Před pěti lety, v srpnu 2016, jste se Svobodnými vítali v Praze Angelu Merkelovou slovy „Frau Merkel, kein Diktat, sonst czexit“. Máte pocit, že za těch pět let se situace v EU vyvinula spíše k variantě „žádný diktát“, nebo k variantě „czexit“?

Já bych si moc přál, aby bylo téma vystoupení z Evropské unie skutečně aktuální politické téma. Abychom mohli občanům říct, jsme schopni se dostat z tohoto žaláře národů ven. Tak tomu však bohužel zatím není. Netvrdím, že bychom snad neměli vystoupit. Pokud by se dala EU opustit zmáčknutím jednoho kouzelného tlačítka, udělal bych to hned.

V dlouhodobém politickém programu Svobodných je i nadále prosazování referenda o vystoupení. Jenomže se obávám, že kdybychom se dnes dostali k nějaké revizi našeho členství, rozpoutá se taková propagandistická mašinerie, že referendum dopadne byť i jen těsně ve prospěch našeho setrvání. A téma znovuzískání suverenity by tím bylo na mnoho let passé.

S trochou nadsázky, kdybych byl eurohujer, řekněme člen topky nebo Pirátů, byl bych všemi deseti pro uspořádání referenda. Situace v EU se samozřejmě postupně vyvíjí k nějaké formě totalitního uspořádání. Přijdeme postupně o ekonomická práva a nakonec i o práva politická či občanská. Demokratický mechanismus bude jen fraška, ostatně jak to vidíme do značné míry už dnes. Vztah Evropského parlamentu, Komise a jednotlivých národních parlamentů a vlád je přece jen pouhá parodie na demokracii.

Přestože se ale může zdát, že nespokojenost s naším členstvím ve veřejnosti narůstá, obávám se, že je to spíše efekt bubliny, v jaké se pohybujeme. Ve svém okolí bych lidi, kteří chtějí v EU zůstat, spočítal na prstech. Ale nedělám si iluze, že tak je to v celé české společnosti. Ostatně to by už naše politická scéna vypadala úplně jinak.

Před čtyřmi lety, když Svobodní neuspěli v parlamentních volbách, protože přenechali důležitá témata, zejména téma migrace a islamismu, Okamurovi, jsem si alespoň říkal, že úspěch SPD dostane téma vystoupení z EU do popředí zájmu. Že SPD využije všechny své politické páky, aby se podpora czexitu zvedla třeba o třetinu. Tohle se ovšem nestalo a SPD neudělala pro téma vystoupení vůbec nic.

A i když se na nás valí opravdu děsivé věci – zelená politika, nová epizoda migrační krize, snaha o unifikaci daňového systému atd., zdá se mi, že s tématem czexitu jsme stále na začátku. Možná to lidé potřebují poznat na vlastní kůži a pak teprve pochopí. Uvidíme.

Nicméně ptáte se, zda je reálnější varianta „žádný diktát“ nebo varianta „czexit“? Podle mě jsou obě stejně reálné. Pokud by z letošních voleb vzešla opravdu silná vláda sebevědomých a racionálních politiků, lze si nenechat z Bruselu nic diktovat a mít czexit jako záložní plán. To je také program naší formace Trikolóra Svobodní Soukromníci. Víme, že czexit, i kdybychom si ho nakrásně přáli, je pro mnoho lidí stále příliš silná káva.

Můžeme a chceme však alespoň nadřadit náš právní rámec nad legislativu EU. To už samo o sobě znamená odmítnout bruselský diktát. Pokud však voliči této zemi nadělí opět vládu probruselských patolízalů a vazalů, budeme dále jen jakési říšské léno, a nikoliv suverénní stát. Brusel nám bude diktovat, co se mu zlíbí, a naše vláda bude jen poslušně zvedat ruce.

EU se v posledních týdnech rázně pustila do záchrany planety, výsledkem je „zelený úděl“, projekt na dekarbonizaci Evropy. Jedni říkají, že není jiná možnost, jiní upozorňují na fatální ekonomické dopady. ČR jako průmyslová země bude patřit k nejpostiženějším. Jak by na tuto politiku Bruselu měla reagovat?

Je potřeba si uvědomit, že tady vůbec nejde o záchranu planety. Každý ví, že zelené plány eurobyrokratů nebudou mít na změnu zemského klimatu žádný vliv. Přečtěte si Bjorna Lomborga, ten velmi přesvědčivě vysvětluje, jak mizivý dopad na vývoj klimatu bude mít omezení emisí. Dopad na prosperitu a blahobyt lidí však bude drtivý.

A mimochodem, každý snad ví, že zemské klima se přirozeně mění miliony let. Teplejší a chladnější období se periodicky vracejí, pro období holocénu je to velmi dobře zmapováno, jak píše např. profesor Miroslav Kutílek. Pokud nemáte přesvědčivé vysvětlení pro středověkou či římskou teplou periodu, nelze si pro dnešní oteplení vytáhnout jeden jediný faktor, který navíc dříve nebyl přítomen, a ten označit za klíčový. Je to nevědecké.

Co je tedy hlavním motivem zelených politiků a aktivistů? Všude musíme hledat morální příčiny. Morálka je to, co přímo určuje politiku. A pokud je dominujícím morálním krédem altruismus, tedy sebeobětování, bude se i politika snažit imperativ sebeobětování naplnit. Altruismus není dobročinnost, dobrá vůle či velkorysost. Je to skutečně jen a pouze obětování. To je hlavní definiční charakteristikou toho pojmu.

Obětování znamená vzdávat se hodnot, vyměnit je za hodnoty nižší nebo nulové. A protože hodnotový systém člověka je hierarchický a na vrcholu stojí vlastní život, pak je zřejmé, že pokud obětujeme jednu hodnotu, která přes hodnoty vyšší vede k zachování a rozvoji vlastního života, rozbouráme tím celý hierarchický systém. A popřeme tím vlastní život. Je to morálka altruismu, na čem stavějí všichni mocichtiví diktátoři od Lenina přes Hitlera či Pol Pota a staví na ni i sebranka, která vládne Evropské unii. Jejich cílem není pomoci planetě, tím méně pomoci lidem. Nýbrž dosáhnout co největšího morálního ideálu – přinést co největší oběť. A co nejvíce lidí k sebeobětování donutit.

Jak by měla na zelenou politiku reagovat Česká republika? To je jednoduché. Revokovat všechny závazky, k nimž jsme se jako stát upsali. Zrevidovat zbabělé jednání našeho premiéra, který v době, kdy se mnohé dalo na půdě EU ještě vetovat, na zasedáních seděl a točil palci. A samozřejmě odmítnout jakékoliv sankce či pokuty.

Nepopírám, že v mnoha oblastech průmyslu je to velmi obtížné. Jsme v mnohém závislí na automobilovém průmyslu, který je v podstatě nadnárodní. Je otázka, jak by například Škodovka reagovala, kdyby na našem území mohla vyrábět auta podle vlastního uvážení. Ostatně jak se automobilky k různými zeleným regulacím stavějí, se ukázalo před pár lety, kdy vyšlo najevo, že různé ekologické parametry automobilů se falšují. Možná by Škodovka začala vyrábět vozy bez zelených nesmyslů a našla by si vlastní odbytiště.

Ale je i možné, že jako součást koncernu VW by držela stejnou linii. To by však už byl boj Škodovky. Česká republika by měla i navzdory zelenému šílenství z Bruselu udržet v rámci našeho hospodářství co nejsvobodnější podmínky.