Podepsal jste Chartu 77, pět let jste byl v komunistickém kriminále, nakonec vás StB donutila emigrovat. S jakými pocity a nadějemi jste se po 17. listopadu vracel ze Švédska domů?

Upřímně, já se vlastně nevracel. Jel jsem se podívat s určitou skepsí, jak to v reálu dopadlo. Nezdálo se mi, že tak silný mocenský aparát se zhroutí téměř přes noc. Přijel jsem jako osoba bez státní příslušnosti s modrým pasem OSN podle úmluvy z r. 1951 a u pasovky čekal, co se bude dít.

Nedělo se nic, protože pas viděli poprvé v životě, a tak mi úslužně otevřeli dveře. Slavobránu jsem samozřejmě nečekal, ale byl jsem smutný z toho, jak devastace, nejen životního prostředí, ale i myšlenková, pokročila. Byli jsme zahleděni do sebe. Společnost se cítila vítězem, ale jako vždy jsme byli jen součástí vítězství jiných, kteří nás v té mylně euforické představě podporovali.

Mysleli jsme si, že svět k nám vzhlíží skrze Václava Havla, jak jsme bravurně a v klidu zvládli přechod z autoritativního režimu, ale byla to jen mediální politika k využití strategického středoevropského prostoru. Svět není divadlo, kdy je všechno jako a druhý den se to opakuje, zatleská se a jde se domů. Dle mého je neštěstím tohoto národa, že se akcentují vůdci „jako“ a ne skuteční a reální. On se nezhroutil, to víme dnes, on se jen přetvořil, vzal jinou podobu, a pracuje dál, byť s jinými, moderními a mnohem nebezpečnějšími prostředky na ovlivňování lidí a prosazování politiky, která je v příkrém rozporu s našimi národními zájmy.

Jak hodnotíte vývoj v naší vlasti po dnešek?

Euforie ze změny po roce 1989 byla pochopitelná. Jen se zapomnělo, že je také zítřek, že nejsme středem světa, že svět okolo nás se mění, že jsme měli jen představy o tom, jaký je a jaký nikdy nebyl. On se svět okolo nás vlastně neměnil, to jsme my z emigrace věděli, jen nastavoval vlídnou tvář. Je to a byl nelítostný byznys, který spolu s mocenskými zájmy formuje politiku a nikoliv naopak, kdy ideálně by politika měla vymezovat prostor v zájmu prosperity vlastního společenství. Moje skepse ohledně vývoje v mé rodné zemi se potvrdila. Dle mého jsme si nechali opět utéct dějinnou příležitost si urvat co nejvíce rozhodování o sobě s minimální možnou závislostí na mocnostech.