Umělci patří mezi ty, které opatření proti koronaviru postihla nejvíc. Jak moc konkrétně vám epidemie a následná vládní opatření změnila život?

Od prvního září jsem začal kromě svých ostatních aktivit ještě provozovat penzion Archa v Mikulově. To jsem ovšem netušil, že přijde „lockdown“ a ta další většinou nelogická a nesmyslná nařízení naší vlády. I já platím celou dobu nájem i energie a pomoc od státu přichází minimálně a k tomu pozdě. Chápu, že je to pro spoustu z nás likvidační, a domnívám se, že jde o proces vědomě cílený.

Když mluvíte o penzionu, mají lidé v současné době zájem o ubytování (ve chvíli, kdy to vládní nařízení dovolí), nebo spíše váhají, bojí se…?

O ubytování na jihu Moravy je zájem trvale velký a nedivím se tomu, i mně je tu moc dobře. Bohužel strach, který naše média vytrvale přiživují, omezuje počet návštěvníků na minimum i po takzvaném rozvolnění. Takže ano, váhají a bojí se, naštěstí ne úplně všichni.

Od začátku epidemie jsme tady měli už celou řadu opatření proti šíření koronaviru. Některá ovšem vyvolala opravdu velké diskuse. Předmětem vtipů na sociálních sítích se před časem stal „zákaz zpívání“. Nyní zase umělci žasnou nad rozvolňováním tipu „divadla mohou hrát, ale bez diváků“. Jaká opatření vám přijdou smysluplná, a naopak jaká jsou podle vás naprosto nesmyslná?

Víte, od malička naslouchám svému „selskému“ rozumu a ten v téhle době pomalu vypíná svou aktivitu. Koronavirovou situaci nechci nikterak zlehčovat, ale soubory nařízení, která produkují námi zvolení vládní činitelé, jsou v rozporu se zdravým rozumem od samého začátku. Současní ministři zdravotnictví, kteří se střídají jako na běžícím pásu, jsou všichni do jednoho spíše pro smích. Nedivím se naší české kreativitě a tomu množství vydařených vtipů. A zákaz zpěvu? Ten snad ani nemusím komentovat.

Už od jara se z kulturní fronty ozývaly hlasy, že stát umělce, kulturu… dostatečně nepodporuje. Co si o tom myslíte? A jak vnímáte v těchto časech práci ministra kultury Zaorálka? Cítíte ve svém ministrovi jako umělec oporu?

Necítím oporu, nebo alespoň ne opravdovou. Připadá mi to jen jako nějaká „hra na oporu“. O politiku jsem se nikdy příliš nezajímal, ale i přesto je zcela zřejmé, že současní vládní činitelé nejsou ti, od kterých můžeme oporu očekávat. Jde jen o to, jak daleko to všechno necháme zajít.