František Kriegel se kvůli svému principiálnímu postoji během událostí pražského jara stal symbolem. Za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva, občanské svobody a demokracii se v Česku každoročně uděluje cena nesoucí jeho jméno. Kriegel za svůj postoj ale nesl konkrétní důsledky. Dostal se někdy pod tlak svého okolí, aby ze svých postojů slevil? Litoval někdy?

František Kriegel musel cítit tlak na svoji osobu již v průběhu pražského jara, a to jak ze strany promoskevských konzervativců v Československu, ať již z řad politiků či StB, tak ze strany moskevského vedení, které opakovaně žádalo o jeho odstranění z funkce. Leonid Brežněv dokonce Kriegelovo fungování v předsednictvu ÚV KSČ a ve funkci předsedy Národní fronty označil za jeden z důvodů, proč je nutné v ČSSR vojensky zasáhnout.

Kriegel proto patřil k prvním internovaným po invazi pěti armád Varšavské smlouvy. Sověti souhlasili s jeho propuštěním až poté, co se československá strana zaručila, že brzy opustí funkce. Již v hlavním městě Sovětského svazu tak na něj byl vyvíjen nátlak, i ze strany členů čs. delegace, aby podepsal známý moskevský protokol. On však odolal, jako jediný odmítl podepsat, přestože nemohl vědět, zda pro něj nebude mít odmítnutí fatální následky, své názory potvrdil při podpisu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu. Svých postojů nikdy nelitoval, což potvrdil i podpisem Charty 77.

Od narození Kriegela uplynulo 110 let. Jak se hodnocení této osobnosti v posledních dvou dekádách proměnilo?

František Kriegel je vnímán v podstatě jako symbol odvahy a boje za demokracii. Byl nesporně osobně velice statečný, což potvrdil během občanské války ve Španělsku, později v Číně, v srpnu 1968 i poté, kdy se zapojil do aktivit disentu, přestože věděl, že je pod kontrolou Státní bezpečnosti.

Jeho osoba vyčnívá o to více, že v Moskvě jako jediný našel odvahu nepodepsat a v říjnu hlasoval jako jeden z pouhých čtyř poslanců (z 242 přítomných) proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Jeho hodnocení dokládá i každoroční udělování ceny za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii, kterou již v roce 1987 začala udělovat Nadace Charty 77. V roce 2015 obdržel navíc František Kriegel in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Na osobnosti Františka Kriegela lze najít i stinné stránky. V roce 1948 se například coby organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milic aktivně podílel na komunistickém puči. My ale Kriegela vnímáme spíše coby hrdinu. Jak vlastně probíhala geneze od „pučisty“ Kriegela k reformnímu komunistovi, který se vzepřel diktátu Moskvy?

Kriegelův příběh je typickým příběhem tzv. osmašedesátníků, většina z nich se aktivně podílela na komunistickém převzetí moci v únoru 1948, na počátku padesátých let byla různým způsobem postižena, později rehabilitována a v roce 1968 se pokusila o reformu komunismu v Československu (mezi další reformátory roku 1968 patřili např. Josef Pavel a František Smrkovský, oba spolu s Kriegelem zasedali v únoru 1948 ve štábu Lidových milic).

Stále však zůstávali pod vlivem svých idejí, kdy únor 1948 pokládali za přirozený důsledek vývoje, který měl nastolit spravedlivý řád a který byl tzv. deformován v padesátých letech a v roce 1968 měli šanci pokusit se vývoj zvrátit. Většina z nich si však neuvědomovala, že je velký rozdíl mezi proklamovanou demokratizací a skutečnou demokracií. František Kriegel se například stavěl proti obnově sociální demokracie jako samostatné politické strany.

Jakou roli na Kriegelově myšlenkovém vývoji mohl sehrát fakt, že se Kriegel sám nejdříve stal obětí antisemitských čistek při takzvaném boji proti sionismu mezi komunistickými kádry, ale nakonec byl v roce 1957 rehabilitován? Změnila ho tato zkušenost?

Po únoru 1948 byl František Kriegel jmenován náměstkem ministra zdravotnictví, jako interbrigadista a navíc židovského původu. Na počátku 50. let ale neměl šanci vyhnout se postihu. V podstatě měl tehdy štěstí. Byl sice odvolán z funkce a musel pracovat jako obvodní a závodní lékař, unikl však zatčení a dlouhému vězení.

Tato doba měla nepochybně silný vliv na jeho názory. Na konci 50. let se stal primářem a v polovině 60. let se vrátil do vrcholné politiky. Netajil se tím, že komunistický systém v Československu má řadu nedostatků, a snažil se veřejně bojovat za jejich odstranění. Jako poslanec např. kritizoval to, že Parlament pouze schvaluje rozhodnutí přijatá stranickým vedením, a prosazoval jeho větší samostatnost a nezávislost.

