Myslíte si, že si vojáci obecně váží historických symbolů tuzemské armády, jako legionářů, Ludvíka Svobody, letců z Anglie a tak dále?

Pokud je mi známo, symboly naší armády vycházející z historie československých legií za první světové války, z bojů našich zahraničních jednotek za druhé světové války i z historie odporu vojáků proti poúnorovému režimu a ze zahraničních misí po roce 1989, mají mezi vojáky Armády České republiky (AČR) velkou vážnost. Tyto symboly jsou připomínány nejen při oficiálních příležitostech, ale i tím, že mnohé útvary nesou jména osobností, které se v těchto obdobích nesmazatelně zapsaly do historie. Měl jsem možnost setkat se s mnohými veliteli i příslušníky útvarů, které nesou jména generála Heliodora Píky, generála Karla Palečka a dalších osobností. Drtivá většina vojáků útvarů nesoucích jména významných osobností zná jejich životní osudy a je na ně hrdá. To platí i o jiných historických symbolech, jejichž názvy některé útvary nesou. Poněkud složitější je z tohoto pohledu vnímání osobnosti generála Ludvíka Svobody. Z hlediska vojenské historie je uznávána jeho úloha při budování československých vojenských jednotek v SSSR. Mnohdy je však kritizován za svoje postoje v době února 1948 a především v srpnu 1968 a v následujícím období. Dlužno říci, že jeho kritika většinou vychází z neznalosti faktů a souvislostí jeho rozhodování, jak v roce 1948, tak v roce 1968.

Nepostrádáte u většiny řadových vojáků či studentů nedostatek nadšení pro vojenské dějiny země?

Nepostrádám nedostatek zájmu studentů ani řadových vojáků o vojenskou historii obecně, ani o vojenské dějiny země. Učím vojenskou historii více než dvacet let, z toho posledních deset let na dvou fakultách Univerzity obrany. Moje zkušenost je taková, že zájem o vojenskou historii spíše narůstá. Dokonce i u studentů Fakulty vojenských technologií, jejichž zaměření je většinou ryze technického charakteru. Jsem mnohdy překvapen kvalitou a úrovní jejich prezentací na cvičeních k tématům, týkajícím se zejména první a druhé světové války. Více než deset let jsem externě učil i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity předmět Československé legie 1914 – 1918 a vznik ČSR. Šlo o předmět volitelný. Zájem mezi studenty vždy překračoval kapacitní možnosti šedesáti studentů a jako vyučující jsem musel povolovat výjimky pro další studenty. Mnozí z nich se na mne následně obraceli, abych vedl jejich bakalářské nebo diplomové práce.

Co si v tomto kontextu myslíte o občasných kritikách armády, že kašle na tradice?

Jsem přesvědčen o tom, že ve většině případů vychází kritika spíše z neinformovanosti nebo ze snahy přinést senzační informaci. Jinak si mohu jen obtížně vysvětlit i opakované uvedení nepravdivých informací o výuce vojenské historie na Univerzitě obrany, které se objevily v  tisku. Přitom pro autory těchto článků by bylo zcela jednoduché získat na základě pětiminutového telefonního hovoru pravdivé a ověřitelné údaje a informace nebo se podívat na web Univerzity obrany, kde je zveřejněna akreditace, včetně podrobného obsahu vyučovaných předmětů. Jsou tam také informace o tom, co se na Univerzitě obrany dělá ve prospěch historie a tradic AČR. Podobné je to podle mého názoru i s kritikou armády.

Jak se vaši studenti připravují na příští rok, na sté výročí založení československých legií v Rusku a, myslím, i ve Francii?

V rámci předmětu Historie a tradice Armády České republiky získají studenti základní informace o těchto významných výročích. Sami se potom připravují na prezentaci otázek z této problematiky na cvičeních v rámci výuky. Další akce související s připomínáním stého výročí založení československých legií jsou organizovány centrálně z úrovně Ministerstva obrany i Univerzity obrany. Úzce spolupracujeme také s brněnskými odbočkami Československé obce legionářské (ČSOL). Těchto akcí se účastní vybraní studenti Univerzity obrany a další zájemci. V současné době jsou připravovány nové studijní programy, ve kterých je navíc vyčleněn pro všechny studenty specifický časový prostor pro návštěvy památných míst a muzeí, které se vztahují k vojenské historii a k tradicím AČR.

Do jaké míry je mezi historiky a v publikacích oceňován fakt, že československé legie obsadily celou Bajkalsko – amurskou magistrálu? Nezasloužilo by si to zapsání do Guinessovy knihy rekordů?

Tento fakt je oceňován především v publikacích, které vycházely bezprostředně po válce nebo v meziválečném období. Po únoru 1948 bylo hodnoceno vystoupení našich legií v Rusku jako kontrarevoluční. Hodnocení úlohy našich legií dnes je mnohdy do určité míry ovlivněno právě skutečností, že celá naše historie byla v různých obdobích vykládána zcela rozdílným způsobem. Při pobytu v Archivu Čechů a Slováků na univerzitě v Chicagu jsme našli dobové krajanské i anglické noviny, ve kterých byly přes celou první stranu nápisy: „Češi ovládli Sibiř“, „Masaryk pánem Sibiře“ nebo „Čechoslováci si na Sibiři vydobyli právo na samostatný stát“. V každém případě to byl z vojenského hlediska výkon unikátní.

