O stavu české neurochirurgie a ožehavých tématech typu politické korektnosti a celkových náladách panujících v Česku s ParlamentnímiListy.cz hovořil přednosta přednosta kliniky neurochirurgie a neuroonkologie 1.LF KU a Ústřední Vojenské nemocnice v Praze. Profesor Vladimír Beneš.

Jak na tom jako Česká republika jsme v oblasti neurochirurgie v mezinárodním srovnání?

V každém případě jsme na pomyslné špičce pelotonu. To, co umíme poskytnout v Česku je totéž, co umí poskytnout kdokoliv jiný v Americe nebo v Evropské unii. Zkrátka už pro západní Evropu nejsme v této oblasti jacísi exoti z komunistické země, ale jsme pro ně partneři. V neurochirurgii hrajeme první ligu.

A když se srovnáme se zeměmi Visegrádské čtyřky?

V tomto srovnání jsme nejlepší. Řekl bych, že jsme na úrovni Rakouska nebo Švýcarska. Pro mě jako představitele tohoto pracoviště představují referenční měřítko čtyři desítky klinik v Německu. A dokud u nás děláme to, co dělají oni a také, jak to dělají oni, tak budu spokojený. Z celkem šestnácti zařízení, které u nás v tomto oboru máme, je minimálně polovina na opravdu dobré úrovni, která je srovnatelná s naším okolím. Jsme schopni poskytovat péči na úrovni české kardiochirurgie a kardiologie. Takže jsme na špičkové úrovni.

Dostanou se k péči všichni potřební?

V našem oboru dostanou péči všichni bez sebemenších problémů. Co si pamatuji, tak jsme nemuseli nikdy nijak intenzivně jednat o úhradách, objednacích dobách, volných kapacitách, nedostatku materiálu. A jsme malý obor, v celkové ekonomice zdravotnictví nehrajeme žádnou významnou roli. U nás také neexistuje cosi jako relativní indikace, prostě děláme to, co naši nemocní potřebují.

Zlepšila se nějak v posledních letech prognóza u zhoubných nádorů, které operujete?

V neurochirurgii nepoužíváme zhoubný – nezhoubný. Nádory samotné dělíme do stupňů. A u čtvrtého, nejagresivnějšího stupně se prognóza příliš nezlepšila. V podstatě každé desetiletí od druhé světové války na prognóze přežití přidalo zhruba měsíc. Takže možnosti přežití jsou u těchto nádorů velmi limitované. Naštěstí takových nádorů není zase tolik. Máme hodně nezhoubných nádorů, které představují více než polovinu naší operativy, což je vynikající.

Přibývá nádorů mozku?

Přibývá. Ovšem je to v relaci s tím, jak se populace dožívá vyššího věku. Že by jich bylo nějak více třeba v mladších věkových skupinách, tak to si nemyslím. Je jich více proto, že lidé žijí déle.

A vliv nových technologií na mozkové nádory například mobilů, nebo bezdrátového internetu?

Ne, ne, ne. Tam se nenašly žádné zevní faktory, které by měly vliv na rozvoj nádorů.

Vrhněme se na politiku. Sledujete ji? Chci se na ni ptát, proto, že ParlamentníListy.cz se primárně zaměřují na politiku a kontroverze lidi láká…

(Smích). Vidím, že jste vybruslil z tématu, které vám asi moc nesedlo, a skončil u politiky. Samozřejmě, že politiku sleduji. Možná je to generační záležitost. I za komunistů jsme sledovali zprávy. Člověku tedy nic nepřinesly kromě trvalého rozladění. Ovšem zprávy sleduji dodneška

Jaká je současná politika? Jak ji vnímáte?

Politika se mění. To, co bývalo dřív, určité zařazení buď doleva, nebo doprava, individualita versus kolektiv, se do určité míry vytratilo. Bohužel teď je politika jaksi amorfní, bez idejí, bez nápadu, bez jakékoliv snahy prosadit cokoliv, co by třeba bylo pro občany nepříjemné

Neurochirurg Vladimír Beneš (Foto: Hans Štenbera)

Podle čeho se lidé v době amorfní politiky budou u volebních uren rozhodovat?

U voleb hraje ohromnou roli individualita vůdce a emoce voliče. O programech to není. Jde o to, kdo si dokáže lidi získat, ten vyhrává a to bez ohledu na ideje. Hlavně jim toho musí hodně naslibovat.

Hrál v posledních volbách roli populismus?

Samozřejmě, ale je to víceméně celosvětový jev. Navíc populismus nemůže směřovat nikam jinam než hodně doleva, do silné role státu, do přerozdělování. A dnes vlastně už i Spojené státy míří k modelu sociálního státu, který řekněme od 60. let minulého století funguje například v Západní Evropě. Když se ohlédnu, tak to vidím tak, že Západ směřoval k socialismu řekněme z nějakých liberálních pozic, naše země z těch totalitních pozic, ale cíl byl víceméně stejný. My jsme naštěstí neuspěli. Ale teď jsme se toho socialismu víceméně dožili.

Na Západě?

