„Po letech přestávala svoboda být tím, po čem lidé nejvíc touží. Začali toužit po výhodách, po přerozdělování, po jistotách, po omezování těch druhých. A mezi politiky se vždy najdou takoví, kdo takové volání s radostí vyslyší,“ řekl jste mi na sklonku minulého roku. Jak tuto svoji větu vnímáte v souvislosti s pandemií novým koronavirem?

No, to jste mě skoro překvapila. Ani mě nenapadlo, jak brzo se některé špatné předpovědi vyplňují. Šum, který panuje kolem covidové krize, je zjevně velice vhodnou zástěrkou pro zásadní politické, ekonomické, společenské a další zásahy do života, které budou platit roky nebo možná i desítky let poté, co aktuální rozruch opadne. Nápady už raší. Ve vládě, u ministryně Maláčové (Jana, ministryně práce a sociálních věcí, pozn. red.) v úřadu, v Parlamentu, v politických stranách, ale i v nátlakových skupinách a ideologických seskupeních.

Typickým příkladem je extremistický dokument skupiny radikálních levičáků kolem Vladimíra Špidly, který vlastně vyzývá ke svržení polistopadového režimu. Už teď žijeme v době stále se urychlujícího posunu směrem ke krajnímu pokrokářství, omezování individuálních svobod a regulaci trhu. Lidem kolem Špidly je tento vývoj k násilnému kolektivismu málo. Zdá se jim příliš pomalý, málo radikální a příliš evoluční. Jejich výzva volá po skutečné revoluci. Obsahuje útoky na vlastnictví, na demokratický politický systém. Požadavky, které obsahuje, nejsou splnitelné bez kontroly majetku, bez faktického zestátnění soukromých aktivit, bez úplného mocenského převratu. Bez nastolení diktatury. A takových iniciativ bude přibývat.