Proč jste zvolil právě Českou republiku?

Původně jsem studoval v Íránu inženýrství a odjel  jsem do Tokia, ale můj sen bylo pracovat jako zubní lékař. Tak jsem si vydělal nějaké peníze a přes příbuzné z Německa jsem zjistil, že je možné studovat zde, studium si platit a studovat v angličtině. Ještě přicházela v úvahu Indie, ale díky příbuzenstvu v Evropě jsem raději přicestoval sem. V Íránu je taková situace, že je dost těžké se tam dostat na obor. Myslel jsem na Indii, ale strýc, který žije ve Stuttgartu, zjistil, že je na Univerzitě Karlově možnost studovat v angličtině. Z Tokia jsem letěl do Prahy a pak rovnou jel do Mariánských Lázní. A to byl šok. Týden, druhý týden, první měsíc jsem se chtěl vrátit. Ale pak jsem si začal pomalu zvykat na český život a zůstal jsem tady.

Zdálo se vám kulturní prostředí v ČR hodně odlišné od Íránu?

První dojem a setkání v roce 1992 – to byl postkomunistický stát. Když jsem letěl z Tokia do Prahy, měl let zpoždění, takže lidé, kteří mne čekali, odešli. Najít z letiště hlavní nádraží, to byla kapitola sama pro sebe. Pak jsem si koupil lístek do Mariánských Lázní. Přijel jsem tam v 23 hodin a první, co jsem tam slyšel, bylo z nádražního rozhlasu „Mariánské Lázně, Mariánské Lázně“. A byla tam tma, tak jsem se bál. A jak se dostat na ubytovací kolej? Naštěstí mně nějaký pán vysvětlil anglicky a ukázal, kde je. Ovšem tam už bylo zavřeno, vrátný samozřejmě anglicky neuměl. První dojem tedy hrozný a chtěl jsem se vrátit.

Teď se mi ale Česká republika líbí. Ještě takový příběh ze studií. Byl jsem se staršími studenty v Mariánkách. Druhý týden jsme chtěli navštívit nějakou diskotéku. A já jsem slyšel – všichni musí mít oblek, jinak vás tam nepustí. Takže my jsme měli sako, kravatu a pak jsme přišli na diskotéku a byli jsme jak mimozemšťané; všichni se na nás dívali. Ale pak jsme si zvykli na situaci a bylo to dobré.

Narazili jste při studiu nebo při začátcích své profesní kariéry na nějaké potíže, které vyplývají z toho, že jste Íránci nebo cizinci obecně?

Já mám takový názor, že v každé zemi jsou blbci a normální lidi. V bývalém pracovišti v Mariánských Lázních před cca šestnácti lety se mi stalo, že když jsem byl v ordinaci a přišel nějaký pacient, starší pán, a zdravotní sestra mu říkala, že jeho pan doktor tu již není, ale jsem tu já, tak on na to: Ne, k tomu černochovi nechci. Trochu mně to tehdy vadilo. Ale jak tady říkáte, Boží mlýny... Za pár let ten samý člověk přišel, měl oteklou tvář a byl jsem sám. On se na mne díval zoufale a já jsem mu říkal – pojďte, já vám pomůžu. A najednou byl přede mnou takový jako malinkatý a omlouval se mi. Ale jinak nemohu říci, že by byl nějaký problém… Jednou nás myslím v Aréně v Plzni nepustili dovnitř a nás bylo pět až 6 a velcí chlapi a byla bitka…

Zubní lékař Ramin Pojhan, který žije v ČR, ale pochází z Íránu.

Co ví Češi o Íránu?

Bohužel, média špatně fungovala, teď je to trochu lepší. Museli jsme vysvětlovat, že jsme něco jiného než Irák, že to je arabský svět, a my jsme Persie. Teď je to tedy trochu lepší, ale když se objeví špatná zpráva, tak se ukáže na všechny.

Jaké jsou odlišnosti ve vztazích a komunikaci v českém a íránském pracovním prostředí? Probíhá komunikace stejně?

I když se tu říká zlaté české ručičky, tak bohužel to občas takhle nefunguje. A to samé je i u nás. Občas takové lážo plážo a čistá práce na půl pracovní doby.  Když srovnávám práci v Anglii a zde, tady je to lepší. Jak pracovně, tak i lidsky. Tehdy tu ještě každý byl takový všeuměl, ale teď už je to tu jiné, takový už je vývoj.

Integrace. Do jaké míry je zapotřebí si osvojit české kulturní návyky, aby v naší společnosti byl člověk úspěšný?

Žiji zde a snažím se respektovat. Když respektuji někoho, on respektuje mne a není žádný konflikt. Konflikty - to je špinavá politika. Když vzpomínám na jeden malý konflikt v jednom plzeňském baru, tak jsem tomu člověku říkal: „Ty jsi měl nějaký vliv na to, kde se narodíš a jaké máš rodiče?“ Takže respektujme jeden druhého a žijme vedle sebe. Je třeba samozřejmě pochopit věci, které tu jsou, a není problém.

