Právník, který obhajoval chartisty, Ján Čarnogurský byl v době, když se v listopadu 1989 lámal režim, v komunistickém žaláři. Z něj v rámci prezidentské amnestie skočil „rovnýma nohama“ přímo do vrcholné politiky. Za svou kariéru vystřídal několik vrcholných politických pozic: od premiéra, přes ministra spravedlnosti, vicepremiéra až po ministra vnitra. V 90. letech byl rovněž velmi hlasitým propagátorem rozpadu Československa. Kromě vzpomínek na tehdejší dění v rozhovoru odkrývá i  své názory na diskutované, a leckdy i velmi ožehavé, problémy současnosti.  

Letos si Češi a Slováci připomenou 30 let od listopadových událostí roku 1989. Jak s odstupem času vnímáte, co se tehdy dělo?

Zmíním dva pohledy, vnitrostátní a vnější. Vnitrostátní byl ten, že lidé žijící v komunismu viděli nedostatky toho systému: kulturní, ekonomické, politické a tak dále. Takže to brali tak, že k pádu režimu vlastně musí dojít. Ovšem do toho se přidaly i vnější podmínky a to například proto, že v listopadu 1989 bylo Československo už v rámci Evropy takovým komunistickým ostrovem. Bylo po pádu berlínské zdi, takže bylo jasné, že východní Německo padne. V Polsku byla Mazovieckého vláda a v Sovětském svazu probíhala tzv. perestrojka. Jedině Československo zůstávalo, ale nikdo vnitřně režim nepodporoval tak, aby za něj byl ochoten bojovat. Režim musel padnout.

Byl v rámci té politické změny přechod k tržní ekonomice něčím nevyhnutelným?

Ano, a to proto, že plánovaná ekonomika je méně výkonná než ekonomika tržní. A za druhé, plánovaná ekonomika vyžaduje pevnou vládu, která to celé kočíruje. A po listopadu 1989 pevná vláda komunistická už být nemohla.