Tomáš Bílek působil ve sdružení křesťanských homosexuálů Logos, jako aktivista Amnesty International ve věci monitoringu diskriminace homosexuálů a je zakladatel informačního serveru hnutí exgayů Prameny na poušti, které je popsáno jako „fórum lidí hledajících posvěcení a proměnu na cestě pouští do země zaslíbené. Svobodné společenství křesťanů, zejména těch, kteří řeší otázku menšinové sexuální orientace. Společenství, které věří v osvobození z otroctví homosexuality a ve vykoupení k plnější a zralejší psychosexuální integritě“. Publikuje například na Neviditelném psu, ale i dalších webech.

V jakém věku jste zjistil, že máte homosexuální orientaci a jak jste to přijal?

Kam až má paměť sahá, vnímal jsem tuto „orientaci“ jako převažující. V dětství a dospívání mi to připadalo jako normální.  

Jste křesťanem? Konvertoval jste? Co pro vás bylo impulzem a jak k tomu došlo?

Ano, ale byl jsem vychováván v nevěřící rodině, a neměl jsem sebemenšího povědomí o Bohu. V dospívání jsem začal přemýšlet o smyslu života, o existenciálních otázkách. Dostala se mi do rukou Bible a novozákonní myšlenky mě doslova nadchly. V téže době jsem se setkal s evangelikálními a letničními křesťany, kteří mě konfrontovali mimo jiné i s mým vztahem k homosexualitě. Bylo to kolem roku 1992. V tomto roce jsem také postupně  porozuměl základním principům evangelia, což vedlo k obrácení, ke konverzi.

Články, které Bílek na téma homosexuality publikoval na Neviditelném psu, najdete ZDE.

Jak jste se vypořádal se svou orientací a přijetím Krista?

Bylo to složité. Měl jsem vztah s jiným mužem, který byl na mě hodně fixovaný. Navíc mě podněcovala matka, abych v tomto vztahu zůstal a strašila mě celoživotní samotou, pokud přítele kvůli víře opustím. Byly to vlastně strach a neuróza, které mi bránily Krista přijmout, přestože svědomí, intuice a rozum mi velely, že by to bylo správné rozhodnutí. Nakonec jsem k rozhodnutí přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele našel odvahu.

Považujete homosexualitu za nemoc? Proč?

Ano, i když jde také o konotaci slova „nemoc“. Přísně vzato: Být nemocný, a chovat se podle toho, není přece hřích. Pokud ale chápu homosexualitu jako sexualizovaný důsledek deprivace,  či jako odchylku od reprodukční, anatomické i psychicko-antropologické kompatibility mezi mužem a ženou, pak mluvme o nemoci. Přestože byl v 80. letech postupně její status v odborných kruzích překvalifikován z poruchy na normální variantu lidské sexuality. Mnozí čtenáři vašich novin však jistě vědí, že k tomu docházelo pod vlivem politických tlaků a že rozhodnutí nebylo konsensuální. I bývalý šéf Americké psychologické asociace Nicholas Cummings nadále hájí uzdravení z homosexuality a dokládá ve svých odborných textech konkrétní data o určité míře změny, či spíše narovnání, sexuální orientace jednotlivců.

REAKCE NA ČLÁNEK ZDE

Lze ji tedy léčit?

To je těžká otázka. Mnozí terapeuti mluví o jisté míře změny, pokud se člověk dlouhodobě a cílevědomě rozhodne nepodléhat  těmto sklonům. Jiní terapeuti jsou skeptičtí a mluví spíše o náhražkovém chování, obdobně jako se například mužští vězni chovají homosexuálně, když nemají možnost být s ženou.   

Lze vyléčit všechny případy, nebo některé jsou dány geneticky?

To nikdo pořádně neví. Část charismaticky orientovaných křesťanů má za to, že je to v některých případech vrozené a sebelepší prostředí či výchova na tom nic nezmění. Tito křesťané pak poukazují pouze na nadpřirozenou Boží moc. Ježíš uzdravuje, to ostatně je v Bibli na mnoha místech. Samotná reparativní terapie, či pouze přirozená aktivace potlačené heterosexuality je pak v některých případech zřejmě neúčinná. Problém je, že výzkum na renomovaných pracovištích v této oblasti neprobíhá, neboť je to politicky nekorektní, a tudíž se do toho neinvestuje. Nevíme tak, kdy je homosexuální sklon podmíněn psychicky a kdy naopak není.

