Pane Čarnogurský, v českých médiích se zejména s existencí spolku Milion chvilek a s jeho aktivisty v posledních měsících rozebírá historická úloha někdejšího prezidenta Václava Havla v českých, ale vlastně i v československých dějinách. Jaký je váš pohled – cennější o to, že jste se znali osobně…

Václava Havla jsem poznal jako disident. Když jsem byl v Praze na jednom takovém disidentském večírku, kam jsem byl „nominován“ za slovenské disidenty. A stalo se, že ten dům, kde se to setkání konalo, obklíčila StB – a ta nás pak také rozvezla do různých policejních služeben po celé Praze k výslechu.

A tam jsem také lépe poznal Václava Havla, když jsme spolu asi dvakrát po těch výsleších čekali v jedné místnosti, a kde už panovala taková uvolněnější atmosféra, tak jsem teprve zjistil, že Václav Havel byl skutečně rozený dramatik.

Když vyprávěl takové celkem jinak obyčejné epizodky a historky z běžného života, tak on je dokázal tak podat, že jim vtisknul opravdu ten dramatický a mnohdy groteskní étos.

A proti všem dohadům některých dnešních badatelů, Charta 77 byla opravdu takovým spiritus rector celého toho opozičního protikomunistického hnutí až do listopadu 1989.

Ale co Václav Havel jako prezident – tedy jako politik? Jak jste vnímal třeba jeho zájem o tu funkci?

Víte, Václav Havel byl především ve své podstatě více umělec než politik. Naopak já jsem byl rozhodně více politik než umělec – k tomu jsem neměl příliš blízko.

Ale ptáte-li se, zda chtěl být Havel prezidentem – tak to ano, to podle mě chtěl už od samotného začátku. A to české, zejména tedy pražské prostředí okolo něj začalo ihned pracovat na tom, aby se tím prezidentem stal.

My jako slovenská strana jsme proti tomu nic nenamítali. Se mnou dělali rozhovor hned v těch prvních dnech, kdy se mě právě na to ptali, zda má být Havel prezidentem – a já jsem řekl, že ano.