Ukrajina není ani v náznaku tou zemí, o jaké snili ti, co před sedmi a půl lety den co den naplňovali kyjevský Majdan. Co tehdejší události zemi přinesly? Jaký dopad měly na Rusko, ale i na Západ? Vyplatila se Západu podpora tehdejších demonstrantů? Profituje někdo z toho, co tehdejší masové protesty vyvolaly? Kdo na nich tratí?

Začnu tím, že prozradím, že i já věřím tomu, že samostatná a fungující Ukrajina by představovala nejen ideální „nárazník“ mezi Evropou a Ruskem v případě krize, ale i svorník v dobrých časech. Důležité je si uvědomit, že tahle premisa platí nejen z pohledu Západu, ale i Ruska. Dokonce ještě více. Zatímco obavy Evropanů – s výjimkou Polska a pobaltských států – z Ruska jsou spíše teoretické a uměle rozdmýchávané, historické zkušenosti Rusů – války se Švédskem, Napoleon, Hitler – jsou živé a reálné. Její rozvoj jsem sledoval s velkými sympatiemi, jenže Ukrajině se nějak nedaří nastolit to, čemu se v hantýrce NGO říká dobré vládnutí. Nejedná se pouze o bujnou korupci, ale i o soubor dalších záležitostí, které nějak brání tomu, aby stát fungoval. Důvody jsou různé a nemá smysl se je zde snažit analyzovat.

Zůstaňme tedy u toho, že „samostatná Ukrajina je jedním ze základních stavebních kamenů evropské architektury“, jak jsme kdysi říkali. Ovšem, samostatná fungující Ukrajina potřebuje, kromě vnitřních podmínek, i dosažení vyváženého vlivu Západu a Ruska; ani jedna strana si nemůže „urvat“ vše. Když se podíváme na dění v Kyjevě v únoru 2014, je možno pochválit vyjednavače Evropské unie a Ruska, kteří dosáhli přijatelné shody. Jenže ještě tentýž den večer se vše hroutí, prezident Viktor Janukovič prchá ze země a je nastolena nová vláda, vláda nadiktovaná Washingtonem. Aby si USA zajistily přímý vstup k ukrajinskému hospodářství, ministryní financí byla jmenována přímo americká občanka. Jestli Spojené státy chtěly zajistit existenci samostatné Ukrajiny, pokazily vše. Jestli chtěly získat bič na Rusko, dosáhly toho – ale k čemu za tu cenu? Můj názor je, že na tomto vývoji profituje pár oligarchů z různých zemí, a tratí na něm především řadoví Ukrajinci.

Krátce nato došlo na Krymu k referendu a po něm na žádost parlamentu Republiky Krym začlenila Ruská federace jak samotný Krym, tak město Sevastopol do svého státního území. Jsou následné sankce vyhlášené Evropskou unií na Ruskou federaci zátěží vzájemných vztahů dodnes, nebo soudě podle kontaktů Berlína s Moskvou to některé členské země EU s nekompromisním postojem vůči Rusku nepřehánějí?

Jako právní laik se domnívám, že krymské referendum bylo provedeno v souladu s ústavou Ukrajiny i s ústavou Autonomní republiky Krym a začlenění do Ruské federace v souladu s ústavou Ruska. Uniká mi formální zdůvodnění, čeho se zde kdo dopustil ilegálního. Komfort referenda byl například odepřen občanům ČSFR v roce 1992, a přesto bylo vše správně. Je pozoruhodné, že Západ odmítá demokraticky vyjádřenou volbu obyvatel Krymu, a tvrdošíjně upřednostňuje rozhodnutí představitele „Říše zla“ Nikity Chruščova z roku 1954, kdy Krym byzantským stylem daroval Ukrajině i s jejím lidem. Nemyslím, že omezování kulturních a obchodních vztahů mezi EU či jednotlivými evropskými státy a Ruskem je v zájmu jakékoli z obou stran. Horlivost přijímaných sankcí je tak spíše vyjádřením přilnavosti konkrétního státu vůči Washingtonu než finesou relace vůči Ruské federaci.

Ptal jsem se především kvůli Německu. Jak se dá vysvětlit, že se náš západní soused nenechal odradit od výstavby plynovodu Nord Stream 2, ačkoli americká administrativa byla silně proti? A o čem svědčí to, že z rozhodnutí prezidenta Joea Bidena nedopadnou sankce na firmu Nord Stream 2 AG, která za stejnojmenným rusko-německým plynovodem stojí, a na jejího výkonného ředitele, ale jen na osm ruských lodí a společností, které se na projektu podílejí?

Německo, zejména po tom, co odmítlo jadernou energii, zoufale přísun nějaké – relativně levné energie – potřebuje. O projektu Nord Stream 2 se nějakou dobu mluvilo, nějakou dobu se staví a nyní je před dokončením. Proč by se dnes mělo formálně suverénní Německo najednou nechat odradit? Podle průzkumů mínění je 75 procent Němců pro dokončení – co by to udělalo s vládou? Co by to udělalo s „transatlantickou vazbou“? To je také důvod, proč prezident Biden, známý internacionalista, ze sankcí proti německým entitám opatrně vycouval. Ovšem na Rusy je třeba být tvrdý. Jen tak z principu. Za zrušení výstavby Nord Stream 2 silně bojuje Ukrajina; obává se, že její význam poklesne. Rovněž bych chtěl připomenout, že to není tak, že tento plynovod zoufale potřebuje Putin. Rusko svůj plyn klidně prodá Číně; Kremlu zde vyhovuje „diverzifikace klientely“ obecně, a posilování tradičních vazeb s Německem konkrétně.