimista. Vidím, co si lidé dělají navzájem. Teď se to ještě zhoršilo, protože mám strach z toho, co se může dít doma. Mám strach z těch let, co nás čekají. Radikální zhoršování bezpečnostní situace je nasnadě. To, jak jednoduše islamisté strach vyvolávají, je až hrůzné. Vyolávají ho i u mně, byť mám oproti běžnému občanu České republiky mnohem větší přehled a zkušenosti. Přinejmenším v tom, že jsem viděl různé situace, války a tragédie. O to víc musí být strach usazen v myslích běžných občanů. Odsuzoval jsem lidi, kteří jsou kategoricky proti přijímání uprchlíků. Teď jim trošičku začínám rozumět. Máma, která má dvě děti a žije spořádaným způsobem života třeba v Berouně, si zapne televizi, kde informují jeden den o atentátech v Paříži, druhý o výbuších v Indonésii, třetí o nepokojích v Egyptě, má logicky strach, že se k nám přes uprchlickou vlnu dostanou teroristé. Když k tomu připočtu chlad a strach, který na ni jde z putinovského Ruska, tak se divím, že se nesloží. Když navíc vidíme neschopnost Evropské unie, rozklad schengenského prostoru a odpadlické snahy Velké Británie, na dobré náladě to nepřidá. To je hrozně blbá situace.

Před čtyřmi lety jsem si naivně myslel, že výdaje na zbrojení jsou vyhazováním peněz. Uvažoval jsem, že by se ty finance měly dát třeba do sociální oblasti. Třeba právě důchodcům nebo ženským s dětmi. Říkal jsem si, že jsme v Evropské unii. Rusko není sice demokratické, ale jsou tam vidět alespoň náznaky demokratických změn. A ejhle, jak se nám to změnilo. Putin dostal chuť na víc. Nenapadlo mě, že by si v této době mohla nějaká země jen tak vzít jinou zemi. Třeba Krym. Nevím, co má Putin v hlavě, ale určitě to nic dobrého není. To, proč je tak aktivní v Sýrii, není až tak o pomoci Asadovi. Nálety logicky vyvolají jen další a další uprchlické vlny. Ví, že to bude i nadále rozkládat Evropu. Má radost z toho, jak je Evropa bezradná, jak jsme v koncích.

Nenasazujete teď Rusku a Putinovi psí hlavu nespravedlivě? Vždyť to samé mohou vyvolat nálety a bombardování ze strany USA, Francie či Jordánska...

Nevěřím, že by americké nálety sledovaly cíl vyvolat další a další uprchlické vlny. Neříkám, že Američané nikdy neudělali chybu nebo že se občas nespletou v cíli, že nejsou zodpovědní za oběti mezi civilním obyvatelstvem. Ale pořád si, podle vás možná naivně, myslím, že to není záměr. U Ruska a některých jeho kroků ten záměr cítím. Chce prostě znásobit výhody. Nelíbí se mi ruská politika.

Podle mě je to „vrtění psem“. Z médií dnes vymizel problém Krymu a Donbasu, zato nálety, i ty ruské, na pozice Islámského státu, jsou v nich pořád. I díky tomu se Putin dostává zpět do společnosti politiků demokratického světa...

To je to naše evropské i americké pokrytectví. Proč je východní Ukrajina zapomenuta? Protože problém přebil jiný problém. Něco, co nás pálí daleko víc. Uprchlická krize. Dnes už de facto nikdo východní Ukrajinu neřeší. Přímo při atentátu v Bostonu zahynuli tři lidé. Vyvolalo to obrovskou mediální vlnu a psalo se o tom dlouho. Při výbuchu v Ankaře přišlo dva roky poté o život sto lidí a skoro nikdo o tom celé tři dny nevěděl. Nechci dávat na jednu misku vah sto mrtvých a na druhou tři. V obou případech jde o neštěstí. Nicméně je na tom znát určitá selekce. Negativní roli při ní sehrávají právě média. To, co se stalo v Paříži, je děsivé. Kdyby se to stalo v nějaké metropoli rozvojového světa, takovou mediální hysterii to určitě nevzbudí. Na některých serverech bychom to nezjistili vůbec, v novinách by tomu dali na stránkách zahraničí malý sloupek. Trochu přeháním, ale ne moc. Měříme nespravedlivě. Jakoby se zdálo, že hodnota křesťanského života má větší cenu, než hodnota třeba toho muslimského. Snažím se být mnohem tolerantnější. Chápu, že si myslíte, že Američané jsou za uprchlickou vlnu minimálně stejně zodpovědní jako Evropa nebo Rusko.

Upřímně, to si myslím...

Velkou roli sehrály arabské revoluce Byli jsme naivní, když jsme těm revolucionářům tleskali, protože chtěli stejné svobody jako u nás. Tleskali jsme Egyptu, Tunisu, Lybii, Sýrii. Výsledek je, že jsou ty země, snad kromě Tunisu, v rozkladu a jejich bezpečnostní situace je mnohem horší, než byla před tím. Uvědomili jsme si, že tehdejší vůdcové jako Husní Mubarak či Muammar Kaddáfí, kteří nebyli až tak velcí demokraté, si to tam ale ohlídali. Mohli jsme tam jezdit. Teď, když tam pojedeme, podstupujeme riziko, že se vedle nás nějaký magor vyhodí do povětří. V dobré vůli jsme chtěli demokratické procesy v těch zemích posílit a výsledek je tragický. Hodně lidí, co tenkrát tleskali demonstracím za demokracii, by dnes rádo, aby se vrátil Kaddáfí a další vůdcové.

Vývoz demokracie západního typu do zemí, které jsou na konci středověku, je chybou.

Přesně tak. Celý Západ se nechal omámit idealistickými a nerealistickými vizemi, že demokracie může fungovat stejně v Afghánistánu, Egyptě a Lýbii jako v Evropě. Měli jsme to nechat, jak to bylo.