Pískání a nadávky provázely 17. listopadu při pokládání květin na Národní třídě premiéra Andreje Babiše i vicepremiéra Jana Hamáčka. Zatímco na premiéra křičeli „táhni odsud, estébáku“, Hamáčka nazývali ocáskem. Ještě hůř dopadl Václav Klaus ml., na kterého přilétla například nadávka, že je „Putinova děvka“. Nejen s pískáním, ale i s výzvami k odstoupení se setkal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima při proslovu na Albertově. O čem tyto protesty svědčí?

Už delší dobu si myslím, že společnost je především velmi rozeštvaná. Různé politické neziskovky se neustále snaží rozeštvávat a rozdělovat společnost. Bylo to jasně vidět už v prezidentských volbách, kdy míra netolerance až nenávisti k odlišným názorům a k jejich nositelům přímo sršela od podporovatelů Jiřího Drahoše. Kytky v koši 17. listopadu 2018 nebo verbální útoky letos na Národní třídě jsou jen pokračováním nenávistné politiky těchto neomarxistických struktur.

A co říci na to, že Miroslavu Kalouskovi nebo Miroslavě Němcové se naopak na Národní třídě dostalo velmi vřelého uvítání?

To jen potvrzuje politické pozadí těchto akcí a cílené rozeštvávání společnosti od příznivců takzvaného demobloku.

Spolek Milion chvilek vyzval den předtím na demonstraci na Letné demokratické opoziční strany, aby se více otevřely veřejnosti, přišly s uskutečnitelnou vizí a posílily své volební šance koalicemi. Do příštího roku by měly strany prý uvažovat o menších koalicích. Předseda Milionu chvilek Mikuláš Minář hovořil už dříve se členy opozičních stran o změně volebního systému. Co říkáte těmto výzvám směrem k opozici? A jak celkově hodnotit akci na Letné? Mohou ji podle vás pořadatelé a příznivci Milionu chvilek označit za úspěšnou? A co říci na požadavky, které organizátoři směřovali právě na premiéra? Konkrétně že má Andrej Babiš podat demisi, pokud se do konce roku nezbaví holdingu Agrofert a neodvolá ministryni Benešovou?

Už v minulém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz jsem řekl, že nepochybně mají své zadání, takže boj bude pokračovat. Pravděpodobně tak činí ve jménu takzvaného nového světového řádu, který by rádi tito eurofederalisté nastolili.

Od sametové revoluce uběhlo letos přesně třicet let. Co se nám během té doby podle vás podařilo a co vás naopak třeba zklamalo?

Na první pohled je patrné, že máme kolem sebe hezčí a čistší životní prostředí, máme demokratické instituce a svobodné volby. Na druhou stranu jsme přišli o svoji potravinovou a průmyslovou soběstačnost, tím jsme se stali jako stát mnohem zranitelnější. V devadesátých letech jsem také vnímal, že jsme se stali svobodnějšími a nezávislejšími. Dnes mám pocit, že se šrouby opět utahují a o své svobody a suverenitu postupně přicházíme. Tentokrát ten „mráz“ nepřichází z Kremlu, ale ze Západu.