Kniha, kterou jste letos dokončil s kolegy z Univerzity Jana Amose Komenského (UJAK), nese název Geopolitické křižovatky, geopolitičtí hráči. Obálka vypadá jako pozvánka na sportovní utkání. Na jedné straně americká, britská a eurounijní vlajka a pod ní jména uskupení jako NATO, mezi nebohá Ukrajina a na té druhé ruská, čínská a íránská zástava a třeba BRICS. Opravdu je dnešní rozdělení sil takhle čitelné?

Vzhledem k tomu, že první díl se jmenoval Od stability poválečného světa ke globálnímu chaosu současnosti a měl určitou grafickou úpravu, tak jsme se na něj snažili navázat. Má původní úvaha byla, že mezi vlajkami USA a Ruska se rozprostře mapa Ukrajiny s blesky a pod tím mapy států, které inklinují k jednomu z těch dvou bloků. To by ale bylo dost přesycené. Grafik pak navrhl toto. Můj původní návrh vyjadřoval hlavně konflikt na Ukrajině, kdežto v tomhle je vyjádřena i perspektiva. Je to rozumný kompromis.

Napadením Ukrajiny se Rusko zcela oddělilo od „civilizovaného světa“, tedy euroatlantické civilizace, a nic nezískalo, tvrdí jedni. V rámci hospodářského uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky (BRICS) má i přesto silnou pozici a dění na Ukrajině většina světa jako problém moc nevnímá, říkají druzí. Co vy?

Když se hodnotí nějaký konflikt, je třeba si připomenout bod nula, v němž to začalo. Konflikt na Ukrajině nezačal v únoru 2022, ale v roce 2014 a do určité míry jde o analogii rusko-gruzínského konfliktu roku 2008. V jeho první fázi se Západ jednoznačně postavil na stranu Gruzie s tím, že byla napadena Ruskem, ale během vyšetřování se přišlo na to, že naopak Gruzie zaútočila jako první na separatistickou Jižní Osetii a ruské mírové jednotky, na což Rusko reagovalo invazí. Konflikt na Ukrajině má podobné parametry s tím rozdílem, že Rusko vstoupilo do občanské války zahájené převratem na Ukrajině v roce 2014, se kterým se východní část Ukrajiny neztotožnila. Rusko se postavilo na jejich stranu, kdežto Západ na stranu „revolucionářů“. Impulzem pro ruskou invazi se stalo z jedné strany odmítnutí minských dohod Ukrajinou a ze strany druhé upřednostnění takzvaného chorvatského scénáře, tedy silového řešení problému separatistických republik.     

V tomto konfliktu však nejde jen o Ukrajinu, nýbrž o hegemonii v současném světě. Nejde o konflikt mezi dvěma mocnostmi, protože Rusko přestalo být mocností zánikem Sovětského svazu a za USA stojí vyspělý Západ, ale o konflikt ohledně nového mocenského uspořádání ve světě. Unipolární model s jedním hegemonem se neosvědčil, protože USA se ukázaly jako neschopné svět stabilizovat, protože to je i pro ně nepřiměřeně nákladné a USA příliš sledovaly jen svůj prospěch na úkor jiných. Proto Rusko v současnosti řada zemí neodsuzuje.

Ostatně Čína i Írán Rusku dokonce v současnosti do jisté míry pomáhají…

Ano a řada zemí zaujala de facto neutrální postoj, protože situaci vnímají právě jako boj o změnu modelu mezinárodních vztahů. Otázkou je, zda svět bude unipolární, nebo multipolární a jakou roli v něm budou mít další hráči. Jde o to, že USA ztrácejí dominanci a nechtějí o ni přijít. Ostatně s USA může ztratit dominanci celý Západ (G7), a proto USA podporuje. Státy, které v minulosti stály mimo bloky – bývalé kolonie, státy sdružené v Hnutí nezúčastněných zemí, z nichž některé v minulosti inklinovaly k Západu, v řadě případů ekonomicky posílily, získaly sebevědomí a odmítají se dnes podřizovat tlaku slábnoucího hegemona USA podporujícího Ukrajinu. Patří mezi ně zejména státy BRICS a další. A dokonce ani Turecko nebo Maďarsko, které jsou členy NATO, nejsou na straně Ukrajiny. De facto to hrají na obě strany.

Ostatně i na akademické půdě zuří jakási argumentační válka. Jak by podobnou knihu napsali politologové třeba z University of New York in Prague (UNYP) či Metropolitní univerzity v Praze?

V naší monografii se také píše o metodologii vědy. Metodologie je souhrn metod, které vědec používá k získání relevantních faktů. Věda by měla tato fakta systematizovat a vytvářet obraz reality. Ale je vždy podstatné, s jakým objemem faktů pracujete, což je spojeno právě s výběrem metodologie. Význam faktů je pak otázkou kontextu jak aktuálního, tak i historického. Do toho pak vstupují jednotliví vědci se svými zájmy, a jak se říká: „Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš.“ Vědci navíc jako ostatní lidé sdílejí určité hodnoty. Ať už to je konzervatismus, liberalismus, socialismus anebo fašismus, vždy jde o balíček hodnot, podle něhož se i mění objem a význam faktů, se kterým se pracuje.