Ano, určitě. Vezměte si třeba Norsko, Švédsko. Vždyť to je socialismus, který my jsme tady ani neměli. Naši komunisté měli alespoň selský rozum. Takže z nás sice dělali blbce, ale my jsme věděli, že z nás dělají blbce. A oni zase věděli, že my to víme. Takže to celé mělo nějaký racionální základ, jasné pochopení pozic jak politiky, tak občany.Teď to už ale na Západě moc racionální není.

Myslíte politickou korektnost typu záchodky pro třetí pohlaví a podobně? Kdy se toho dočkáme i my?

My jako Češi jsme naštěstí ještě tolik nezblbli. Ovšem všude v cizině, kam jezdím, věci toho typu, který jste naznačil, vidím. Zvláště v akademických kruzích, tam je toho opravdu moc. My ovšem pravděpodobně zásluhou čtyřiceti let komunismu, který nás odnaučil blbnout, jelikož byl v mnoha aspektech velmi realistický, jsme na tuhle vlnu ještě nenasedli. A to ať už mluvíte o multikulturalismu,transexuálech, roli rodiny či čemkoliv jiném, co je dnes moderní a co vzývá skupina lidí, které se říká neomarxisté.

Neomarxisté?

Obecně je to vždy malá skupina lidí, která ví nejlépe, co je pro vás dobře. A mě to vždycky hrozně vytáčí, protože já vím sám, co je pro mě dobře. Umím za sebe být zodpovědný a nepotřebuji, aby mi nějaká nátlaková skupina říkala, co si mám myslet, co mám říkat a jak to mám říkat. To tu už bylo dost dlouho.

Proč zrovna neomarxisté? Není to jen nálepka?

Takhle se jim teď říká. Já nevím, kde mají ideový základ. Asi někde mezi Marxem, Maem a Leninem. To je terminus technicus, který se dnes používá.

Jedná se o produkt společnosti, který se rozhodl, že ví, co je pro nás a pro planetu dobré a přínosné a jakýkoliv jiný názor je podle nich nepřátelský, špatný a nebezpečný. Totalitní myšlení v krystalické podobě.Jsou nositelé jediné pravdy, kdy kdo nejde s námi, jde proti nám. Modelovým příkladem je Bernard-Henri Lévy, jediný majitel absolutní pravdy.

Neurochirurg Vladimír Beneš (Foto: Hans Štenbera)

Setkáváte se s politickou korektností i v medicíně?

Prakticky ne. U nás jsou ostatně lidé velmi rozumní a racionálně uvažující. A navíc, v medicíně to ani dost dobře nejde. Náš obor je tak přesný a exaktní, neléčíme ideologicky, nemoc je stejná u marxisty, skinheada, nacisty,sluníčkáře, dosaďte, co chcete. Pro podobné věci prostě není prostor. Většina věrozvěstů se rekrutuje z humanistických škol, ne technických či přírodovědných.

A nejedná se de facto o jakousi novodobou verzi orwellovského newspeaku, když se začíná třeba prosazovat nové politicky korektní výrazivy a podobně?

Samozřejmě, je to Orwell, od začátku až do konce. A Antonioniho Zvětšenina. Ale ona už ta korektnost svým způsobem začíná vypadat jako karikatura sama sebe. Připadá mi to jako ztráta sebezáchovných a sebeočistných mechanizmů A nebezpečí vidím v tom, že následně by se kyvadlo mohlo příliš zhoupnout opačným směrem. Někam, kde byla část Evropy v třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Není paradoxní, že většina těch „progresivních“ skupin – jmenujme třeba feministky, LGBTQ komunitu a podobné segmenty populace, jsou zároveň příznivci migrace? Pokud vím, tak islám není zrovna přátelský k ženám a k sexuálním odchylkám už vůbec ne. A v mnoha afrických zemích je homosexualita trestným činem.

Blíží se evropské volby. Půjdete volit?

Ano, já volit chodím vždy, když nejsem v zahraničí

Evropská unie se vám v současné podobě líbí, nebo byste ji chtěl reformovat, jak občas zaznívá?

Reformovat. Vrátil bych se někam k tomu, co bylo Evropské hospodářské společenství. To znamená volný pohyb zboží, osob, služeb. Evropa byla dle mého názoru úspěšná pro svou variabilitu, protože jsme tu mezi sebou soutěžili a prali se a teď, abychom byli najednou všichni stejní? To se mi nezdá. Nemohu se zbavit dojmu, že, co je dobré pro Laponce, nemusí být dobré pro Portugalce. Společných zájmů asi mít mnoho nebudou. A sami budou asi vědět, co je pro ně dobré. Ale budou chtít jezdit bez hraničních kontrol, obchodovat spolu bez regulací odjinud a Laponec by třeba mohl Portugalce natírat tulením olejem bez toho, že by mu někdo nařizoval, co olej musí obsahovat.

Ovšem euroskepse v Česku možná sílí, jak by mohly naznačit výsledky posledních sněmovních voleb, kde poměrně dosti uspěla Okamurova proti Evropské unii naladěné SPD. Mluvilo se o protestních hlasech a deziluzi z polistopadového vývoje. Co o tom soudíte?

