Máte zcela unikátní kombinaci dvou profesí. Která z nich pro vás byla původní a proč jste přibral i tu druhou?

Původně jsem výpravčí vlaků na dráze, ale v roce 1994, tedy ve svých devětadvaceti letech, jsem dostal nabídku jít do soukromé firmy pohřebnictví. Oslovil mě táta mého kamaráda, když v té době rozjížděli v Praze velkou pohřební službu. Řekl jsem si, že to zkusím. Po třech měsících se však ta firma rozpadla a on si mě vzal s sebou do Brandýsa, kde založil menší firmu. Začal jsem úplně od píky. Postupem času jsem se ve firmě stal jednatelem, pak jejím spolumajitelem a teď ji vlastním. Původně jsem technického zaměření, ale ty složité chvíle, smrt, to byly takové filozofické otázky, že mě přivedly k té psychologii. Věděl jsem, že v takových chvílích mi může být platná. Proto, i když nejen proto, jsem ji začal v roce 2009 studovat. Tím, že jsem původně technického zaměření a začal jsem se studiem ve zralém věku, tak o to víc se cítím obohacený. Nejsem takový ten suchar, co začal studovat psychologii po gymnáziu, ale mám díky životním zkušenostem větší rozhled.

Jak na tuto vaši dvojí roli reagují klienti v psychoterapeutické ordinaci a zákazníci pohřební služby?

Setkávám se s tím, že klienti psychologie to oceňují. Když přijdou sem, kde provozuji psychologickou praxi, tak je tu i zázemí pohřební služby, někdy uvidí i pohřební auto, bývá to pro ně jako téma zajímavé. Praxi mám hned vedle hřbitova, často o tom s klienty mluvím. Na druhou stranu pro zákazníky pohřební služby to je téma spíše výjimečně. Možná, ale je to pouze můj dojem, můžeme být prestižní pohřební služba, když můžeme nabídnout i psychoterapii. Tedy že nejsme jako ti, co jenom sbírají peníze a ženou se za mamonem, ale že to bereme i tak, že s lidmi v jejich trápení chceme být, že jim chceme rozumět. Také to na webových stránkách nabízím, pokud by byl zájem, že mohou mít tuhle psychologickou intervenci. Ale až na výjimky je to moc nezajímá. Spíš to úmrtí blízkého jim otevře ještě nějaký vleklejší problém, a tím, že k němu došlo, tak projeví zájem o terapeutické hodiny v mé psychologické poradně. Ale větší vliv má spojení těchto profesí na ty, co za mnou chodí z duševních důvodů.

Doléhají na klienty vaší psychologické poradny obavy související s koronavirovou pandemií?

Připadá mi, že nikdo z nich ani vystrašený není. Otevřeně se o tom bavíme, mají na to svůj názor, formují si ho v rodině, ve škole, v zaměstnání. Já jsem dost benevolentní, i když samozřejmě nezbytná opatření jako dezinfekce a podobně u mě probíhá, ale že bychom si od sebe odměřovali vzdálenost, to ne. Spíše než vystrašení mi připadají naštvaní. Několik z nich jsou drobní živnostníci, a ti mi vyprávějí, že nemohou provozovat svou živnost, a postesknou si, že i to placení za mé poradenství se pro ně může stát problémem, že na ně nebudou mít. Teď možná ještě ne, ale za pár měsíců se všechny ty příjmové výpadky projeví v plné nahotě. Ani v pohřební službě zatím nepozoruji, že by vzrostlo procento sociálních pohřbů, které platí stát, to zatím nenastalo. Spíš tedy u klientů pozoruji existenční obavy než strach z nákazy. Připadají mi znechucení. Informacím, i kdyby to bylo něco vážného, už moc nevěří kvůli nekompetentnosti těch, co nás informují. Ale finanční dopady u mě v ordinaci někteří zmiňují, trochu se o budoucnost obávají. Ale že by byl někdo úzkostný a zmiňoval, že se bojí chodit třeba nakupovat, to vůbec ne.