Takže politologové ze zmíněných univerzit by nejspíš vycházeli z jiných faktů, protože pracují s jinými metodologiemi. Když se hovoří o dezinformacích, tak z jejich hlediska mohou být naše fakta dezinformacemi, protože nezapadají do všeobecného schématu či dominujícího paradigmatu. Dezinformace by měly být něčím, co odporuje realitě, ale co je to realita? Ani filozofové se na tom nedokážou shodnout. Je to otázka faktů, vazeb faktů a významu faktů. A do toho vstupuje právě ten subjektivní faktor. Ve vědě existují různé vědecké školy a takzvaná kritéria pravdivosti, která by měla určit měřítko toho, co je pravda, co není, a v jaké míře je co pravda. Ostatně ani v tom se vědci neshodují. Asi nejuniverzálnější je praxe, ale ani ta není jednoznačná. Když někdo něco zanalyzuje a ukáže tendence a v praxi se to potvrdí, tak měl nejspíš víc pravdy než ti ostatní. Budoucnost je vždy otevřená.

V knize máte kapitolu o dezinformacích. Čemu tedy věřit?

Propaganda je šířením určitých hodnot a názorů ve vztahu k faktům a situacím. Opakem propagandy by měla být právě věda. Ale jak jsem se zmínil, jsou i vědci názorově a hodnotově zakotveni, takže i v jejich závěrech může být část propagandy. Ti čestnější v podmínkách vnějších ideologických tlaků vkládají své názory mezi řádky. Ti, co se nebojí ventilovat své já, píší přímo podle svého světonázoru, byť ani v tomto případě to neznamená, že to, co sdělují, je pravda nebo jediná možná pravda. Médii sdělované informace jsou určeny řadovým občanům, kteří nedisponují širšími znalostmi včetně historického povědomí. Obraz reality se jim zjednodušuje, tak aby to pro ně bylo emocionálně a informačně přijatelné, respektive tak, aby to odpovídalo hodnotám a zájmům sdělovatele informací – žurnalistům nebo jejich šéfůmči politikům, a tady začíná propaganda. Navíc nikdy člověk nemůže říct všechno, takže vybírá vědomě nebo podvědomě taková fakta a jejich interpretace, které někoho ovlivní nejčastěji v jeho prospěch, což je účel.

Slovo propaganda je záležitostí katolické církve, která v roce 1622 založila úřad pro šíření katolické víry. Propaganda až do 2. světové války byla vnímána jako pozitivní věc. Po ní vzhledem k praxi totalitních režimů získává negativní vymezení. Místo toho se v USA začíná používat pojem PR, tedy public relations. A někteří hovoří o tom, že je to právě ta objektivní a nezaujatá pravda. Ale je to pořád propaganda, je to jen synonymum. Jen se to dělá decentněji a kvalifikovaněji.

Historik David Svoboda v obsáhlé knize Jablko z oceli obhajuje ukrajinský nacionalismus. A domnívám se, že by také hovořil o vědě a objektivitě…

Tu knihu jsem nečetl. Nacionalismus se v devatenáctém století hodnotí historicky jako pozitivní jev, protože vedl k osamostatnění se jednotlivých národních komunit. Vždy ale bylo otázkou, jestli jsou ekonomicky soběstačné a zda mohou vytvořit vlastní stát, anebo ne. Ostatně to byla i otázka okolních států, jestli to akceptují, nebo ne. Nacionalismus však může za určité situace přerůst do šovinismu, takže přestává být otázkou vytvoření národní komunity a začíná být otázkou likvidace okolních skupin ve jménu té vlastní. Tady začíná i fašismus.

Problém Ukrajiny je v tom, že tam nedošlo k národnímu obrození, které my známe z devatenáctého století. Oni se nikdy nezformovali jako moderní národ a vždy byli v područí někoho, většinou nedemokraticky vládnoucího. Tudíž byli donuceni proti nedemokratickým režimům používat násilí, a odtud je nejblíž k fašismu, což je případ Bandery, Šuchevyče a dalších. Síla idejí je spojena i s jejich hlasateli. Když jsem se zabýval fašismem, tak jsem žasl, že třeba známý německý filozof Heidegger, stoupenec dnes populární fenomenologie, a další byli v Národně socialistické německé dělnické straně (NSDAP), protože tomu nejspíš věřili. Jednoduchá řešení spojená s tím někoho omezit ale nemusejí být řešením optimálním, naopak to může být katastrofa.

Není pojem fašismus jeho letitým zneužíváním dnes vlastně nicneříkající a zbytečný?

Jednotlivé ideologie se opírají o určité hodnoty s tím, že v jednotlivých státech mohou být ty hodnoty modifikované, nicméně zde existuje společný základ. Fašismus se dnes používá spíše jako účelová nadávka, ač fašismus byl reálnou ideologií Mussoliniho Itálie, na kterou navázal Hitler. Na Západě se vymezením fašismu, respektive totalitárních režimů zabývali Hannah Arendtová, Zbigniew Brzezinski a další. Bylo identifikováno několik základních znaků, přičemž jednotliví autoři se liší v názoru, co je klíčové. Ke znakům fašismu patří jedna ideologie pro všechny a bez alternativ, splynutí strany se státem, plošný teror, kontrola médií a kontrola ekonomiky.