Proč jste takovým kritikem dostavby Dukovan a Temelína?

Nejsem kritikem Jaderné elektrárny Temelín (JETE) a Jaderné elektrárny Dukovany (JEDU). Skoro by se dalo říci, že přesně naopak. Právě provoz těchto jaderných elektráren, o jejichž stavbě bylo rozhodnuto za socialismu, přináší nyní společnosti ČEZ největší zisky, což je dobře i pro minoritní akcionáře ČEZu, mezi které patřím. Dokončení JETE v roce 2003, přes obrovský odpor Německa a Rakouska z té doby, nazývám největším úspěchem české energetiky v novodobé historii. Dokonce to s nadsázkou označuji jako energetické vítězství na Bílé hoře, díky němuž je česká energetika i nyní a na další desetiletí v relativním klidu proti jiným zemím v Evropské unii (EU) a nemusíme panikařit. Bohužel panikaříme…

Mám jen zásadní výhrady k tomu, jak se připravuje, organizuje a prezentuje příprava tendru na jeden blok JEDU. Kritizuji, jaké se k tomu používají podvodné a záměrně matoucí argumenty, jak zastřít reálnou cenu bloku, jak přehlížet realitu aktuálních jaderných projektů v Evropě a ve Spojených státech amerických (USA). Naopak se argumentuje až primitivně pro nás nesouměřitelnými projekty ve Spojených arabských emirátech (SAE), Pákistánu, Bělorusku a podobně. Poukazuji na to, jak se přehlíží naše pozice v Evropské unii (EU). Na tu nezbytnost podřídit se jednotnému energetickému trhu EU a respektování jeho pravidel, ať se nám to líbí nebo ne. Upozorňuji, že z pohledu bilance české energetiky stavba jednoho bloku JEDU vůbec nic neřeší, a naopak v Dukovanech komplikuje situaci s ekonomicky mnohem výhodnější variantou prodloužení životnosti stávajících čtyř bloků JEDU.

Upozorňuji, že v jaderné energetice máme v EU jediného spojence, a to Francii, a přitom nejsme schopni se inspirovat jejich úspěšným jaderným vyjednáváním v Bruselu, jimi prošlapanou cestou, která se musí těžce vybojovat v EU s protijaderným Německem a Rakouskem. Upozorňuji, že vstupem Česka do EU se díky naší geografické poloze z naší energetiky stala další spolková země Německa, ať se nám to líbí, nebo ne. Stalo se totiž to, že budoucnost naší energetiky ovlivňují mnohem více německá energetická politika, německá politická rozhodnutí v této oblasti než ta naše domácí, která jsou navíc nijaká nebo chaotická, čímž naši pozici v EU ještě více komplikujeme. Němci k nám „vyvážejí“ svou cenu elektřiny, která je dnes diktovaná vývojem trhu Evropského systému pro obchodování s emisemi (EU ETS), tedy tržní cenou oxidu uhličitého (CO₂), a to je zásadní. To vše ignorujeme, a donedávna jsme se snažili o spuštění tendru, který měl ale od začátku jediného vítěze, a to ruský Rosatom. Fakticky šlo o „zastřenou“ přímou zakázku, neb nikdo další v tendru díky podmínkám nemohl proti Rusům uspět, a to, ať z důvodu omezení maximálního požadovaného výkonu 1200 megawattů (MW), nebo referencí a podobně.

Suma sumárum. Konzistentně dlouhou dobu říkám, pokud chceme jádro jako řešení české energetiky, pak řešme přípravy tak, aby to mohlo v Bruselu projít, a současně připravujme řešení, které bude mít pro českou energetickou bilanci v penězích, regionálně i v čase význam. Zcela odpovědně k tomu říkám, že žádnou z těchto podmínek aktuální český tendr, zahnaný změnami do slepé uličky, nesplňuje.

Je kauza Vrbětice, která na veřejnosti vzbuzuje mnoho otázek, dostatečným důvodem k vyřazení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan?

Těch důvodů, proč u Rusů váhat, je mnohem více, a nejen ty, které přinesly Vrbětice. Pravda je, že ruský Rosatom by nyní byl technologicky asi jako jediný ze zájemců o stavbu bloku JEDU schopen dodat reaktor o výkonu do 1200 MW. Má i požadovanou referenční stavbu v Evropě. Na druhou stranu jejich příprava projektů ve Finsku a Maďarsku velkou důvěru nebudí. Když to řeknu jednoduše, tak ruský projekt není „okopírovatelný“ pro prostředí EU, a aby splnil bezpečnostní a jiné požadavky EU, tak si to vyžaduje vyprojektovat skoro jiný reaktor. To je nadsazené, ale vysvětluje to finské a maďarské mnohaleté zpoždění projektů.

