Umělci jsou mezi těmi, které opatření proti epidemii zasáhla nejvíc. Jak vy jako herečka prožíváte „dobu koronavirovou“?

Samozřejmě, chybí mi živá divadelní představení a přímý kontakt s publikem. To se nedá nahradit. Jinak to ale moc neprožívám, není čas. Mám dost práce. Hned, už při prvním jarním lockdownu, kdy se najednou nemohlo vůbec nic, jsme pochopili, že tohle bude na dlouho a dostane to do problémů hodně lidí.

Tak jsme s partnerem přemýšleli, co dál, a vymysleli si projekt Čas na TeBe. Což je televizní pořad, který běží na TV Mňam a TV Hobby.

Je to taková burza nápadů, televizní trh, kde si s námi můžete upéct nebo uvařit, vedle toho nabízíme hromady dobrých rad, tipů a kurzů, které mohou diváci využít. A také představujeme úžasné české i slovenské řemeslníky, výtvarníky, kuchaře, pekaře, tkalce, skláře atd., prostě všechny tyhle lidi se zlatýma rukama, kteří dnes třeba nemůžou naplno dělat to, co umějí, a snažíme se je představovat našim divákům, aby si k nim našli v téhle složité době novou cestu.

Máme za sebou už přes osmdesát dílů, vydáváme knížku, chystáme youtube kanál…

To, co nyní prožíváme, žádná z dnešních generací ještě nezažila. Jak moc současná situace změnila pohled na život, vztahy mezi lidmi, vztah k práci, k penězům...?

Vnímám, že ve společnosti je mnohem více nervozity a napětí. Ono se také není čemu divit. Současná situace je výjimečná, lidé se bojí o zdraví, o práci, o finanční existenci, a vyhlídky jsou všelijaké... Stačí si jen přečíst vyjádření různých vědeckých kapacit, které se od sebe mnohdy liší jako noc a den, a nikdo neví, jak dlouho může tahle mimořádná situace trvat. To, jestli se vrátíme do normálu letos, příští rok, anebo třeba až za pět, deset let... to vám s určitostí neřekne nikdo.

A do toho spousta nezodpovědných politiků, kteří místo aby se snažili pomáhat, tak jen přilévají olej do ohně, rozdělují společnost a sbírají nemravně politické body.

Jsem ale v tomhle směru optimistka. Češi možná jsou mistři světa v remcání, ale když o něco skutečně jde, dovedou se semknout a pomáhat si. Naprosto nám věřím, že z toho nakonec vyjdeme lepší, silnější a jeden k druhému solidárnější. I když to třeba zatím tak nevypadá.

Vy máte dvě děti, jedno z toho školou povinné. Jak zvládáte chvíle, kdy je dcera na on-line výuce? Přistupuje ministerstvo školství k situaci dobře? A co říci na názory, že by bylo lepší, aby děti tento školní rok raději rovnou opakovaly?

Víte, co mě udivuje? Jak je díky koronaviru spousta věcí naopak. Dříve se děti, když odpadla škola, radovaly – a teď by do ní šly moc rády. On-line výuku beru jako nutné zlo. Samozřejmě bych byla radši, kdyby dcera chodila normálně do školy, ale jelikož to nejde, učí se on-line a taky to jde.

Je mi jí ale líto, protože by měla chodit do školy, o přestávkách řádit se spolužáky, a ne se učit z domova a s kamarády se setkávat maximálně prostřednictvím internetu. Sociální kontakt je v tomto věku důležitý... Ale doufám, že lidé, co o tom rozhodují, vědí, co dělají, a že se děti do lavic brzy vrátí.

Otázku, zda by děti neměly tento ročník rovnou opakovat, jsem už zaslechla a myslím, že není na pořadu dne, protože učitelé se přes všechny možné překážky snaží on-line výuku připravit co nejlépe, aspoň u nás ve škole to tak je a mají můj velký respekt. Byla by škoda jejich úsilí takhle poslat do kopru s tím, že si to děti dají příští rok znovu v lavicích. Když ještě ani navíc nevíme, jaká bude na podzim situace…

Už od jara se z kulturní fronty ozývaly hlasy, že stát umělce, kulturu… dostatečně nepodporuje. Co si o tom myslíte vy? A jak vnímáte v těchto časech práci ministra kultury Zaorálka? Cítíte ve svém ministrovi jako herečka oporu?

Já to vezmu z malinko opačného konce. Děsí mě tempo, jakým se naše republika zadlužuje, protože ty dluhy bude jednou muset někdo zaplatit, a ten někdo budou, vzhledem k těm sumám, naše děti. Když se podíváme do ne zrovna dávné historie, tak vidíme, že předlužení státu nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Přiznám se, že z toho mám strach. Protože kde budeme zadluženi? U koho? Co za to bude chtít?

A ohledně rozdělování peněz. Protiepidemická opatření dopadají nejen na mé kolegy, ale i na spoustu dalších lidí a lidsky bych si přála, aby bylo pomoženo všem co nejvíce. Ovšem míra té pomoci je, myslím si, dost složitá otázka... a tím se opět vracím k tomu zadlužování. Každopádně jsem ráda, že nejsem politička a nemusím řešit, kdo pomoc potřebuje víc, a kdo méně.

Na jednu stranu je stát kritizován, že umělcům, hercům, zpěvákům málo pomohl, na druhou stranu je veřejnost rozladěna tím, že zrovna umělci si stěžují. Jak se, podle vás, letos změnil vztah Čechů k umělcům? A co zapříčinilo tu určitou averzi, kterou můžeme sledovat například na sociálních sítích?

Nemyslím si, že by si stěžovali jen umělci. Podle mého názoru si stěžují živnostníci obecně. Být OSVČ v téhle koronavirové době opravdu není žádný med, slyším to prakticky denně, díky našemu pořadu Čas na TeBe, kde s tímhle problémem máme desítky zkušeností.

Problém s umělci je ten, že jsou už z povahy své práce víc vidět a slyšet. Když si postěžuje třeba jeden můj známý masér, že mu vládní opatření ztrpčují život a ohrožují jeho podnikání, nikdo mu sluchu příliš nepopřeje. Pokud se ovšem ozve slavný umělec, dočká se většinou silné odezvy.

A všichni vidíme, že momentálně je to v politice trochu jako při fotbale, jedni fandí jednomu, druzí druhému a společně se nenávidí. Každopádně křiku udělají hodně, akorát to není k ničemu, jen mezi sebou vykopávají hlubší a hlubší příkopy.

Takže averze vůči umělcům, na kterou se mě ptáte, mě samozřejmě mrzí, osobně si myslím, že jsme v téhle zemi všichni na jedné lodi a musíme se s tou situací nějak popasovat. A čím víc budeme držet při sobě, tím lépe.