Delegáti sjezdu ČSSD zvolili poslance Jaroslava Foldynu místopředsedou. V kandidátském projevu burcoval za tradiční sociálnědemokratické hodnoty, mluvil o důrazu na lidi, jako jsou soustružníci, matky samoživitelky, stavěl se za národní zájmy nad zájmy EU a tak dále. Přišla kritika, že uspěl xenofob, Putinův agent.... Jak to vidíte? Zmůže něco Foldyna v ČSSD?

Příklon politiků i politiků jiných stran, k národním zájmům, vlastenectví, starosti o prioritně naše občany a podpoře řemesel lze jistě uvítat. Na druhou stranu nemůžeme předvídat, jak se tento typ politiky podaří prosadit právě v ČSSD, která v minulém období často prezentovala poněkud jiný názorový proud a dnes je zcela rozštěpena a míří k záhubě. Pan Foldyna je jistou nadějí ČSSD, má názory velmi blízké názorům SPD kromě zahraniční politiky. Jestli se mu podaří revitalizovat stávající ČSSD s ohledem na odmítnutou vládní účast ČSSD, je dnes z mého pohledu málo pravděpodobné.

Premiér Babiš po krachu jednání se sociálními demokraty uvedl, že nemusí novou vládu sestavovat on sám. V případě, že si to bude přát prezident, se prý podvolí a poslechne ho. Myslí to vážně? Pokud má tedy jinou možnost… A vedlo by to k něčemu?

Taková varianta není aktuální. Andrej Babiš chce vládnout sám, pokud to je možné. Pokud by byla ve hře možnost jmenovat za ANO jiného premiéra než Andreje Babiše, bylo by to výhradně rozhodnutí hnutí ANO. Voliči ale dali hnutí ANO velmi silný mandát, který teď může realizovat, pokud najde vhodné politické partnery, aby se neprodlužovala situace, kdy vládne vláda v demisi. Pokud by přesto ke jmenování jiné osoby premiérem za ANO došlo, nikam by to stejně nevedlo, protože by všechny takzvané demokratické strany a novináři s nimi začali tvrdit, že je nový premiér řízen ze zákulisí na dálku Andrejem Babišem. 

Pokud jde o krach koaličních jednání a požadavku ČSSD na post ministra vnitra, koluje i jedno odvážnější vysvětlení, že se sociální demokraté bojí, že kdyby Babiš dostal na vnitro svého člověka, nechá „všechny pozavírat“. Co je kolem dohadů o obsazení vnitra nejpravděpodobnější?

Důvody strany ČSSD pro ukončení koaličních jednání zná jen tato strana. Zdá se však, že převážila snaha o získání konkrétních křesel nad motivací programovou. Asi již nemá smysl tuto variantu řešit, protože ČSSD i ANO nyní o vládě nejednají. ANO nyní jedná s SPD a KSČM. I když Výbor hnutí ANO teď doporučil svým vyjednavačům, aby se pokusili obnovit jednání o vládní spolupráci s ČSSD. Uvidíme…  

Rozhodnutí hnutí ANO o formátu další vlády, jak jej navrhne možným politickým partnerům, je na hnutí ANO. SPD již od vyhlášení výsledku voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017 dává najevo jasnou ochotu o možných variantách jednat. Výsledek záleží na postoji všech politických partnerů, zda upřednostní variantu vzniku vlády s důvěrou. Stále si myslím, že více reálných možností vlády s důvěrou než na půdorysu spolupráce ANO, SPD a KSČM již dnes v podstatě neexistuje. 

Bývalý lidovecký poslanec Ivan Gabal pak uvedl, že situace dopadla dle předpokladů. „Mají odpovědnost, nemají řešení ani alternativního kandidáta. Oba přitom vědí, že extremistická koalice bouchne veřejnými nepokoji. Zeman ale věří, že to odnese Babiš, a Andrej Babiš nemá jinou variantu než v tom namočit Miloše Zemana,“ sdělil Gabal. Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk napsal na Twitter: „Zdá se, že si pan prezident s panem premiérem objednávají opravdu velké demonstrace. Pak samozřejmě rozjedou teorii o „českém majdanu“. Máj nebude lásky čas.“ Přijdou nepokoje? Může případná vláda s podporou ANO, SPD a KSČM ustát tlak médií a demonstrací? 

Není jasné, jak by sestavení vlády na půdorysu stran a hnutí zvolených v demokratických volbách mělo vadit široké veřejnosti, tedy být příčinou masových nepokojů. Samozřejmě každý volil toho, kdo mu je názorově blízký. SPD získala hlasy 540 tisíc voličů. Ale to, že se sestavení vlády nezúčastní strana, která získala ve volbách málo hlasů nebo která přímo odmítá se na sestavení vlády podílet, by nemělo v opravdové demokracii být záminkou k narušování chodu státu velkými demonstracemi. To, že voliči volili nějakou stranu a ta místo zájmu o vládní angažmá raději hází klacky pod nohy stranám a hnutím, které o to zájem mají, by si její voliči měli spíše řešit přímo s takovou nekonstruktivní stranou.

Jak dopadl ukrajinský Majdan přeci všichni víme: faktickým rozpadem státu, masovým exodem obyvatelstva, připravovaným zrušením bezplatného zdravotnictví a ekonomickým úpadkem. Tak dopadnout jistě nechceme a doufám, že občané České republiky jsou natolik rozumní, že toto nedopustí. Případná „majdanizace“ vlády premiéra Andreje Babiše s podporou SPD a KSČM je nesmyslná, ale legitimní.

Miloš Zeman v reakci na slovenské dění a pád Roberta Fica sdělil, že on pokus o majdan přežil. Oním pražským majdanem podle něho měla být hlavně demonstrace 17. listopadu 2014 na Albertově, kde létala vajíčka a jiné předměty a dav byl značně rozbouřený. Prý za tím mohl stát Soros a organizovat to Anna Šabatová. Je na tom něco pravdy?

