Proč je podle vás právě dnes tak důležitá otázka vztahu Východu a Západu?
Mám pocit, že se ve světě děje něco zásadního, co není na první pohled vidět, ale co se nás všech hluboce dotýká. Svět se mění – rychle a hlasitě – a mnozí lidé mají pocit, že ztrácejí půdu pod nohama. Ne proto, že by byli slabí, ale proto, že nevědí, čeho se mají držet. Právě proto jsem chtěla otevřít téma, které není jen o zeměpisném směru, ale o hodnotách, kultuře, o tom, co zůstává pevné, když se všechno kolem mění. Nechci dávat jednoduché odpovědi. Chci vést poctivý dialog – a hledat cestu společně.
Říkáte, že se svět mění rychle a nahlas. Co podle vás lidem dnes nejvíc chybí, aby se v té změně neztratili?
Myslím, že lidé dnes často nevědí, co je opravdu podstatné. Jsme zahlceni informacemi, trendy a ideologiemi, ale ztrácíme kompas. A právě ten kompas – tedy vědomí toho, kdo jsem, kam patřím, co je pro mě důležité – je to, co chybí nejvíc. Bez něj jsme zmítáni z jedné krajnosti do druhé. Potřebujeme znovu definovat základní pojmy jako svoboda, rodina, škola nebo práce.
A především si klást otázky, které nejsou pohodlné – ale jsou poctivé.
Hodně jste ve svém pořadu mluvila o hodnotách. Které hodnoty by podle vás měly zůstat pevné, i když se mění doba, vlády nebo trendy?
Chcete, aby čeští vojáci byli vysláni na Ukrajinu k hlídání příměří?Anketa
Vy ovšem nemluvíte o nostalgii, ale o hledání vlastní cesty. Jak by podle vás mohla Česká republika využít zkušenost s oběma světy – Západem i Východem?
Jsme v jedinečné pozici. Máme zkušenost se svobodou i nesvobodou, s trhem i plánováním, s demokracií i totalitou. Umíme myslet západně – a přežít východně. Právě to nám dává výhodu: nemusíme slepě kopírovat ani jednu stranu, ale můžeme vytvořit vlastní cestu. Takovou, která spojí západní otevřenost a svobodu s východní pevností, úctou a řádem. To je šance, kterou nesmíme promarnit.
Západ podle vás dnes ztrácí schopnost říct, co zůstává pevné. Co podle vás Západ opustil, co by opouštět neměl?
Opustil víru ve vlastní civilizaci. Dnes Západ zpochybňuje sám sebe do té míry, že už ani neví, co smí říct, co si smí myslet, čím smí být. Místo toho, aby hájil hodnoty jako svoboda, vzdělání a kultura, často se sám kaje a mlčí – ze strachu, že se někoho dotkne. Ale kultura, která nevěří, že stojí za to ji bránit, zaniká. Jak řekl Roger Scruton: „Západní civilizace je jediná kultura, která si myslí, že není hodna přežití.“ To mě zasáhlo. A měla by to být výzva pro nás všechny.
Psali jsme:
Citovala jste indického premiéra Modiho i Rogera Scrutona. V čem vás tyto osobnosti oslovily?
Oba mluví o něčem, co nám dnes zoufale chybí – o kořenech. Scruton upozorňuje na to, že bez kulturní sebedůvěry nemůže žádná společnost přežít. Modi připomíná, že kořeny nejsou přítěž, ale kompas. To není protimluv. Je to hluboká pravda. Bez vědomí, odkud přicházíme, nemůžeme vědět, kam jdeme.
Zazněla velmi silná otázka: „Chci být sám sebou – ale vím vůbec, kdo jsem?“ Co podle vás dnes nejvíc brání lidem najít odpověď?
Je to právě ta zmíněná ztráta rámce, orientace, hranic. Když všechno relativizujeme, když všechno dovolujeme a zároveň se všeho bojíme, je velmi těžké definovat vlastní identitu. Lidé dnes mají možnost být kýmkoli – ale často netuší, kým doopravdy jsou. A to je nebezpečné. Protože když nevíme, kdo jsme, je snadné, aby nám to někdo jiný řekl – a zmanipuloval nás.
Ve vašem pořadu jste se ostře vymezila vůči stand-upu komika Jaroslava Cermana. Toho si většina Čechů a Slováků pamatuje kvůli jeho výstupu o svržení atomových bomb na Bratislavu. Připomínám pro čtenáře, že Cerman velmi nevkusným způsobem žertoval o smrti. Padaly tam věty jako „když už nemůžete chodit, tak co vám zbejvá než chcípnout?“ nebo „prostě bude vám osmdesát let. Šťastný narozeniny, šup šup do továrny na lepidlo. Proč jako ne?“ Co vás na jeho vystoupení zasáhlo nejvíc?
Zasáhla mě absolutní ztráta lidskosti. Vystoupení, které se vysmívá stáří, smrti a lidem po osmdesátce, už není vtip – je to dehumanizace. A co je ještě horší, prezentuje se to jako forma zábavy. Když se jako společnost smějeme „prababičkám, které už neměly co dělat než chcípnout“, ztrácíme úctu sami k sobě. To není humor. To je morální kolaps.
Psali jsme:
Mluvíte o dehumanizaci, ztrátě hranic a úcty. Kde se podle vás stala ta chyba, že jako společnost něco takového tolerujeme?
Začalo to nenápadně – tím, že jsme si začali myslet, že svoboda znamená možnost říct a udělat cokoliv. Ale svoboda bez hranic není svoboda. Je to chaos. Když zmizí hranice, nevíme už, co je odvaha a co je jen cynismus. Nevíme, co je vtip – a co je výsměch. Přestáváme cítit, co je v pořádku – a co už za hranou. A právě proto dnes tolik potřebujeme znovu obnovit morální rámec. Ne zeď. Ale rám. Který chrání, ne ponižuje.
Ve svém pořadu jste velmi silně hájila lidskou důstojnost – včetně stáří, smrti, výchovy, vztahů. Je pro vás právě úcta klíčovou hodnotou?
Ano, úcta je pro mě jednou z nejdůležitějších hodnot. Úcta k člověku, k dětem, ke stáří, k učitelům, k rodině. Bez úcty se nedá žít svobodně, protože svoboda bez vztahu k druhému je jen sobeckost. A úcta není slabost – naopak, je to známka vnitřní síly. Společnost, která neumí držet úctu, se začne rozpadat. A proto si musíme klást otázky, které zní možná staromódně – ale vedou k budoucnosti.
Zazněla i myšlenka, že je potřeba odvaha být normální. Co si pod tím představujete konkrétně – třeba v politice nebo ve veřejném prostoru?
Odvahu říct „tady končí humor, tady začíná člověk“. Odvahu být pevný, i když to není populární. Umět říct „dost“ – a zároveň „promiň“. Nehledat výstřednost, ale smysl. Nehonit se za popularitou, ale držet linii, která má hodnotu. Být normální dnes často znamená být odvážný – protože v době chaosu je obyčejná pevnost tím největším činem.
Ing. Jana Bobošíková
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Výborný
Alena F.
_profil_top.jpg)
