Minulý týden jsme oslavili výročí 17. listopadu. Jak hodnotíte těch 28 let, které jsme od revoluce ušli?

 

Když si vzpomenu na rok 1989, když přišel 17. listopad, tak to bylo úžasné. Všichni byli nadšení, já samozřejmě také. Od 19. listopadu jsem byl denně ve víru událostí. Dělal jsem v té době pro New York Times Magazine s Tondou Kratochvílem denně reportáže o tom, co se dělo. Bydleli jsme spolu v hotelu, protože jsme museli být na telefonu a okamžitě vyjíždět na místa na reportáže, které si zadali. Bylo to veliké nadšení. Ale když jsem potom viděl, co za lidi se k tomu přichomýtli, věděl jsem, co to bylo za hajzly, a teď najednou někteří vystupovali jménem OF a cpali se, aby byli všude vidět, tak jsem si říkal, že to nevede k ničemu dobrému. A myslím si, že taková ta hesla jako „Pravda zvítězí“ a podobně, tak to zdaleka neplatí. Společnost navíc strašně zhrubla. Zhrubla ke starým lidem, k sobě navzájem, mezilidské vztahy jsou špatné. Společnost absolutně pohrdá člověkem jako takovým. Tohle jsem prostě určitě nečekal. A když to vidím kolem sebe i v práci, tak tam se dostali často nahoru takoví lidé, kteří byli evidentně pěkní hajzlové. Všichni to o nich věděli a oni potom najednou začali mluvit za všechny. Upřímně jsem dost rozčarovaný. Naštěstí mám možnost poměrně hodně často jezdit do zahraničí, takže si tam trošku vyčistím hlavu. Naše společnost se tváří, jako že je demokratická, ale přitom podle mne není.

 

Více o Janu Kuželkovi ZDE

 

Dalo by se možná i říci, že čím dál víc lidí mluví o tom, že „dříve“ bylo lépe. Co je k tomu podle vás vede?

 

No, ano, jak jezdím po republice, tak to slyším dnes a denně. A nejen od starších lidí, kteří si to pamatují, ale dokonce i od mladých, kteří si nemohou pamatovat, co bylo před 17. listopadem. Slyší to doma, že lidé k sobě měli blíž. Byly sousedské vztahy, které dnes už pomalu ani neexistují. Jestli je to třeba i tím, že se lidé pomalu ani nemají kde scházet, zavřely se ty hospůdky, kde se scházeli, všechno probrali. Soused pomáhal sousedovi, to dnes téměř vůbec neexistuje. Od té doby, co jsou peníze, tak se ani neděkuje. Popravdě, necítím se dobře.

 

V pátek 17. listopadu vyšlo do ulic poměrně hodně lidí. Co to vypovídá o náladě v České republice a co si myslíte o tom, jak se postavili nejen k Andreji Babišovi, ale také například k Okamurovi, kteří šli například položit květiny?

 

Já jsem viděl, že nejvíc tam vykřikovala parta Romů, byli dost při těle, kteří samozřejmě proti němu velice brojili. Já jsem ještě po roce 89 dělal právě také pro New York Times Magazine obrovský sociologický průzkum a reportáž ze Slovenska. Tam jsem opravdu byl mezi těmi nejchudšími. A ti když nám vyprávěli, jak z nich ti jejich bossové ždímají peníze, berou si na ně různé dávky, tak se nedivím, že tihle potom proti Okamurovi řvali.

 

Neříkám, že je to můj favorit, to ne. Ale určitě má názory, které se musí respektovat. Zrovna tak, jako on respektuje názory jiných a kultivovaně se k tomu vyjádří. Někteří ti lidé tam řvali tak, že jednomu až přeskakoval hlas. Tak to už je spíš medicínská záležitost takovíto lidé.