K tomu nemám přesné informace, je to navíc již několik let. Nicméně se ukázalo, že některé demonstrace nebyly až tak spontánní, jak vypadaly. Vždy za nimi musí být nějaký konkrétní organizátor, který je ohlásí a ten, který je ideologicky vede, tehdy to byli jistě lidé, kterým se názory prezidenta Miloše Zemana nelíbily. Jak však ukázaly prezidentské volby v tomto roce – těchto lidí přišlo k prezidentským volbám méně. Dá se tedy říci, že tehdejší organizátoři tentokrát prohráli. 

Viktor Orbán počtvrté uspěl a drtivě vyhrál parlamentní volby. Vypouští věty typu „Ochráním Maďarsko“, bojuje proti Georgi Sorosovi, chrání křesťanské hodnoty a národní suverenitu a vzdoruje EU. Trvá na důrazném NE islámu, nepřijímá migranty a podobně. Je jeho koncept správný? Jak vysvětlit jeho fenomenální úspěch?

Závidím Maďarům takového premiéra jako je Viktor Orbán. S postupem Viktora Orbána, co se týče vlastenectví, odmítání islamizace a migrace, bránění národní suverenity ve vztahu k EU a tak podobně, lze určitě souhlasit. Jeho velký úspěch je pochopitelný a v nedávných volbách ostatně není v Evropě ojedinělý – podívejte se na výsledky voleb v Rakousku, v Itálii, v Holandsku, mohly být i ve Francii, nebýt specifik francouzského volebního systému. Tam zaznamenaly velkých úspěch strany hájící národní zájmy občanů, kteří nechtějí být již brzy označováni za „původní“ obyvatele. Viktor Orbán uspěl také díky programové prázdnotě opozičních stran.

Madeleine Albrightová vydala novou knihu o nebezpečí fašismu. Varuje v ní hlavně před Putinem a zmiňovaným Viktorem Orbánem. Fašismus podle ní přichází pomalu krok za krokem bez povšimnutí, dokud není pozdě. Dnes se tak prý děje v Polsku nebo Maďarsku. Nakolik vážně bychom měli brát varování Albrightové?

Kroky Madelaine Albrightové bylo jistě třeba sledovat v době, kdy jako druhá nejmocnější osoba v USA (ministryně zahraničí) vyzývala k vojenskému řešení Kosova, což se následně realizovalo za obrovského množství civilních obětí, vytvoření největší americké základny v Evropě na území „osvobozeného“ Kosova a následně velmi pěkného výdělku paní Albrightové prodejem jejího podílu v kosovských telekomunikacích.

Kritika Polska, Maďarska a Ruska od takové političky tedy vyznívá pro rozumně smýšlející lidi spíše jako pochvala. V posledních letech se stalo módním v určitých kruzích označovat kohokoli, kdo brání národní zájmy a nechce se jich vzdát ve prospěch jiných států, nadnárodních korporací, neziskových organizací a dokonce některých mezinárodních organizací, za fašisty a pravicové extrémisty. Je to však spíše naopak, krok za krokem přicházely kroky směřující k ovládnutí národních států výše zmíněnými subjekty, a když se některé státy a jejich představitelé začaly tomuto postupnému procesu bránit, objevila se podobná dehonestující označení.

V SPD s takovým nepěkným označováním máme rovněž nepříjemnou zkušenost. To, že je někdo očerňován, však neznamená, že by neměl nadále postupovat tak, jak se domnívá, že je to správné,a být i nadále vlastencem hájícím zájmy svých lidí. 

Někteří občané se zlobí, že vláda podlehla Británii a USA. Nejprve s případem Skripal a vyhazovem ruských diplomatů, poté s vydáním Nikulina. Byl postup našich orgánů v pořádku? Co říci na argumenty Hradu, že jsme se kauzou Nikulin zapojili do vnitroamerických politických sporů?

Vláda se postupem v obou kauzách zapojila do kauz, o kterých jsou určité pochybnosti, k čemu vlastně slouží. Samozřejmě případ Nikulin a Skripal se liší. U vydání Nikulina se jedná o poněkud právně nevyjasněnou situaci souběhu azylového řízení a extradiční legislativy, rozsudky vyšších soudů nejsou příliš jednotné. Nicméně ministr Pelikán, který o vydání Nikulina rozhodl, už nepředpokládá své další působení na Ministerstvu spravedlnosti v nové vládě. Zda jsme se kauzou Nikulin zapojili do vnitroamerických sporů, se zřejmě teprve ukáže, tedy pokud se to veřejnost vůbec dozví a kdy – toto předpokládá informace o tom, k čemu chtějí svědectví Nikulina použít. Doufejme rovněž, že americká strana poskytla dostatečné záruky spravedlivého procesu pro Nikulina.

Ohledně případu Skripal: přes počáteční ujištění britské vlády, že je důkazní situace jasná, zbyly z celé kauzy Skripal, kromě vzájemně vyhoštěných diplomatů, jen dvě mrtvá morčata, jedna utracená kočka a jedna zmizelá kočka. Vlastně ještě plány na zbourání několika domů, kde se Skripalovi v den takzvaného útoku nacházeli. A rovněž je tu Sergej Skripal (ještě nemocný, ale prý stále živý), jeho dcera, která se prý probrala, je v pořádku, ale už ji nikdo neviděl (kromě britských úřadů a zdravotníků, dokud byla v nemocnici v Salisbury). Z celé kauzy je trochu fraška, z čehož vyplývá, že před příštím „vyjadřováním solidarity“ by neuškodilo získat trochu více opravdových důkazů a objasnění.