Pane producente, když jsme spolu mluvili minule, platila ještě přísná covidová opatření. Teď už je kultura vlastně bez omezení, jak to tedy se zájmem o ni vypadá? Jsou lidé vyhladovělí po kulturních zážitcích?

No tak nejsou, samozřejmě. Vítám to, že se rozvolnilo a lidé můžou chodit, ale dnešní stav má strašně daleko do předcovidového stavu. Do toho se samozřejmě promítá mnoho důvodů. Jeden může být ekonomický. Lidé mají hlouběji do kapsy. Všechno je dražší, energie, cesta do divadla... A také je tu spousta lístků z přeložených představení, které se ještě nestihly využít. My to samozřejmě diskutujeme s kolegy z jiných divadel a až na naprosté výjimky je to opravdu drtivý dopad na naši sféru.

Věříte, že se to brzy srovná, nebo že toto „období“ bude trvat dlouho?

Věřím, že se to srovná, ale myslím, že po té cestě mnoho z nás nevydrží, protože to bude dlouhodobé. Jen když vidíte, co se děje na Ukrajině, a pak samozřejmě ta příšerná drahota, která se na nás žene…

Domníváte se tedy, že kultura bude mezi prvními „věcmi“, které si lidé odpustí?

Každou krizi to tak bylo. Kultura je první zbytný výdaj. Vždycky se musí jíst, lidé se musejí šatit, chodit do práce, do školy. A i s tím jsou spojené nějaké náklady. No a z těch nadstavbových věcí – vždycky ty rodiny pojedou na nějaké prázdniny nebo dovolenou. Byť ne třeba tak opulentní. A na ni si prostě budou muset ušetřit, už vzhledem k dětem, ke stresu… Kdežto kultura je opravdu první zbytný výdaj. A úplně nejzbytnější je divadlo. Protože je to ten opakující se cyklus. Když je nějaký jedinečný koncert, který už se neopakuje, tak na něj lidé jdou, protože nemají perspektivu, že můžou za čtrnáct dní, za měsíc, za rok… znovu. Kdežto u divadla si řeknou – no tak počkáme, půjdeme příště.

Zdražuje všechno od jídla přes energie, což se týká i provozu divadel. Budou kvůli tomu stoupat i ceny vstupenek, nebo se to budou snažit divadla udržet i právě kvůli tomu, že zájem o kulturu zase tak velký pravděpodobně nebude?

My jsme zdražili jednu kategorii od podzimu, protože to skutečně už jinak nejde. Na příkladu divadla Broadway – ještě v listopadu nebo v prosinci jsme platili měsíčně za elektřinu 80 tisíc, teď je to přes 300 tisíc měsíčně. To už jsou položky naprosto neskutečné, které se logicky musejí promítnout. Ale na druhou stranu to nejde do nekonečna. Už teď jsou některé vstupenky na maximu, co si mohou lidé dovolit, a v některých divadlech je pak skoro prázdno.

Mimochodem, co říkáte na výzvy na konec odběru ropy z Ruska? Nebo na odpojení od ruského plynu, což ve výzvě vládě podepsala před časem například i Olga Sommerová nebo Petr Pithart a další...

Je to těžké. Já samozřejmě sleduji konflikt na Ukrajině. Sami pořádáme nejednu charitu na podporu lidí, na které to dopadlo. Na druhou stranu, takováto gesta… Jsem zvědav, až ti lidé opravdu přestanou svítit, až jim bude zima, jak se na to budou tvářit. Já bych v tomhle byl asi víc pragmatičtější. Protože přece jenom živím spoustu lidí, velikou firmu. Je to složité. Dupnout si a říct, hele, tak já nebudu jezdit, nebudu topit, nebudu svítit, vyhodím všechny lidi? Já to takhle úplně nevidím.

Vraťme se zpátky ke kultuře. Už dříve se ozývaly názory, že má Praha možná až příliš mnoho divadel. Domníváte se, že tato doba „přispěje“ k tomu, že zůstanou nakonec jen ti nejlepší, že počet pražských divadel prořídne?

No, kdyby to tou krizí prořídlo tak, že zůstanou jen ti nejlepší, tak pak bych řekl, že to je prostě přirozený zákon trhu a přirozený vývoj světa. Ale ono to tak není. A já se vracím do času bojů a mých velkých hádanic s panem ministrem Zaorálkem. Ono se v zásadě nic nezměnilo, takže nezůstanou ti nejlepší. Zůstanou ti, kteří jsou dotovaní. Opět je spousta institucí, kterých se krize sice dotýká stejně jako nás, v návštěvnosti, ale v komfortu života nikoliv. Protože tu ztrátu jim vykompenzuje zřizovatel nějakou dotací, grantem nebo jinou podporou. Kdežto u nás, kde drtivým příjmem je vstupné, tak nás to samozřejmě může zničit. A já se, možná pyšně, domnívám, že to není zničení těch nejhorších, ale zničení těch nejzranitelnějších.