Ano, je to deziluze neúspěšných. To je velmi jednoduché. Během každé revoluce lid očekává, že se bude po ní mít lépe. Pravidelně opak je pravdou. Jenže my jsme se tu 40 let oddávali komunismu, takže si teď nemůžeme žít jako Němci, kteří makali a dřeli. Deziluze logicky musí nastat. Navíc u nás byli lidé zvyklí, že se o ně stát postará. Vždyť za komunismu nás ten stát vlastnil od začátku do konce. A na tohle si spousta lidí zvykla a teď jim to chybí. Protože oni najednou vidí: no jo, on soused se má lépe než já a jsem lůzr. No tak koho budu volit?

Takže nemáte pocit, že se něco od těch 90. let mělo udělat jinak?

(Povzdech). To vy tam stejně do těch Parlamentních listů nedáte. Já vám totiž řeknu, že jsme měli víc naslouchat Havlovi, který byl v té době jediný, který poukazoval na morální rozměr věci. A právě ten jsme zanedbali, jelikož najednou už šlo jen o materiálno. A Havel tak zůstal svým způsobem opravdu jako kůl v plotě.

Ještě k těm 90. létům. Samozřejmě, že se jednalo o zdivočelé roky, které leccos zkazily. Na druhou stranu jsme si ale nikdy v historii nežili tak dobře jako teď a to je asi to, co je nejdůležitější. Nikdy nebylo víc svobody. Takže ta nespokojenost je svým způsobem až nepochopitelná. Já jí nemám, já jsem spokojen. Máme absolutní svobodu, můžeme si ještě pořád na rozdíl od těch zápaďáků říkat, co chceme, a kdy chceme, a proč chceme. Můžeme si jezdit, kam chceme, vydělat kolik chceme peněz. A můžeme si žít osobně absolutně svobodně. A země je velmi bezpečná, můžeme jít, kam chceme. Takže, kdy se tahle země měla lépe?

Kde se ta nespokojenost bere?

Je to asi závist. Protože spousta lidí má méně než ten jejich soused. Samozřejmě, polovina lidí nemá průměrný plat. To by to nebyl průměr. A na druhé straně je tu i nutnost převzít tu odpovědnost za sebe, což se samozřejmě spoustě lidem nelíbí. A politici tu nespokojenost akorát přiživují.

Co s tím?

Lidé by měli povinně jezdit na stáž někam jinam, kde je hůř. Stačí Rumunsko, Ukrajina, Bulharsko, Moldávie, Balkán. Měli by tam pobýt tak měsíc, vidět, jak se tam žije, vidět, jaké jsou tam problémy. Oni by se pak hrozně rádi vrátili sem a byli by s tím, co tady máme, hrozně moc spokojení. Takže program tohoto typu, který by dala dohromady třeba nějaká neziskovka a organizovala stáže naší populaci někde v těchto zemích hned by v České republice bylo daleko více spokojenosti.

Neurochirurg Vladimír Beneš (Foto: Hans Štenbera)

Jsou Češi zapšklí?

Ten pocit člověk snadno získá. Ale já znám plno lidí, kteří si žijí velmi dobře a jsou spokojení. Nemají třeba žádné špičkové vzdělání. Jsou to například šikovní řemeslníci v obci, kde bydlím, vydělávají dost peněz a jsou spokojení a v pohodě, nemají žádné problémy. Ale holt těch nespokojených je asi víc. Možná jsou to starší lidé, kteří neuspěli.

Máte na mysli důchodce?

Důchodci nebo ti před důchodem. Ono, když vyhodí chlapa v pětapadesáti z dolů, tak co může dělat. To asi není snadné. A pak je tu další skupina, která bude mít problém. Vždyť kolik my jsme vyprodukovali za poslední léta různých sociologů, politologů a absolventů všech těch slovotepeckých fakult. Jsou jich tisíce. Jenže co ti lidé mohou dělat? Vydělají mnohem méně než ti moji řemeslníci, které znám. Budou chtít udělat kariéru. Jenže na jednu zajímavou pozici jich bude dvacet. Většina jich těžko bude spokojena. Budou ve státní správě, neziskovkách nebo budou učit. Nebo, co třeba ti nešťastníci, kteří vystudují genderová studia? Ti lidé jsou prakticky nezaměstnatelní. Takže co těmhle lidem zbývá? Oni musí zůstat na fakultách, učit další a vyrábět další ve velkém. Viděl jsem to v praxi v Brazílii. Na večírku jsem seděl s holkou, která tato studia absolvovala. Zvídal jsem jaké uplatnění má. Na nic nepřišla. Jen to, že bude učit další. A opravdu na fakultě zůstala a učila. On studentský život je hezký, člověk je mladý, baví se, diskutuje po hospodách. To jsme dělali všichni. Všichni jsme byli radikální, revolucionáři, věděli jsme, jak má společnost vypadat. Není to však životní náplň. Být revolucionář v padesáti není snadné