Díváte se zpětně na íránskou společnost jinak?

Írán je země, která má 85 milionů obyvatel. Ten, kdo žije v hlavním městě Teheránu, nebo ten, který je z malé vesnice, to je rozdíl. Stejně jako tady. Můj otec, který žije nyní tady, byl v Americe... takže rozdíly nejsou velké. A moje žena Češka tam létá s námi.

Sledujete vývoj česko-íránských vztahů? Jak se v čase vyvíjejí?

Bohužel ČR je malinkatý stát, který musí poslouchat, co mu nadiktují zvenku. A to má bohužel velmi velký vliv i na vztah mezi Českou republikou a Íránem. Když vám nadiktují, s kým máte a nemáte kamarádit, tak je to špatné. Můj soukromý názor je, že Česko není velmoc, která rozhoduje sama, a to je neštěstí. Pokud bude chtít někdo ukázat, že v ČR žijí fakt zvláštní lidé, tak stačí jen pustit v zahraničí program dr. Šmuclera Tabu a snažit se přesvědčit, že všichni jsou tam takoví. Ale samozřejmě, že to tak není, ale pro negativní obraz o společnosti člověk najde vždy dost „materiálu“.
Prostě mezinárodní vliv a vliv médií je jednoznačný – jednou dobrý, jednou špatný. Jako na houpačce.

Máte ve svém osobním životě v ČR více íránských přátel nebo Čechů?

Tady tolik Íránců není, takže více českých. Máte spoustu lidí, kteří jsou vaši kamarádi, ale když přijde nouze, pak se uvidí, kdo je přítel. Pár lidí takových je. Byl jsem ve Stuttgartu a auto přestalo fungovat, tak jsem volal známému, co mám dělat. A on říkal, zůstaň tam, já přijedu za tebou. To je 400 kilometrů! To je přítel a kamarád.

Budete tedy děti vychovávat v íránské tradici?

Rád bych, aby syn trochu uměl persky. On celkem rozumí, ale nemluví. A není moc času na to ho učit.

Jak přispět k dobrému obrazu Íránu?

Všechno je nadiktováno. Všichni mluví o demokracii, ale co to je? Některé země říkají, že demokracie neexistuje. Prostě chceš, nebo nechceš. Prostě vše udělají předem. Bohužel média fungují strašně špatně, informace jsou zlé a hodně se zapomíná. Stačí jeden případ a už se zevšeobecňuje. Lidi jsou stejní. Doufejme, že se situace zlepší.

Čím je to pro vás tady lepší než v Anglii?

Tady v Čechách ještě lidé nejsou automaty na peníze a na kafe. V Anglii se tak žije. V Anglii se tomu hodně blíží. To je tedy můj názor. Obchody mají do 6, za pět 6 se prodavačka ještě usměje a pomůže. Když jdete u nás v půl 6, tak se na vás už mračí, co tam děláte. To je jedna strana. Ale ta druhá je – v Anglii přišel dopis z radnice, že si sousedka stěžuje, že máte nepořádek na zahradě. Byl jsem hrozně překvapen, vyfotil jsem to a řekl jsem na té radnici: „Co řešíte a proč takhle postupujete? Podívejte, jak mám posekáno. Jaký měla důvod si na mě stěžovat?“

Měl jsem poprvé strach, že mají všechno super, v zubařství. Ale pak jsem zjistil, že v ČR je stomatologie takhle vysoko a Anglie takhle nízko. Viděl jsem věci, které si tady nemůžete dovolit. Každý má za zády právníka. To platí samozřejmě v zubařství dokonale. Peníze jsou super. Zubař je tam na tom finančně daleko lépe než tady, ale člověk si brzo uvědomí, že to nestojí za to. Mně je to bližší tady – manželka je Češka, studoval jsem tady… prostě všechno je tu lepší!

Ještě prosím pár vět k migrační krizi…

Jezdím do Německa a ta situace se mi tam nelíbí. Musíme se vrátit k tomu, proč se tak stalo. Můj názor je, že otevřít náruč a dveře je špatně a že to je velká chyba. Pokud člověk situaci sleduje, když vidíte, jak jsou někde „osvobozeni“ od diktátora… Evropa a Asie, to je jiná kultura a tradice. Na druhou stranu lidé, kteří ztratili všechno a vše, jsou schopni udělat cokoli. Když vám zabijí úplně všechny kolem, tak on nemá co dál řešit. Takto zničit ty země, to je válečný zločin. A kdo to je? Já chci žít v klidu… Politika mne nezajímá, ale je to špína. A v Německu se obávám dalšího vývoje.