Druhý parametr, který by nás měl varovat, je Rusy nabízená cena, tedy šest či sedm miliard eur za jeden blok. Je to totiž šikovně podaná půlka pravdy. Taková cena neexistuje, protože to není celková cena. Ze staveb Westinghousu a státem ovládané energetiky EDF (Électricité de France, Francouzská elektřina)/Framatome v EU i USA víme, že realita je víceméně dvojnásobná a den za dnem roste. Rusové ale využívají trik, který si nakonec tak trochu musela přivlastnit i česká vláda. Uvádí se totiž cena, která není celková, ale dílčí.

V Česku to ministerstvo průmyslu i ČEZ prezentují jako „overnight“, tedy přes noc, cenu reaktoru. Takže cenu, za kterou by se blok jaderné elektrárny teoreticky postavil přes noc. To je ale samozřejmě nesmysl. I u rodinného domu, natož jaderné elektrárny. Cenu jaderné elektrárny zásadně navyšují všechny další nezbytné dodávky, práce mimo reaktor a také zcela zásadně finanční náklady a s nimi spojená rizika. Jde o mimořádně technologicky, časově, ale i regulativně náročnou stavbu, kterou dnes v demokratickém západním světě zvládne už málokdo. Naopak jiné režimy to zvládají lépe. V Maďarsku trik nízké ruské ceny spočívá z mezivládní rusko-maďarské půjčky, která běží s nemalým úrokem, aniž by se stavělo a mimo cenu stavby. Z toho vyplývá, že náklady na část ceny bloku se „neviditelně“ přenášejí ze spotřebitele elektřiny na daňového poplatníka, tedy na státní rozpočet, kde už to nebude tak vidět.

V Česku to bylo zatím pochopeno jen napůl. Původní výkřiky našeho premiéra o tom, že ČEZ si jako soukromá firma blok JEDU zafinancuje sama, se postupně změnily na nutnost stoprocentního financování projektu ze strany státu. Čeští politici ale ještě nepochopili, že jaderné bloky v EU už nepostaví nikdo jiný než státní společnost, a to ze sta procent. Důvody jsem popsal výše. Nicméně pochopili to Finové, Maďaři. Dávno to pochopili doposud nejaderní Poláci. Vědí to Bulhaři i Rumuni.

Jen Češi zase vymýšlejí mezivarianty, protože za posledních deset let nebyli schopni naši energetiku na nové podmínky v rámci EU připravit. Francouzi se třeba chystají z tohoto důvodu na restrukturalizaci a rozdělení z třiaosmdesáti procent státem vlastněné největší evropské energetiky EDF, provozující kromě jiného šestapadesát jaderných reaktorů. Součástí transakce má být i vyvlastnění soukromých akcionářů z jaderné části EDF tak, aby mohli do budoucna dál jaderné projekty rozvíjet jen pod stoprocentním státním vlastnictvím. Do té doby Francie nejen jako evropská, ale i jako světová jaderná velmoc na svém území přípravu nových jaderných projektů pozastavila.

Rozumím. Francouzi ani Jihokorejci nesplňují požadavky české vlády na reaktor o výkonu 1200 megawattů. Americký Westinghouse není v dobré kondici a možná nebude mít o nový tendr ani zájem. Má v takové situaci vlastně cenu ten tendr vyhlašovat, když může skončit blamáží? Také díky tomu, že skupina ČEZ by měla hájit zájmy svých akcionářů, takže do větších rizik nepůjde...

Já to stále vnímám jako takové předvolební politické tanečky. Žádný český politik, ani opoziční, ani vládní, nyní před volbami neřekne, že příprava tendru je na konci svých sil a jeho pokračování je v současné podobě nereálné. Důvodem je veřejné mínění, které jadernou energetiku v Česku dlouhodobě podporuje, což je vzhledem k vítězství v energetické Bílé hoře v roce 2003, tedy dokončení JETE, a to těsně před vstupem Česka do EU, pochopitelné. Bohužel politici ani ČEZ následně veřejnosti už neříkají pravdu, což je příčinou nekonečného zmaru kolem jaderných projektů v Česku. Český politik totiž těžko veřejně přizná, že jeden blok Temelína jsme dokončili v roce 2003 za padesát miliard, ale nyní by to stálo 300 až 350 miliard korun. Politici v Česku už neříkají, že za posledních deset let neudělali nic pro to, aby si takový projekt mohla dovolit realizovat společnost, kterou by ze sta procent vlastnil stát.

