Kdysi jsem četl, že Klement Gottwald usiloval o „specifickou československou cestu k socialismu“, ovšem nakonec byl v Moskvě přesvědčen, aby volil jiné prostředky. Zajímalo by mě, co byla podstata oné „československé cesty k socialismu“ a co se z ní nakonec podařilo udržet.

Nejenže o ni usiloval. Měl ji i seriózně zkoncipovanou. Rodila se i za účasti talentů kalibru Jana Švermy. Mířila podobně jako „socializující demokracie“, koncept Edvarda Beneše. Ten mu dal základní obrysy už v přednáškách na Chicagské univerzitě od února do června 1939. Pak ho, pod titulem Demokracie dnes a zítra, zkompletoval i knižně. Poprvé už v Británii a dokonce dřív, než byl znám výsledek stalingradské bitvy – prvého signálu, že se k nám svoboda může vrátit z Východu. O znárodnění bank, velkého průmyslu i řady dalších ekonomických zdrojů se píše už tam.

Sám Edvard Beneš podepsal i dekrety, které jich znárodnily přes dvě třetiny. Už v říjnu 1945. Další zespolečenšťování mělo probíhat povlovně. Silou příkladu moderní velkovýroby, jejích ekonomických i sociálních předností. S tím počítala i „československá cesta“ z dílny KSČ.

„Mráz přišel“ ze Západu, a ne z Kremlu. V podobě „studené války“. Jaderného vydírání, hospodářského a technologického embarga i dalších „trestů“ za to, že jsme si troufli vyrazit vlastní cestou. To seškrtalo původní scénář – a vnutilo Československu roli „kovárny, strojírny a zbrojovky“ bloku, bránícího se proti kruté a záludné přesilovce. Statisíce párů rukou chyběly rázem tam, kde to dřív v plánu nebylo. Z fondů pro sociální programy ujídaly nároky budování moderní armády. 69 jaderných hlavic cílilo jen na Prahu a okolí. Už v prvé polovině 50. let.

Tak cynickému darebáctví bylo třeba dát najevo, že mu to beztrestně neprojde. Prolhanou legendu, že nám původní plán zarazili z Moskvy, vyvrací i „Britská cesta k socialismu“. Scénář, vypracovaný tamní komunistickou stranou, jí odsouhlasil i Stalin. Jeho komentář je k mání i na několika zahraničních webech marxistické teorie.

Po smrti Klementa Gottwalda nastalo v KSČ určité „dvojvládí“, kdy proti prezidentu Zápotockému stále více posiloval Antonín Novotný z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ, který dokázal pod svou v podstatě administrativní funkci stahovat stále větší část politické agendy. Co lze z historického pohledu říci k tomuto „stýkání a potýkání“ obou? A mělo to nějaké konkrétní důsledky pro politiku KSČ, třeba pro prosazení některých témat a agend?

Zápotocký byl ze Šmeralovy generace. To, co dokázala, se dnešním ročníkům jeví jako z jiného světa. Už na ustavujícím sjezdu KSČ do ní uměla převést většinu řadových sociálních demokratů. Zápotocký, původní profesí kameník, byl pro chlapy z fabrik „náš Tonda“, „Tonda rachota“. Mariáš u piva, zazdívaného prcky rumu, s nimi mastil ve „čtvrté cenové“ i jako hlava státu. Z „modrých límečků“ – a vášnivým mariášníkem – byl i Novotný. Ten zase uměl třeba i špičkově svářet. Při stavbě ropovodu Družba shodil prezidentské sako, navlékl zástěru a kuklu – a předvedl svár, jímž vyrazil dech i velkým machrům. Oba si užili i „slastí“ nacistických koncentráků. Averzi ke všemu, co zavánělo nabubřelostí a okázalým konzumem, si zachovali i na Hradě.

Novotný byl o dvacet mladší. Zápotocký se vůči němu cítil jako mazák. Schůze stranického vedení řídil prezident, a ne první tajemník. K postavám, démonizovaným jako málokdo, však patří právě on. Už od druhé poloviny 60. let, kdy mu namydlili schody právě ti, které vyzvedl do vysokých postů. Jiné z nich vtáhl do vlivných pracovních skupin, formulujících stranickou a státní politiku. Kultovní „Civilizace na rozcestí“, připravená týmem Radovana Richty, je jedním z jejich výstupů. Hojně z ní citovaly i ikony západní vědy. Novotný byl prototypem „dělnického kádra“. Nevelké formální vzdělání doháněl po nocích. Znal toho víc než kvanta dnešních MBA.

Primitivního despotu z něj dělá jen účelový kýč. Ano, doba mu přerostla přes hlavu. U nás o to dřív, že jsme byli už průmyslovým srdcem monarchie. S tradicí liberální demokracie, i když jen docela krátkou. Kaskádou, již uvedl do chodu Novotného pád, si však potřebné inovace v lecčem spíš svázaly ruce.

Po smrti Antonína Zápotockého prý bylo hlavním důvodem volby Antonína Novotného coby dalšího prezidenta velmi zřejmé „doporučení“ od Nikity Chruščova, který byl tehdy v SSSR na vrcholu moci. Četl jsem, že Novotný měl s Chruščovem nadstandardní vztahy a byl jeho nejspolehlivějším spojencem ve vedení KSČ (zatímco Zápotocký po Stalinově smrti podporoval spíše Chruščovova rivala Malenkova, který ale neuspěl). Skutečně bylo spojenectví Novotný–Chruščov takto pevné?