Byl jste se podívat v některých místech jejich působení?

Zatím jsem neměl možnost navštívit památná místa, kde působili naši legionáři. Je to dáno i tím, že hlavním předmětem mého zájmu je období po druhé světové válce a působení vojáků v exilu po roce 1945.

Nemyslíte si, že někteří generálové z legií, například Sergej Vojcechovský, by si zasloužili více úcty? Tím, jak se angažoval pro Československo, jak pak v něm a jak neslavně skončil v gulagu?

Osobně si myslím, že v případě generála Vojcechovského, ale i některých dalších, platí to, co jsem uváděl o legiích obecně a o změnách v pohledu na jejich historii. Navíc Vojcechovský byl odvlečen do SSSR bezprostředně po válce a nebylo možno o něm mluvit ani v období let 1945 – 1948.

A vůbec, Radola Gajda byl předsedou Národní obce fašistické a dodnes si o něm mnoho lidí myslí, že byl nacista. Proč se ve společnosti vytvářejí podobné ustálené nepravdy, které pak žijí svým životem?

Myslím, že i v tomto případě šlo v publikacích a článcích o Gajdovi spíše o případné senzace a prodejnost publikací. Gajda sice stál v čele Národní obce fašistické, ale za typického nacistu jej nelze považovat. Pokud je mi známo, vyšly v poslední době publikace, které mnohé dezinformace týkající se jeho osoby uvádějí na pravou míru. Zajímavou zkušenost s Gajdou učinil plukovník generálního štábu Oskar Pejša, který byl 16. března 1938 přítomen rozhovoru Gajdy se členy jeho strany. Jejich návrh, aby bylo na počest příchodu Němců do Prahy vypáleno několik synagog, striktně zamítl s konstatováním, že si musíme vážit přesvědčení každého.

V Americkém centru jste mě navnadil povídáním o legiích v USA, můžete prosím stručně popsat jejich tamní působení?

Po roce 1989 došlo oprávněně k navrácení pozornosti historii našich legií za první světové války. Vyšlo i nepřeberné množství článků, studií, brožur i odborných knih. Je uváděno, že ruské legie čítaly celkem padesát až šedesát tisíc vojáků. Téměř žádná pozornost není věnována neuvěřitelnému úsilí našich krajanů v USA, kteří jednak pomáhali finančně, politicky i materiálně skupině kolem Tomáše Garrigua Masaryka, ale také našim zajatcům a legionářům ve Francii a v Rusku. Ve prospěch Masarykovy zahraniční akce věnovali, jen cestou Českého národního sdružení, více než 1 500 000 dolarů. V dubnu 1918 vznikl ve Stamfordu, nedaleko od New Yorku, vojenský tábor, kde se připravovali dobrovolníci z řad krajanů pro působení ve francouzských legiích. Celkem posílilo naše legie ve Francii téměř 3 000 dobrovolníků. Do našich legií mohli vstoupit pouze ti, kteří nepodléhali odvodní povinnosti do americké armády. Navíc podle oficiálních údajů Ministerstva obrany USA v řadách americké armády bojovalo 30 000 krajanů narozených v českých zemích a 12 000 Slováků. Celkově tedy na frontách první světové války bojovalo mimo ruských, francouzských a italských legionářů také 45 000 Čechů a Slováků z USA.

Jak se vy chystáte na příští rok a jaký budete mít v rámci československých legií program?

Určitě se aktivně zapojím do akcí připravovaných Ministerstvem obrany, Univerzitou obrany a Československou obcí legionářskou. V průběhu zbrojního veletrhu IDET v rámci doprovodných akcí připravuji ve spolupráci s ČSOL přednášku s besedou k pomoci našich krajanů v USA, legiím ve Francii a v Rusku. Pro časopis Historie a vojenství připravuji studii k vzniku a fungování vojenského tábora ve Stamfordu, pro další časopis také příspěvek k historii našich legií v Rusku, ve Francii a v Itálii. Průběžně podle požadavků realizuji také přednášky pro příslušníky AČR, pro veřejnost, například v Moravské zemské knihovně. Myslím, že příležitostí na připomenutí tradic našich legií bude v příštím roce mnoho.

Co si myslíte o ničení hrobů vojáků z ideologických důvodů? Třeba u vás v Brně ničil jeden místní politik neustále hrob rudoarmějců v rámci svého podivného boje proti komunistům…

Jsem jednoznačně proti jakémukoliv ničení, případně hanobení hrobů, nejen z ideologických, ale z jakýchkoliv důvodů. Ve svém životě jsem měl možnost navštívit hřbitovy, kde jsou uloženy ostatky tisíců vojáků, kteří padli v první světové válce a ve druhé světové válce. Například Duklu, Svidník, pohřebiště vojáků Rudé armády v Brně, ale i hřbitov v anglickém Brookwoodu nebo Arlingtonský hřbitov ve Washingtonu. Vždy jsem obdivoval, s jakou péčí jsou udržovány hroby těch, kdo padli v obou světových válkách i dalších konfliktech. Každý kdo položil svůj život v boji za svobodu, zaslouží naši úctu. Hřbitovy vznikaly za určitých okolností a v rozdílné historické době. Proto nepovažuji za šťastné ničení symbolů, které jsou na hrobech umístěny dlouhá desetiletí.