Jaký má smysl vyhlašovat tendr na dostavbu jednoho nic neřešícího bloku JEDU, když dva ze tří zájemců, tedy Francie a Korea, nemají aktuálně blok o výkonu nižším 1200 MW a zatím nabízejí jen prototypy, což může být samo o sobě fatální riziko. Zbývající Westinghouse stavěl ještě nedávno v USA dva projekty. Mimochodem za stejnou cenu, za jakou tu v roce 2014 nabízel dostavbu dvou bloků v Temelíně. Jeden z těch projektů po utracení devíti miliard dolarů úplně zkrachoval, druhý se dodělává, ale jeho cena se z původních dvanácti miliard dolarů zvedla na dvacet sedm a tím to nekončí. Sám Westinghouse si i díky tomu prošel v roce 2017 vlastním bankrotem a dnes je otázkou, zda je v kondici v Česku skutečně stavět. Dnes už nejde o firmu z USA, ale je z Kanady.

Prohlásil jste, že se je třeba soustředit na nové technologie. Jakým dáváte přednost?

To neprohlašuji jen já, to prohlašují jaderné velmoci v čele s USA a Francií. Potřebujeme návrat k menším reaktorům a potřebujeme je zlevnit. To mohou do budoucna přinést jen modulární reaktory různých výkonů až do 500 MW. Tímto směrem chce jít celý západní svět. Všichni vědí, že stavba jaderných mamutů – 1000 MW a více na blok – je z mnoha důvodů v našem světě už asi mimo anebo nese nepřiměřená finanční, časová ale i strategická rizika.    

Také to, že je třeba začít hledat lokalitu na výstavbu nové jaderné elektrárny. Proč stavět novou?

V budoucnu bude potřeba hledat i nové lokality pro menší jaderné bloky. V USA počítají v tomto směru s využitím brownfieldů po dožívajících uhelných elektrárnách. U nás mezi takové patří například i Počerady, které ČEZ se sedmdesátiprocentní účastí nesmyslně prodal za směšnou cenu do rukou soukromé společnosti. To je jeden z důvodů, proč je v Česku těžké jít v energetice dopředu. Vždy to skončí na zájmech nějaké omezené skupiny lidí. Začalo to soláry v letech 2009 až 2010 a dodnes to pokračuje.

V energetice a dovozu nerostných surovin jsou stále velmi důležité vazby s Ruskem. Jak je současné „zamrazování“ vzájemných vztahů může ovlivnit?

Pokud máte na mysli plyn, tak ano. Rusko je nadále významným dodavatelem plynu do Evropy, a ještě nějakou dobu jím zůstane. Ve vztahu k Česku je ale vše jinak, než tomu bylo před deseti lety. Téměř sto procent suroviny k nám teče ze západu, a nikoli přes Slovensko a Ukrajinu. Z trhu také zmizely bilaterální smlouvy s Ruskem na národní bázi. Cenu plynu určuje trh na burze v Rotterdamu. Paradoxem je, že tolik diskutovaný Nord Stream 1 a dokončovaný 2, tedy přímé propojení Ruska a Německa, jsou pro Česko velkou výhodou. Z Česka se stane tranzitní země. Jsme tedy ve zcela jiné situaci než v minulosti. Rusko nedosáhne díky plynu na Česko, a muselo by „trestat“ EU, popřípadě Německo. To je vysoce nepravděpodobné.

Zanedlouho zde máme volby do Poslanecké sněmovny. Je něco, čeho se jako energetický expert s povolebními změnami, které nejspíš nastanou, obáváte?

Je to velká neznámá. Pokud sleduji opozici, tak ta nemá žádný jednotný postoj k energetice a elektroenergetice a po pravdě nezaregistroval jsem ani odborníky, kteří by to byli schopni řešit. Přitom pro nadcházející období bude právě tato oblast velkou výzvou. Co je základní a nezbytnou podmínkou pro jakýkoli pokrok v české elektroenergetice? Jsou to zásadnější změny poměrů ve společnosti ČEZ. Na to jsem velmi zvědav. Mé obavy v tomto ohledu jsou dlouhodobé. ČEZ ovládá Česko, a nikoli obráceně. Ta společnost by se měla znovu navrátit akcionářům včetně majoritního státu.