Kus pravdy je na všem, nač se ptáte. Chruščov podpořil kandidaturu Novotného. Ten plnil roli spolehlivého spojence. Upřít mu přitom nelze ani kuráž se postavit, pokud ho Moskva tlačila do věcí proti našim zájmům. Za socialismu jsme se ekonomicky propadli jen jednou – a o mizivý zlomek poklesu, který má na svědomí „samet“. Prvotní příčinou byl vrtoch, v nichž byl Chruščov velkým šampiónem. Z ničeho nic si usmyslel, že bude obranu celého bloku stavět na raketových silách – a rozjetou produkci konvenčních zbraní zarazí v podstatě přes noc. Byla to čára i přes rozpočet desítek československých podniků. Novotný vyrazil do Moskvy. A pohádal se tam s Chruščovem jako chlap. Záznam stojí i v Novotného životopisu, vydaném před pár lety Karlem Kaplanem. Teď je to gardový antikomunista. Už od své emigrace před desítkami let. Za Novotného pracoval v ideologickém oddělení ÚV KSČ. To, jak se Novotný stavěl na zadní Chruščovovi, mu dnešní „elity“ – ve vztahu ke svým „strategickým spojencům“ – mohou jen tiše závidět.

Právě Antonín Novotný se nenechal zlomit ani v jiném směru – když po něm Moskva chtěla souhlas s rozmístěním Sovětské armády na našem území. Vojenské důvody žádosti nezpochybňoval. Posilování kapacit západně od Aše vyžadovalo adekvátní reakci. Novotný Moskvě navrhoval, ať k nám přemístí jen zbraně, potřebné v případě napadení. Trvalou přítomnost sovětských jednotek u nás jí však neústupně rozmlouval. Ta by – naléhal pak i na Brežněva – vygumovala kredit, jejž u nás Sovětský svaz získal naším osvobozením.

Šedesátá léta jsou považována za „éru Antonína Novotného“. Stěží lze ale věřit, že by tehdy KSČ ovládal zcela sám. Kdo byli další lidé, kteří v té době měli ve vedení strany a státu vliv? A jak vůbec fungovalo vedení strany „za Novotného“, tedy v šedesátých letech?

Verze o Novotného „autokracii“ jsou účelovým žvástem. Báze, na níž se formovala politika, se markantně rozšířila. Mnohonásobně větší roli – i v porovnání s dnešními poměry – v ní dostaly i vědecké ústavy a jednotliví akademici. Značně liberální podmínky zavládly i v kultuře a umění. Když to ti, komu to dalo šanci se realizovat – i příjemný životní standard a možnosti cestovat – dovedli tam, čím to skončilo, korzoval Prahou i recesistický odznáček. Stálo na něm „Sorry, Tony!“

V lednu 1968 vystřídal Novotného Alexander Dubček, i když ho tehdy skoro nikdo neznal. Kde se vzal a jak se mu podařilo prosadit se do čela strany?

Dubček nebyl z intelektuálních gigantů. Tím snáz se dal ovlivnit i všelijak manipulovat. A právě na to vsadili i všichni klíčoví hráči té doby. Jednak ambiciózní slovenská reprezentace. I coby mluvčí „inteligence první generace“ – v zemi, kde bylo dřív lidí s diplomem jen velice poskrovnu. A mnozí z těch, co ho dosáhli teď, měli za křivdu, když nebyl vstupenkou do velké kanceláře se sekretářkami a šoférem. Ten samý tlak zažívaly i sovětské republiky s podobnou sociální strukturou.

Dubček byl ovšem darem z nebes i pro „protinovotnovskou opozici“ v Praze. Sahala od „reformních komunistů“ – až po síly, nadržené atavismy „bývalých lidí“. Moskva zase sázela na dlouhé roky, které Dubček prožil, už jako kluk, s rodiči v kirgizském Interhelpu – a na jeho tříletá studia v sovětské stranické škole. Měla ho za „svého Sášu“, který „ví, co se sluší“ – a v zájmu závratné kariéry určitě „nebude čurat proti větru“.

Dubček sám zvládal vlastně jen líbivá zaklínadla. Propracovaný program a tah na branku byly nad jeho síly. Rád by vyhověl každému, kdo ho tahal za rukávy. Tím víc se však stával jen hříčkou jejich střetů. Je to tragikomický příběh. To, jak s Dubčekem naložili krasoduši „pravdolásky“, mu nasadilo korunu.

Do jaké míry byly události roku 1968 ovlivněny osobními kvalitami tehdejších představitelů KSČ, zejména Dubčeka? Je možné, že s případným jiným prvním tajemníkem by události, zejména ze strany SSSR a Varšavské smlouvy, vypadaly jinak?

Byli mezi nimi i lidé s nezpochybnitelným talentem a vzděláním. Některé zdobil i úctyhodný životopis. Ti, jimž připadla rozhodující role, si však vzali sousto, na jaké neměli. Stát tehdy v čele státník Husákova kalibru, bylo by úplně všechno jinak. Ten by tehdejší pohyb asi udržel v mezích, schopných srpnu 1968 předejít.