Jak se díváte na demonstrace k výročí 17. listopadu na Albertově? Myslíte si, že byl protest proti prezidentu republiky adekvátní?

Divám se s otevřenými ústy a říkám si, co vše je u nás ještě možné, trochu mi naskočil flashback něčeho podobného, co se stalo před lety na Smíchově, a kde jsem naštěstí nebyl přítomen. Zároveň je třeba uvést, že máme demokracii a že na to mají lidé plné právo projevit své emoce a nespokojenost. Co je důležité a co mě děsí více, není forma té demonstrace, tedy jakési rudé papírky, ale poselství této demonstrace, a to je jednoznačně nenávist. To byla hlavní hnací síla tohoto tzv. „všenárodového“ protestu, a to mne děsí ze všeho nejvíce.

Pocházíte z rodiny politického vězně, mnozí lidé to nevědí, jaké o něm máte poznatky vy? Neměl jste se nikdy zájem k odkazu vašeho otce přihlásit?

Nikdy jsem se od něj neodhlásil. Pouze jsem to nepopularizoval. Můj otec po roce 1945 fungoval jako zástupce hlavy ochrany státu dr. Edvarda Beneše. Měl také na starost tzv. ofenzivu, vypracovával pro dr. Ečera, se kterým ho spojovalo osobní přátelství, obžalobu na von Neuratha v rámci Norimberského procesu, pátral po nacistických válečných zločincích a připravoval se na střet s komunisty v rámci tehdejších bezpečnostních složek. Po únoru 1948 byl od policie vyhozen a koncem padesátých let byl jako podvratný živel uvězněn v Minkovicích. Zastával přední pozici v rámci tzv. Akademické legie, většina jeho archivů je však ve Velké Británii a USA. Po propuštění pracoval na všech možných pozicích. Celá naše rodina si prošla svým, nikdy nás však nenaplnila nenávist. Tady vidíte, že o svém otci něco vím a jeho pozice si nesmírně vážím. Těžko říct, jak by se na to, co se děje, tvářil dnes.

Nemyslíte si, že si za to prezident Zeman při svých nedávných výrocích může trochu sám?

Miloš Zeman je velmi silná osobnost a jak v minulosti říkal R. Heydrich: „Hlavně nedejte Čechům do čela chlapa…“, my ho tam dnes máme, proto mi mudrlanství některých médii protežovaných figurek „o tom pánovi na hradě…“ přijde více než symbolické. Miloš Zeman řekl několikrát, že král je nahý, a jak to tak bývá, tak za pravdu se někteří zlobí, v tomto případě „pravdoláskaři“ z divize Praha a střední Čechy. Počkejme však na pana Halíka, který v tuto chvíli prodělává školící kůru.

Počekejte, proč sem pletete Halíka?

Pravdoláskařům vybouchl projekt Karla Schwarzenberga, to se dnes už ví, byl pomyslně hozen přes palubu a dnes již jen plní stafážní funkci a dělá prapor Mirkovi Kalouskovi, z kterého se dnes již taktéž stal pravdoláskař. Jeho však neobviňuji z kdovíjakých ideových pohnutek. Vůči Schwarzenbergovi osobně nic nemám, naopak, je to docela milý starý pán, se kterým čas od času kouřím na balkoně Poslanecké sněmovny a je s ním i sranda. Pravdoláskaři však hledají nového vůdce!

O panu Halíkovi se hovoří již nějakou dobu a není to náhoda, je řečný, má analytické myšlení a vzděláním je sociolog a psycholog, s davem umí tedy pracovat. Chyb, kterých se dopustil Karel Schwarzenberg, se on nikdy nedopustí. Osobně se jako křesťan modlím, abych se samozřejmě mýlil. Čas však ukáže, jak je český národ rezistentní proti tipům lidí, kteří by za protektorátu mohli psát statě do aktivistického tisku v duchu Vladimíra Krychtálka.

Byl jste první, kdo nazval skupinu příznivců okolo Václava Havla pravdoláskaři, dokážete na Václavu Havlovi najít i pozitivní stránky?

Ale samozřejmě, já jsem svého času Václavu Havlovi velmi fandil, viděl v něm naději a osobnost uznávanou v zahraničí, která ČR dobře reprezentuje navenek. Má podpora začala slábnout od roku 1992 jeho přílišnou defenzivní politikou a můj názorový obrat se definitivně stvrdil rokem 1999 jeho výrokem o „humanitárním bombardování“. Václav Havel často mluvil o čecháčcích, o vyčůranosti českého národa. Víte, že si ani nepamatuji, kdy řekl o českém národě něco pozitivního? Z mého pohledu začal Václav Havel a jeho příznivci razit v rámci naší země politiku tzv. neočecháčkovství v té nejryzejší podobě. Rčení Pod svícnem je největší tma funguje. Snaha vyhovět vždy zahraničí a méně už naslouchat názorům zevnitř země byla zjevná. Kdyby Václav Havel působil od roku 1992 spíše v rámci akademické obce v podobě přednášejícího na vysokých školách humanitního zaměření v evropském měřítku, asi by nebylo moc co říct. Bohužel se tak nestalo.