Letos je tomu třicet let, co máme v zemi obnovenou demokracii. Právě o jejím ohrožení se v poslední době často mluví, kdekdo toto sousloví používá. Kolem voleb, kolem politiků, demonstrací, Bruselu, ombudsmana… Jak na tom podle vás s demokracií jsme a je ohrožena, jak se říká?

V zásadě podle mého názoru demokracie ohrožena není. Jde podle mne o hodně ostré odsouzení současné situace a je třeba vidět, že od roku 1989 jsme se dostali skutečně hodně daleko. Samozřejmě, že v tomto prostředí, kdy každý v podstatě hájí zase své zájmy a snaží se prosadit na mezinárodním poli, ať už je to v mezinárodních vztazích, nebo vytváření ve vnitřní scéně svého vlastního postavení  – jako prezident, premiér a podobně. S tím musíme počítat a s tím se musíme zkrátka umět poprat a k demokracii to patří. Někdy nám to vadí více, někdy méně, ale nemyslím, že by to znamenalo nějaké ohrožení demokracie.

Je tedy sousloví „ohrožení demokracie“ zneužíváno?

Myslím, že ano, že se to přehání. Zpravidla je používáno lidmi, kteří buď prohrají politický souboj či souboj o svoji lepší pozici, anebo ti, kdo jednoznačně úspěšní nejsou. Ti velmi často používají slova, že je demokracie ohrožena, ale domnívám se, že je to přehnané.

Hned z počátku devadesátých let upoutalo pozornost rozdělování Jugoslávie. Začalo to Slovinskem a Chorvatskem, které vyhlásily nezávislost, pokračovalo Makedonií, Bosnou a Hercegovinou a skončilo válkou v Kosovu. Státy se rozdělovaly za dramatických i násilných událostí, vyhnáno bylo přes tři miliony lidí ze svých obydlí. Mohlo podle vás dojít k jinému řešení?

V té době jsem dokonce byl velitelem prvního členského kontingentu misí SFOR a vlastně jsme do doznívajících aktivit ještě vstupovali, takže jsme neviděli situaci jen ze vzdálenosti České republiky, byť je to skutečně jen několik stovek kilometrů, ale v tomto konfliktu selhala mezinárodní komunita, která nebyla schopna všechny aktéry celého procesu rozpadání Jugoslávie nasměrovat na mírumilovné řešení. A bohužel některé vstupy do tohoto procesu spíše intenzifikovaly vzájemné neshody. Je to asi podle mého názoru velmi nepěkné období, kdy Evropa zažívala rozpad Jugoslávie násilnou formou a neuměla ten problém vyřešit. Myslím, že by to mělo být do budoucnosti velké ponaučení.

Kde v tom rozhodování tedy nastala zásadní chyba? Kde a kdy byla chuť najít mírové řešení vyměněna nakonec až za bombardování Srbska s účastí Severoatlantické aliance?

To byl právě okamžik, kdy v tomto případě i mezinárodní komunita už musela cestou Severoatlantické aliance použít násilí, aby všechny horké hlavy zchladila a ony přestaly používat násilí v řešení sporu mezi sebou. Ale myslím, že jedním z největších problémů bylo, že rozpad Jugoslávie dovolily i ostatní státy Evropy, svoji roli hrála i OSN. Dovolili jsme hodně rychlý rozpad a nebyli jsme schopni najít řešení ve vzájemném vyjednávání, jako tomu třeba bylo v Československu. Jednoduše například rychlé uznání některých států vyvolávalo odpor na druhé straně, což logicky vyústilo v používání zbraní. Ta rychlost rozpadu Jugoslávie zapříčinila, že se spousta věcí neřešila u zeleného stolu, ale řešila se se zbraní v ruce, což bylo selhání mezinárodní komunity; a je úplně jedno, jestli to byli členové OSN nebo jestli to byla Evropa.