Ignoruje stát umění a nechává v současné situaci umělce padnout, jak lze často slyšet?

Za tristní situaci v oblasti umění a zábavy stát v podstatě nemůže. Umění bylo vždy závislé buďto na vůli vrchnosti oceňovat umělce, nebo na chuti konzumenta si produkty umění kupovat. V době barokní a zčásti i klasicismu (Joseph Haydn, W. A. Mozart) je služba vrchnosti naprosto jediný způsob obživy umělce. Ludwig van Beethoven se už vymyká. Romantismus už považoval skladatele a hudební virtuose jako hvězdy, neboť donátory a konzumenty umění se místo šlechty stala měšťanská společnost. Bavíme se zde o hudbě, protože výtvarné umění je od 19. století na jiné koleji než hudba.

Prostě a jednoduše, i když jsem skladatel jak vážné, tak pop hudby, musím s lítostí konstatovat, že když je bída, tak padne první na umělce. Ale takový je život a stát nemůže donekonečna saturovat něco, co si nenajde samo cestu ke svému udržení. Svým způsobem největším nepřítelem hudby je technologický pokrok. Kdyby nebylo likvidace možností vydávat hudební produkty na hmatatelných nosičích a kdyby nebylo likvidace prodejen hudebních nosičů, protože prostě flashku bez obalu si nikdo nekoupí, tak by umělci nebyli odkázáni pouze na koncertování, nebo na finančně naprosto nevyhovující streamování.

Některým umělcům, zaznamenal jsem zvláště zpěváky, patrně z té situace selhávají nervy. Daniel Hůlka vrátil prezidentovi vyznamenání, podivné výroky pronesly Bára Basiková a Ilona Csáková, a Janek Ledecký dokonce vyzývá lidi, aby vyšli do ulic. Čím si toto vysvětlujete a neznevažují jmenovaní celou profesi?

Kromě Daniela Hůlky, který byl do té doby, než se obrátil proti prezidentu Zemanovi, rádii svým způsobem blokován, tak všichni ti, a někteří další, jsou médii prosazováni. Tak se teď dostali do role všech těch talentovaných umělců a mladých talentů, kteří i když vytvoří kvalitní píseň a nahrávku, tak nemají naprosto žádnou šanci ji dostat k lidem. Vždyť si poslechněte, hraje se, například ve veřejnoprávních rádiích, jenom cca deset zpěváků. Anna K, skupina Lucie a David Koller, Dalibor Janda, Tomáš Klus atd. Kromě skupiny Mirai se neobjevil v podstatě nikdo nový.

Prostě v rádiích nesedí nikdo, kdo by dokázal odhadnout, co se bude lidem líbit, a hraje se pouze to, co je dodáno velkými mezinárodními hudebními firmami. Do zahraničí tak putují stovky milionů korun, které by mohly zůstat v ČR na podporu domácí tvorby. Z éteru zní převážně zahraniční hudba. Tím, že vámi uvedení umělci neprotestovali proti masivnímu vysílání zahraniční hudby, tak si sami pod sebou podřezali větev a do ulic by mohli vyjít tak leda na procházku. Jediný, za kým by lidé šli, je Jarek Nohavica. Ten neztratil kontakt s tím, čím žije jeho posluchač.

Je hudební průmysl kvůli koronakrizi v ohrožení? Je to až tak vážné?

Ano. Je už dlouho v krizi. Je to způsobeno technickým pokrokem, jak už jsem psal, a tato koronakrize už je jenom závěrečná rána z milosti. Jsou ale cesty, jak z toho ven. Ale to by nesměly sedět žáby na pramenech kultury. Už léta prosazuji povinné hraní v rádiích určitého procenta domácí tvorby. Když posloucháte naše rádia, tak mezi tou šedí vždy vyniká slovenská tvorba: No Name, Kristina (Horehronie), Vašo Patejdl, Pavol Habera atd. Proč tomu tak je? Na Slovensku je povinnost hrát 25 % domácí tvorby.

Málokdo ví, že mnoho světových hitů je dílem švédských autorů. Ve Švédsku je povinnost hrát 75 % domácí tvorby, byť s anglickými texty. Je tam tudíž životaschopná skladatelská vrstva, která přináší do země nemalé jmění z tantiém. U nás se reklamy prodávají navázané na zahraniční skladby a ta jedna či dvě písně bez jakéhokoliv hudebního a aranžérského nápadu našich preferovaných hvězd se ztratí.