Pane prezidente, připomínáme si 80. výročí začátku nacistické okupace. Co byste k připomínce začátku tohoto tragického období českého národa řekl?

Tvrdím, a už jsem to i někde říkal, že je to důsledek zrady našich spojenců v Mnichově. Představa, že bychom se mohli účinně bránit po ztrátě našich opevnění, je velmi velmi naivní. Takže sestupme k vzdálenějším příčinám této situace a řekněme si, že zrada se ani Francii, ani Británii nevyplatila, protože tím, že ztratily středoevropského spojence, byly v případě Francie poražena a v případě Velké Británie téměř poražena.

Poučily se podle Vás Velká Británie a Francie do budoucna z toho, že se jim zrada Československa nevyplatila?

Myslím si, že v Evropské unii toto poučení existuje a stejně tak je vtěleno i do článku 5 Washingtonské smlouvy, to znamená jakási kolektivní sebeobrana.

Před týdnem uplynul rok od Vaší druhé inaugurace. Když se ohlédnete, nakolik se první rok druhého mandátu lišil od těch předchozích let?

Snad jenom tím, že když navštěvuji kraje, už mě nikdo nemůže podezřívat z toho, že si dělám prezidentskou kampaň, protože třetí volba podle ústavy je nemožná. Návštěvy používám kromě jiného i jako poděkování těm, kdo mě volili.

Věčným příběhem je Vaše “vroucná a nehynoucí láska” vůči novinářům. Myslíte, že se nějak změnil přístup médií k Vám a Vaší práci?

V některých případech jsem dokonce vyznamenal novináře, kterých jsem si vážil, takže to není paušální nenávist vůči profesi. Mimochodem, není to ani nenávist, je to pohrdání, což je velký rozdíl.

Myslím si, že teď už se s větším úsměvem a s větším pobavením dívám na vzteklé reakce jak novinářů, tak například i některých internetových diskutujících, protože vím, že za čtyři roky odejdu do spokojeného důchodu a tento vztek se zřejmě přenese na mého nástupce, ať už to bude kdokoli.

Uvažuji nad jednou věcí. Je zcela normální politika kritizovat a děje se to každému, nicméně ve Vašem případě se často novináři uchylují až k dosti brutálním útokům. Bylo to pochopitelné ještě před posledními volbami, když třeba chtěli přispět k Vašemu nezvolení, ale nyní už nic nezmění. Čím to je?

Řekl bych, že je to vztek z porážky a malí lidé nedokážou porážku unést. 

Teď jsme si připomínali i zcela jiné výročí, 20 let našeho členství v NATO, které do Prahy přijela slavit i Madeleine Albrightová. Ta se prakticky všude, kam vkročila, setkávala s bouřlivým aplausem a téměř nábožným uctíváním. Pletu se v tomto popisu? A sdílíte takový přístup?

Setkal jsem se s ní velmi krátce a pak byla na obědě, který jsem pořádal na Pražském hradě. Z mé strany nebyl ani bouřlivý aplaus, ani nábožné uctívání.

Při debatě na Právnické fakultě jsem se Albrightové zeptal, zda při zpětném pohledu lituje bombardování Jugoslávie, které přineslo tisíce civilních obětí včetně dětí. Řekla, že to bylo nezbytné, protože Srbové prý pořád zabíjeli muslimy. Co byste k tomu řekl?

Jak známo, nedávno jsem se vyjádřil k bombardování Jugoslávie. Vím, že se tomu říkalo válka Madeleine Albrightové a řekl jsem také, že to pokládám za chybu. Naproti tomu jsem podpořil akci NATO v Afghánistánu, kde se naopak obávám ztráty odvahy a jednání s Talibánem, což by vlastně bylo něco podobného jako appeasement ve 30. letech a tedy usmiřování si Hitlera.