Kampaň ovládají vládní politici. A právě příznivci vlády k senátním volbám v Praze vzorně chodí. Jak chcete tuto bariéru prolomit?

Chci ji prolomit kultivovaným vystupováním, neboť mám za to, že občané mají svých starostí dost a nechtějí řešit spory druhých. Proto diváci přepínají televizní kanály nebo sledují „filmy“ na počítači jen proto, aby nemuseli poslouchat hádky politiků. Nabývají pocitu marnosti. Občané jsou citliví k sociální situaci mladých rodin a seniorů, rovněž k válečnému utrpení a přejí si příměří nejen v Evropě. Stejně tak přijímají fakt, že naše planeta je ohrožena, vědí, že ekologická témata jsou také spojena s dopadem na ekonomiku státu.

Ale souběh ekonomických zátěží – státní dluh a stagnace ekonomického růstu, válečný stav na Ukrajině a Green Deal paralelně v jedné časové řadě představují příliš velký zásah do peněženek občanů. Volají po přehodnocení priorit a harmonogramu řešení. Při tom všem občané dobře pozorují, že udržení vládní koalice má pro vládu vyšší prioritu než jejich oprávněná očekávání při správě státu a zahraniční politiky. Nejeden se obává toto říci nahlas, aby neobdržel nelichotivou nálepku.

Účastí v senátních volbách má občan možnost svůj kritický hlas k současné politické situaci sdělit zřetelně, přitom „anonymně“.

O senátní mandát usilujete s podporou hnutí ANO. To ovšem znamená, že vás čeká drsné nálepkování možná nejen typu „Babišův kůň“. Jste na to připraven?

Na úvod chci říci, že jsem nabídku ke kandidatuře dostal od klubu zastupitelů ANO v Praze 4. S panem Babišem jsem dosud nikdy nejednal, ani nemám na něj mobil. Nálepkování již zakouším. Jedna paní mi řekla, „jak vy, tak vzdělaný člověk, můžete kandidovat za ANO?“ V důsledku jsem její úvahu vzal jako výzvu. Rád bych změnil politickou otázku občanů, „jak můžeš volit určitou stranu“, na otázku „proč ji volíš“. Jen tak máme šanci dostat kvalifikovanou odpověď. Tedy jsem připraven snést nálepkování a také se pokusit toto změnit. Vsázím na to, že ti, kteří mne již znají osobně, vědí, co mohou ode mne očekávat. Zůstanu tím, čím jsem.

Jak budu bojovat proti nálepkování? Denně vynaložím úsilí o kultivaci mezilidských vztahů a zúročení dobré tradice v české společnosti. Je na co navazovat. Koneckonců to byla a je moje klíčová motivace, proč jít do „podezřelého“ prostředí politiků jako mezi „celníky a hříšníky“. Sice na Úřadu MČ Praha 4 zaměstnanci vzpomínají, že jsem do úřadu vnesl kultivovanou spolupráci. Možná se to v Senátu nepovede, jak bych si přál a jak občané očekávají, ale za pokus to stojí. Mlčet k nálepkování nelze.

Ostatně, co na tu současnou „kulturu“ nálepkování, mediálního lynčování a dehonestace říkáte? Lze proti tomu účinně bojovat?

To je ono, co si přeji, aby se změnilo. Od toho máme jazyk a kulturu, aby podporovaly schopnost a ochotu spolupracovat. Podobně kultura komunikace vyžaduje respekt k právu a pocit důvěry.

Aktuální nálepkování se v naší společnosti dramaticky rozšířilo v posledních 20 letech. Bylo vždy, kdy se politická reprezentace ve spolupráci se sdělovacími prostředky snažila z obavy ztráty moci nastavit rychlé bezmyšlenkovité odsuzování oponentů. V době mého mládí to byli příživníci, vlastizrádci, židovští či vatikánští špioni, kulaci apod. Dostali politicky laděnou nálepku, někdy potvrzenou peticemi „rozhořčených pracujících“ a či dokonce soudním rozhodnutím.

V roce 1989 jsme zvonili klíči za pluralitu názorů a svobodné volby. Svobodné volby máme, ale respekt k názorům druhých se vytrácí. Proto chci dát impuls, že v každé demokratické politické straně je stejně pestrá nabídka politiků co do kvality a kvalifikace. Politické prostředí je taková „polní nemocnice“, do které je třeba vstoupit. Pracovat, aby se člověk nenakazil a nezůstal hlasem volajícím na poušti – mluvme spolu a měňme styl komunikace. Pouhým vnějším posuzováním či odsuzováním se nic nezmění.

Mnozí si všímají, že terčem nevybíravých mediálních a politických útoků jsou prakticky výlučně jen lidé z opozičního tábora. Ze strany vládních představitelů naopak padají i takové perly, jako úvahy o omezení svobody projevu šiřitelům „narativů podkopávajících státní zřízení“. Hrozí zde jistá forma totality, anebo je to nesmysl, jak říká plukovník Foltýn?

Každá totalita má v čele diktátora, který se prokazuje těmito atributy: všichni se bojí jeho a on všech. Nestačí mu podpora většiny, ale vyžaduje podporu masovou. Nastane-li chyba, nejpozději druhý den najde viníka, kterého exemplárně potrestá a tím „dokazuje“, že má vše pod kontrolou. Nemyslím si, že nám hrozí taková forma totality. To určitě ne. Ale bují totalita v nás a vytváří pnutí a rozdělení nejen ve společnosti, ale i na pracovištích nebo v rodinách. Panuje vnitřní strach se vyjádřit jinak.

Narativy živí známé přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Na hrubý pytel, hrubá záplata. Podkopávají důvěru ve státní zřízení a jsou začarovaným kruhem. Nejsem příznivcem mediálních válek. Protože neznají vítězů ani poražených a jen jitří emoce. Očekávám podporu sdělovacích prostředků na zklidnění horkých hlav. Ale začít se musí v prostředí politickém.

Vaším rivalem je dosavadní senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš. Aniž byste se vymezoval vůči němu osobně, ale co vás odlišuje? Proč by lidé měli dát přednost vám před Drahošem?

Odlišujeme se v pohledu na plnění očekávání, se kterými vstupovala pětikoalice v roce 2021 do Strakovy akademie. Tehdy se vláda klasifikovala jako tým, který ví, do čeho jde a jak na to. Mnozí včetně mě doufali, že tím skončí volební kampaň „Antibabiš“. Ono heslo se z tábora vládní koalice skloňuje neustále. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Průzkumy volebního potenciálu naznačují, že tento slogan již nezabírá.

Hlavní role Senátu Parlamentu ČR je funkce kontrolní. Má dohlížet na dodržování demokracie, právního řádu, svobody a usilovat o dobro občanů. Jakou máme zkušenost? Současná vláda, Poslanecká sněmovna a Senát jsou většinově ovládány jedním politickým seskupením. Co navrhne vláda za zavřenými dveřmi, to schválí poslanci. Senátoři pak vládní předlohy jen přepošlou k podpisu prezidentu republiky. Občané se právem cítí být přehlíženým etnikem. Většinu svého profesního života jsem věnoval dozoru, auditu a kontrole – a chci právě tuto zkušenost a kvalifikaci uplatnit v Senátu.

Chce-li politik usilovat o změnu, musí se spojit se subjektem, který disponuje potenciálem změnu provést. Osobně nevěřím, že se současná vládní koalice udrží pro volby 2025. Její klíčovou slabinou je pětikoalice. Když se 2020 začala tvořit, upřímně jsem litoval osobu budoucího premiéra. Efektivně ukočírovat takový pytel blech je manažersky nemožné, neboť se ve vládě věnuje příliš mnoho času hledání vzájemných ústupků. To oslabuje tah na branku. Možná jednou napíše premiér memoáry „Bylo nás pět“ a s napětím očekávám, kdo z té pětice nakonec bude Zilvarem z chudobince. Na budoucnost pětikoalice nevsázím.

Změna znamená nové tváře. Nelze očekávat, že stávající senátoři po šesti letech působení ve své funkci podají kvalitativně jiný výkon než doposud. Ani jsem nepostřehl, že by se J. Drahoš jakkoli aktivně zajímal o dění v Praze 4.