„Po letech přestávala svoboda být tím, po čem lidé nejvíc touží. Začali toužit po výhodách, po přerozdělování, po jistotách, po omezování těch druhých. A mezi politiky se vždy najdou takoví, kdo takové volání s radostí vyslyší,“ řekl jste mi na sklonku minulého roku. Jak tuto svoji větu vnímáte v souvislosti s pandemií novým koronavirem?

No, to jste mě skoro překvapila. Ani mě nenapadlo, jak brzo se některé špatné předpovědi vyplňují. Šum, který panuje kolem covidové krize, je zjevně velice vhodnou zástěrkou pro zásadní politické, ekonomické, společenské a další zásahy do života, které budou platit roky nebo možná i desítky let poté, co aktuální rozruch opadne. Nápady už raší. Ve vládě, u ministryně Maláčové (Jana, ministryně práce a sociálních věcí, pozn. red.) v úřadu, v Parlamentu, v politických stranách, ale i v nátlakových skupinách a ideologických seskupeních.

Typickým příkladem je extremistický dokument skupiny radikálních levičáků kolem Vladimíra Špidly, který vlastně vyzývá ke svržení polistopadového režimu. Už teď žijeme v době stále se urychlujícího posunu směrem ke krajnímu pokrokářství, omezování individuálních svobod a regulaci trhu. Lidem kolem Špidly je tento vývoj k násilnému kolektivismu málo. Zdá se jim příliš pomalý, málo radikální a příliš evoluční. Jejich výzva volá po skutečné revoluci. Obsahuje útoky na vlastnictví, na demokratický politický systém. Požadavky, které obsahuje, nejsou splnitelné bez kontroly majetku, bez faktického zestátnění soukromých aktivit, bez úplného mocenského převratu. Bez nastolení diktatury. A takových iniciativ bude přibývat.

Kde tedy podle vás hrozí největší nebezpečí omezování svobody?

Nebudu mluvit o těch aktuálních, spojených s protiepidemickými opatřeními. Mnohé z nich budou mít dlouhotrvající následky – hlavně ekonomické –, ale v řádu týdnů či měsíců jejich účinnost skončí. Rojí se ale návrhy nevratných a trvalých změn do právního řádu. Některé prosákly už do aktuálních legislativních plánů, jiné, mnohem radikálnější, vedou zatím jen mediální dělostřeleckou přípravu. Slyšíme zásadní návrhy na změny daní, na kontrolu majetku, na faktické zestátňování, na nové mechanismy ohromného přerozdělování. Vládám mnoha zemí se nyní otevírají fantastické možnosti, o jakých se jim nesnilo. Vezměte si jako příklad rozpočet. Je to hlavní zákon země. Každé země. Odehrává se kolem něj podstatná část politického boje. A o co se ten boj obvykle vede? Ve skutečnosti jen o jednotky procent z celkové částky rozpočtu. Celková výše státního rozpočtu činí necelé dva biliony korun, každoročně se ale bojuje jen o několik procent z toho: zda půjde nějaká miliarda či dvacet miliard sem nebo tam. Vše ostatní je pevně vázáno, jsou to takzvané mandatorní výdaje, určené zákonem, a tedy povinné, pak je hodně kvazimandatorních, vlastně nárokových, které jsou také víceméně pevné. Na politiku toho moc nezbývá.

Nyní ale vlády dostaly novou hračku, jakou dostávají leda v dobách války: mohou si hrát ne s procenty, ale s mnoha desítkami procent rozpočtu, ne s miliardami či desítkami miliard, ale se stovkami miliard, nebo dokonce s celým bilionem. To vše pod záminkou boje s následky covidové epidemie. Tak ohromné zásahy do peněženek lidí nikdo nepamatuje. Ale podobně je to v jiných oborech, nejen u rozpočtu. Nehrozí nám jen drobné zásahy do života, ale obří a dlouhodobé změny. Společnost se tak může proměnit k horšímu trvale, a ne pouze v parametrech, ale kvalitativně, úplně od základu. Sociální inženýři o takové chvíli snili. A vyrážejí do útoku. Část veřejnosti, která je nespokojena tu s tím, tu s oním, podpoří najednou i mamutí změny, protože uvěří, že každá změna je dobrá. Nikoli, každá revoluční změna bude jen k horšímu.   

Spolupracoval jste s Václavem Klausem a dalšími autory na vydání knihy s názvem Karanténa: Přežije naše svoboda éru pandemie? Přežije ji tedy? A jaká je nejlepší cesta podle vás?

Víte, já jsem skeptik a byl jsem v tomto ohledu už před covidovou krizí. Myslím, že svobody rychle a nenávratně ubývá. A reálně hrozí, že svoboda, jak ji známe, chystaný masivní útok na své základy nepřežije. Neházejme flintu do žita, nedejme svou kůži lacino, ale moc nadějí si nedělám. Jestliže jsem skeptický, co se týče svobody v rámci společnosti, o to více vidím důležitost toho, abychom se starali o přežití svobodného myšlení i chování kolem sebe, ve své bezprostřední blízkosti.

Silné kritice čelí Maďarsko. Tamní premiér utáhl šrouby, co se týká svobody novinářů i dalších věcí. Co si o tom myslíte?

Co si o tom myslím? Že kdo chce Orbána bít, hůl si vždy najde.

K aktuálním tématům. Pomáhá vláda českým podnikatelům a živnostníkům dostatečně zvládnout současnou krizi?

To jste od civilizačního problému skočila rovnou do problematiky těchto dní, ale v pořádku. Musíme žít i problémy dneška, ne pouze zítřka, to máte pravdu. Trochu se mi dělají osypky z obratu „vláda pomáhá“. Já nechci, aby vláda komukoli pomáhala. Vláda muže maximálně nepřekážet. Odstranit omezení, regulace, překážky v podnikání. To ovšem neudělá. Co tedy dělá? Rozdává peníze. Vláda žádné své peníze ale nemá. Může je jedině jedněm karanténou a restrikcemi postiženým sebrat, a dát pak jiným postiženým. Komu peníze potichu sebere a komu je hlasitě dá, je čistě na její libovůli. Úspěch tak slaví ti, kteří si dovedou nejhlasitěji a nejorganizovaněji o cizí peníze říct. A holeni jsou ti, již se neumějí ozvat, čili většina lidí, kteří platí daně.

Ničí mě, jak je vláda kritizována, že měla pomoci více těm nebo tamtěm. Chybějí mi hlasy, ať raději nikomu nebere. Takové neslyším. Někdy před dvaceti lety jsem napsal článek Státe nedávej, abys nemusel brát. Nenapadlo mě, že po dvaceti letech bude ještě aktuálnější. Vláda svými přesuny peněz uškodí nejen poplatníkům, střadatelům a těm, kdo se nevejdou do žádné škatulky s nároky, ale uškodí i celému procesu pokrizového oživení, protože tím pokřivuje logický a přirozený pohyb prostředků mezi lidmi tam, kde je největší potřeba formulovaná skutečnou poptávkou. Stát vytvářením své poptávky uměle odebírá peníze z míst, kde by byly efektivněji zhodnoceny, do míst, kde někdo pouze efektivně lobboval.