Zdá se, že covidová nákaza pomalu slábne a s očkováním bychom se mohli epidemie zbavit. Co nám po ní ale zůstane za jizvy a rozdělení v české společnosti?
Obecně platí, že když provizorium trvá příliš dlouho, lidé se na přechodnost adaptují. Touha vrátit se k tomu, co bylo, časem slábne. V jedné chvíli už provizorium nechceme ukončit návratem k minulému, ale vzhlížíme k jinému budoucímu. Teď ale bude naše minulost na dlouho nahrazena současným provizoriem, neboť jeho konec na obzoru není. Nepatříme totiž k zemím, které se rozhodly covid vymítit, nýbrž k zemím, kde padlo politické rozhodnutí s covidem žít.
Žít s covidem je eufemismus, ve skutečnosti to znamená na tuto nemoc umírat. Proto u nás po epidemii nezůstanou jizvy, ale mezery po lidech, kteří byli vládou a Parlamentem obětováni ve jménu osobní svobody, demokracie, lidských práv. Ptáte-li se na rozdělení společnosti, volba života s mutujícím covidem nás rozděluje na mrtvé, postižené a dosud přeživší.
Do toho nás v říjnu čekají volby. Vít Rakušan hovoří o tom, že podzimní volby budou soubojem generace „starého“ Česka s tím „novým“. A je pravdou, že voličská struktura dvou hlavních favoritů – ANO a Pirátů – je výrazně generačně definovaná. Budou podle vás letošní volby o „střetu generací“?
Když se řekne, že dojde na souboj „starého“ a „nového“ Česka, zní to vzletně, pateticky. Ve skutečnosti ale není zřejmé, co chtějí ti noví vybojovat. Starým Českem lze označit většinu voličů, kteří se při posledních parlamentních volbách otočili zády k ideově vyprázdněným tradičním stranám a dali své hlasy Babišovi, Okamurovi a Pirátům. Novým Českem se nyní rozumí Česko bez Babiše, přičemž vlastně nevíme, co generační antibabišismus nabízí kromě vášnivé negace.
Téma generačního střetu Vít Rakušan ještě vygradoval, když hovořil o „reputačním reparátu“, který má spočívat v tom, že nastupující generace (zastoupená Piráty a STAN) zde vybuduje „svobodnou, liberální zemi“. Jak se díváte na tuto snahu mladé generace interpretovat generační výměnu (která je sama o sobě pochopitelná a přirozená) jako „reputační reparát“?
Předně upozorňuji, že hovořit o generaci, znamená dopustit se generalizace, která právem naštve toho, kdo si připadá jiný, lepší, než jsou jeho generační souputníci. Těmto se předem omlouvám. Nastupující generace, deroucí se k moci, už není mladá, a hlavně to není generace, která přichází s novým, vlastním programem. Politicky jsou to lidé, kteří by rádi zopakovali polistopadový příběh predátorů, které jako děti viděli „svobodně“ bohatnout z ničeho.
Chtějí vybudovat to, co už zde je, tedy globálně metastázující liberální demokracii. Do stejné řeky, jak známo, nelze vstoupit podruhé. Není už co privatizovat, lze jenom tunelovat skromné daňové příjmy demontovaného státu, respektive unijní dotace, které jsou jakýmsi bolestným za odtékající zisky nadnárodních korporací. Jednou z mála možností, jak se dnešní Piráti mohou dostat k penězům, je inventura mandatorních výdajů státního rozpočtu. Oškubat chudé, staré, přidusit státní zaměstnance, střední třídu. Obrat bohaté totiž nedává smysl, když chci patřit do jejich klubu. Obávám se, že to, co se nabízí jako „reputační reparát“, je myslitelné pouze jako prodloužení slepé cesty.
Změna může přijít až s generací, která se vůči liberálně mafiánskému globálnímu kapitalismu ostře vymezí. Aniž bych se těch „mladých“ čtyřicátníků či pětatřicátníků chtěl osobně dotknout, z historického pohledu je to generace zbytečná: Občané v potížích z nich nemohou mít užitek. Dovolíte-li mi bonmot, Piráti nikdy neriskovali šibenici kvůli charitě. Dostanou-li se k moci, udělají se pro sebe.
Ptám se i proto, že téma generačního střetu je teď dost aktuální nejen u nás, ale i celosvětově. O slovo se stále hlasitěji hlásí mladá generace „mileniálů“, kteří již vyrůstali ve světě internetu a jejich pohled na svět se dost liší od pohledu jejich rodičů. Projevilo se to již před pandemií ve „školských stávkách za klima“, v loňském roce přibyla témata rasismu a přehodnocování vztahu západní civilizace ke své historii (ničení soch „kolonizátorů“ v Anglii i USA). V historii už jsme zažili (i u nás) příklady, kdy mladá generace šla odhodlaně budovat nový svět a rozbíjet ten starý. Dá se to podle vás srovnávat s dnešní situací?
Začnu u toho internetu. Vůbec není jasné, zda závislost na internetu představuje komparativní výhodu, anebo handicap. Zda se o síť lze opřít, anebo se v ní pouze zamotat. Řekl bych, že kdo měl v životě i zkušenost „předinternetovou“, tomu sítě slouží. Kdo zná pouze svět podle sítí, je internetem limitován, ovládán, nezřídka je jeho obětí, mouchou, která je snadnou potravou nějakého pavouka, co tu síť zištně splétá a provozuje. Je příznačné, že se aktivisté na sítích svolávají spíše k revizi či destrukci stávajícího světa než k jeho záchraně. Možná je to důsledek vytržení ze světa přirozeného, co je činí generací neschopnou vidět historii v souvislostech a v kontinuitě. Za to, co minulé generace chránily, udržovaly, rozvíjely, se mileniálové stydí. Zajímavě o tom píše Petr Hampl v Cestě z nevolnictví. Jde o tradiční rodinu, příslušnost k národu, ke svému náboženství, anebo o lokální patriotismus. Co před covidem rezonovalo mezi mileniály, respektive progresivisty, třeba klimatický alarmismus, často bizarní identifikace s extremisty všeho druhu, obdiv pro různé deviace provázený kulturním a civilizačním nihilismem, to vše jsou témata, která poněkud ztratila dech, když teď společnost místo vymyšlených problémů čelí problémům reálným. Každá akce navíc vyvolává reakci, takže z celé té mileniální vlny ještě může vzejít všeobecná, silná alergie na mileniály.
Já bych si dovolil nabídnout dvě historické analogie, a zajímalo by mě, která je podle vás současnému nadšení mileniální mládeže bližší. Blíží se to spíše budovatelskému nadšení 50. let v Československu, které odhodlaně likvidovalo starý svět a snažilo se vybudovat nový, anebo připomíná spíše 60. léta na Západě, kdy mladá generace také vedla ostrou revoltu proti generaci rodičů, ale nemělo to tak „revoluční“ důsledky?
To, co předvádějí dnešní mileniálové, se neinspiruje ani poválečnou generaci toužící po spravedlivějším, beztřídním světě, ani květinovou generací šedesátých let, která hlásala „make love, not war“. V obou případech šlo o idealisty, kteří posléze dospěli, vyrostli z revolučních iluzí o lepším světě, zbudovaném na troskách toho minulého, a až na výjimky splynuli s hlavním proudem. Dnes máme většinou co do činění se zapšklými aktivisty vedenými nenávistí vůči světu, který je nepotřebuje. Je to generace, která se hlásí o slovo, aniž by měla co říct. Pitomé je, že jsou už příliš staří, aby z toho vyrostli.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo