Jak vypadalo vaše první setkání s Václavem Havlem?

Poprvé jsem ho naživo uviděl na folkové Lipnici v létě 1988. Jel jsem tam tehdy stopem, což jsem s oblibou provozoval velmi často, a to nejen po Československu. Zůstalo mi to i několik let po převratu, když jsem jel takhle třeba až do Švédska a spal, kde se dalo, tehdy někde v křoví, a snad chvíli i na pódiu. Folková Lipnice byla koncem osmdesátých let naprostý pojem. Jezdilo se tam jako kdyby měl být konec světa. Hodně tam jezdily hlavně máničky všeho druhu, neboť všichni, kteří tam tehdy vystupovali, připomínali spíše proroky než zpěváky. Tedy Vladimír Merta, Jaromír Nohavica... Tito dva zejména, ale i Oldřich Janota, Paleček a Janík, a vlastně i tak trochu třeba i Jan Burian, Jiří Dědeček či Petr Skoumal, kteří měli mnohem více sklonu ke kabaretu v duchu Jiřího Suchého.

Dneska již je to památný okamžik, takže se i ví, že společně se mnou se tohoto setkání účastnilo na tisíce lidí, kteří byli přítomni v amfiteátru pod lipnickým hradem, když konferenciér Jan Rejžek na pódium Václava Havla pozval. Setkání mělo povahu zjevení, protože pokud kdo kdy o Václavu Havlovi do té doby někdy slyšel, bylo to spíše z knih, her a časopisů z šedesátých let nebo zvukově jedině z vysílání Hlasu Ameriky, potažmo Svobodné Evropy. Najednou tam ale ten člověk Havel stál a mluvil tím svým hlasem, který připomínal něco jako „orlí zpěv před apokalypsou“. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Bylo to na sklonku léta 1988, a s odstupem času se to všechno jeví jako jeden dílek v mozaice událostí, jež později vyústily v ten slavný listopad 1989.

Ale tehdy, tehdy to bylo něco jako časovaná bomba, která vybuchla a rozlila se mezi ty lidi, kteří jen nekonečně skandovali: Havel! Havel! křičeli všichni jako pominutí. Ten potlesk trval strašně dlouho. Vyprávěl jsem to poté, po svém návratu, v redakci Svobodného slova, kam jsem psal své první divadelní recenze, a Irena Gerová, redaktorka kulturní rubriky, mne poslouchala s tím svým zvláštním úsměvem. Tušil jsem, že ho patrně zná osobně, stejně jako mnozí jiní, co tehdy do Svobodného slova psali nebo se pravidelně scházeli v baru U Blanky v pasáží Rokoko.

Byli tam tehdy převážně zasloužilí, ale tehdy vlastně ještě dosti mladí lidé, jako Jan Lukeš, Jan Rejžek, Jaroslav Kořán, Mirka Spáčilová, Martin Hrabák. Já tam tehdy občas potkával z mé generace Kateřinu Čejkovou nebo Tomáše Marka.

Osobně, jakkoliv to bylo setkávání spíše profesionální, jsem Havla vídával, až když byl již prezidentem na Hradě. Měl jsem ho jaksi v „popisu práce“, protože jsem v letech 1997 až 1999 dělal v Lidových novinách, kde jsem se na Havla ve výkonu funkce a potom také na zamini specializoval. Bylo to v období Havlova odcházení, začal být nemocný a do „popisu práce“ mi spadla i jeho druhá žena, Dagmar Veškrnová. Tehdy mi prožitek z osobnosti dramatika a politika trochu kazil jen jeho mluvčí Ladislav Špaček.

V klíčových dnech listopadu 1989, když se s ním seznámil konečně celý národ, jsem nebyl v Československu, nýbrž ve sladké Francii jako uprchlík, prosím.