S dalšími sexuálními deviacemi je to stejné. Nebráním se ani paradigmatům, které na toto téma nahlížejí z duchovního, exorcistického hlediska, jestli mi rozumíte. Sám však nejsem duchovně obdarován k tomu rozsuzovat, kdy má určitá nemoc či chování démonické pozadí a kdy nikoliv. Část reparativních terapeutů své snahy v posledních letech vzdala. Měli příliš nerealistické očekávání, a dokonce celá americká větev „exgay“ sdružení Exodus se omluvila těm, kterým slibovala uzdravení a ono se nedostavilo. Přitom sám Alan Chambers, který Exodus rozpouštěl, žije díky sebedispciplíně a díky svému vztahu s Bohem ve skvělém a spokojeném manželství s ženou, jakkoliv jeho homosexuální pokušení zůstala víceméně stejná. Ten zápas je často mnohem těžší, než si leckdo dokáže vůbec představit, a vyžaduje, abychom, řečeno slovy Bible, každodenně „mocí Ducha umrtvovali hříšné činy a žili z Jeho moci“.

Vy podporujete terapii homosexuality?

Podporuji, ale v některých případech jsem skeptický. Na druhé straně, sexualita člověka se formuje i tím, jak se k ní chováme. Ani leckterý heterosexuál dnes není schopen věrného a dávajícího sexu vůči své ženě, neboť si navykl podléhat sobeckým vzorcům chování v sexuální oblasti.

Vy sám jste se terapie zúčastnil? S jakým výsledkem?

Explicitní „terapie homosexuality“ jsem se nezúčastnil, už proto, že v českém prostředí nevím o nikom, kdo by něco podobného prováděl, v zahraničí však licencovaní terapeuti homosexuality stále legálně působí. Někteří odborníci připouštějí, že uzdravení rozvinuté homosexuální neurózy a  aktivace potlačené heterosexuality jsou vedlejším důsledkem práce s jinými oblastmi psychiky pacienta. Reparativně ovšem působí i spontánní křesťanské prostředí, kdy postižený hledá v Kristu nový vztah ke svému já, k rodičům, k jiným mužům, k jiným ženám. Imaginace, sebepřijetí či odpuštění dávají jeho životu nový rozměr. To vede k uzdravení osobnosti a může vést i k uzdravení pokřivené sexuality. Někteří psychoterapeuti však připomínají, že existuje celá řada získaných poruch v dětství, které prostě nelze změnit odstraněním původních spouštěčů v dospělém věku.

Můžete uvést případy některých lidí, kteří už se vyléčili?

Pěkné svědectví o proměněném životě přináší třeba Mario Bergner, jemuž vyšla v češtině knížka Obnova lásky (nakladatelství Návrat domů, Praha 2012 – pozn. red.). Člověk, který byl v mládí závislý na sexu, nalezl po těžkém a bolestném zápase po letech schopnost milovat ženu. Dnes žije ve spokojeném a věrném manželství, má dospívající děti, je anglikánským duchovním. Angažuje se mimochodem i v politické oblasti, na půdě OBSE pravidelně lobbuje za legální právo vykonávat reparativní terapii homosexuality. Řada států se snaží tento přístup zakázat, vloni například Kalifornie a New Jersey. Přitom podle výzkumu University College London z roku 2010 přistupuje k intervencím ve prospěch heterosexuality zhruba šestina britských psychoterapeutů.   

A vy jste sám jste tedy zakusil nějakou míru uzdravení z homosexuality?

Ve velmi malé míře. S politováním musím přiznat, že jsem na celá léta odpadl od Boha a aktivně jsem se zapojil do hnutí, které hájí slučitelnost praktikované homosexuality s křesťanstvím. Když se podíváte na mé publikované články před rokem 2011, například v listech Revue Politika, Neviditelný pes, Christnet či Getsemany, na tyto mé názory narazíte.

Po mém pokání z praktikované homosexuality k určité změně sexuálního prožívání došlo. Zda to bylo s Boží nadpřirozenou pomocí či díky sebedisciplíně, to nedokážu posoudit. Mám vztah s ženou a mám ji rád. Často si však uvědomuji, že to, co jí dávám, je oněch příslovečných biblických „pět chlebů a dvě rybičky“. Zasévám toto málo a mám naději, že Bůh to rozmnoží. Člověk, který má od Boha onu „jednu hřivnu“, má větší pokušení a strach ji zakopat. O tom čteme v evangeliu. Jako křesťané bychom však měli spíše „vykopávat hřivny“, probouzet své pravé já, své vědomí. Možná má některý homosexuál ještě méně „hřiven“ či „chlebů a rybiček“. Abych mohl vyšlechtit krásnou květinu, musím jednak pravidelně ničit agresivní plevel, ale i zasévat, zalévat, okopávat to ctnostné a ušlechtilé. A „království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá vše, co má, a koupí to pole“.