Ve světle toho, že Kriegel hlasoval jako jeden z mála proti „dočasnému“ pobytu sovětských vojsk na Československém území, jak velký byl vlastně tlak ze strany Moskvy na to „spřátelená“ vojska do Československa dostat? Zmínil bych, že Československo bylo v té době jediným státem východního bloku, kde nebyli Sověti vojensky přítomni…

Československo bylo jedinou středoevropskou zemí, kde nebyla sovětská vojska rozmístěna. První tajemník ÚV KSČ a prezident Antonín Novotný dokázal v 60. letech odolat tlaku na jejich rozmístění, podobně se jejich přítomnosti bránil jeho nástupce v čele komunistické strany Alexander Dubček.

Sovětskému vojenskému velení nepochybně možnost mít jednotky v ČSSR zněla velice příjemně. Obavy z odchodu Československa z Varšavské smlouvy a jeho možný příklon k Západu s následnou možností rozmístění amerických a západoněmeckých jednotek na sovětských hranicích hrály v rozhodnutí o invazi důležitou roli.

Takže Sověti de facto jen využili příležitost?

Sověti rozhodně využili příležitost, sám Brežněv ale se souhlasem k invazi poměrně dlouho váhal. Zpočátku věřil, že se českoslovenští komunisté pod vedením Alexandera Dubčeka sami vrátí do područí Moskvy. Později doufal, že se mu podaří dosadit do čela KSČ promoskevské křídlo. Ještě těsně před invazí sovětští vedoucí funkcionáři předpokládali, že se jim podaří docílit souhlasu vedení KSČ s invazí, onoho známého pozvání vojsk, které nakonec nevyšlo. Ve chvíli, kdy k invazi došlo, však již byl Brežněv pevně rozhodnutý, že část vojsk na území ČSSR zůstane, a nedal československé straně, i když se o to snažila, šanci na tom něco změnit, což se jasně ukázalo v moskevském protokolu.

Mohl Alexander Dubček invazi nějak zabránit?

Alexander Dubček mohl nejspíše zabránit invazi tím, že by svou politiku obrátil, jak se říká, o sto osmdesát stupňů a splnil všechny požadavky Moskvy. Mezi ty patřilo například i odstranění Františka Kriegela ze všech funkcí. To ale Dubček učinit nehodlal. On by tím vlastně i popřel veškeré své předchozí jednání a zřejmě by mu to ani nedovolila československá společnost, v níž od ledna 1968 došlo k bouřlivému vývoji, a to včetně většiny komunistů.

Alexander Dubček navíc věřil, že československé vedení zvládne situaci samo a bez pomoci zvenčí. Opakovaně proto odmítal Brežněvovy nabídky pomoci a nebyl ochoten připustit, že by se sovětská strana odhodlala ke krajnímu řešení, přestože byl několikrát varován.

Před srpnem 1968 se uskutečnilo v Československu i několik incidentů. V pohraničí se například našly zbraně, samopaly Thompson americké výroby. Jaký je současný konsenzus mezi historiky, co se týče těchto nálezů? Šlo o provokaci, za jakým účelem?  

V roce 1968 probíhala rozsáhlá mediální kampaň v zemích sovětského bloku, která měla za úkol zpochybnit reformní vedení Československa. Součástí té kampaně byly i různé provokační akce včetně ukrytí batohu se zbraněmi blízko Karlových Varů.

V něm byly 12. července 1968 nalezeny ukryté americké a německé zbraně. Šlo o pět batohů se samopaly a pistolemi a několik tisíc nábojů. Vyšetřování československé bezpečnosti jasně potvrdilo, že šlo o provokaci, policejní experti na kriminalistiku zjistili, že zbraně pocházejí z období druhé světové války, všechny byly pečlivě očištěny a konzervovány vazelínou vyrobenou v zemích sovětského bloku.

Československá bezpečnost o svých závěrech informovala prostřednictvím tisku. Sovětská strana ale informace zaslané z Československa nereflektovala a svá tvrzení opakovala. Československá strana však nechtěla záležitost rozviřovat na mezinárodním fóru. Byly i další podobné příklady. Například natáčení válečného filmu Most u Remagenu bylo propagandisticky překrouceno na přítomnost amerických a západoněmeckých vojáků a tanků u Prahy.

Phdr. Milan Bárta

Mezi lety 2000 až 2007 pracoval pro Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, poté až do roku 2008 na ministerstvu vnitra v odboru Archivu bezpečnostních složek. Od roku 2008 působí jako vedoucí Oddělení výzkumu na Ústavu pro studium totalitních režimů. Specializuje se na České a československé dějiny druhé poloviny 20. Století, na problematiku politických emigrantů v Československu a události let 1968 až 1969. Je autorem řady publikací, mimo jiné i publikace Konec Pražského jara: od srpna 1968 do srpna 1969. Spolu s historikem Lukášem Cvrčkem je autorem studie k publikaci Tanky proti sjezdu, bývalého československého diplomata a exulanta Jiřího Pelikána. Kniha představuje kompilaci dokumentů československé komunistické strany během takzvaného Vysočanského sjezdu, který proběhl během vpádu vojska Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.