Jde o to, aby byl zisk větší než náklady. To je Trumpova politika. A Grónsko? Profesor Krejčí hovoří i o Slovanech

Jaké počáteční kroky staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa jste ocenil?

„Ocenit“ je zvláštní slovo: naznačuje přisouzení hodnoty, ale také pochvalu, uznání. Zůstaňme, alespoň prozatím, u onoho právního významu. Asi nejdůležitější je razance, záběr na široké frontě. Zdá se, že Donald Trump přichází do Bílého domu poučen. Svědčí o tom hromada prezidentských dekretů připravených k podpisu, byť z nich zatím není zřejmé, jak si představuje zásadní reformu federální správy – což byl původně manifestovaný záměr představovaný jako útok na „washingtonskou bažinu“ či proti „deep state“. Pozoruhodný je i výběr klíčových ministrů, kde je patrný důraz na novou generaci politiků, kteří se nezašpinili na vrcholu mocenské pyramidy, a je tedy pravděpodobné, že nejsou napojeni na onen deep state.

Ukazuje se, alespoň pro první dny, že zaměření na posilování prezidentských pravomocí, které očekávali někteří analytici, se naplňuje. Novým rysem je aktivní snaha nalézt ve světě, zvláště v Evropě, nejen vazaly, ale ideové spojence, což více než naznačil výběr pozvaných hostů na inauguraci, který rozhodně nectil diplomatický protokol.

Zdá se také, že Donald Trump nepřichází do Bílého domu jen poučen, ale také nezměněn. Je zde stále, jak říkají někteří političtí psychologové, ono „gigantické ego“, navíc posílené skutečně pozoruhodným úspěchem v podobě návratu do prezidentské funkce po čtyřech letech mimořádně tvrdého zápasu. A po přežití atentátů, které Trumpa přivedly dokonce k výrokům o božím vyvolení. Stále je tu onen tvrdý, „developerský“ styl politiky, který nevidí rozdíl mezi volební kampaní a vládnutím, mezi vnitřní a zahraniční politikou.

Neděsíte se té armády amerických oligarchů za jeho zády Elonem Muskem počínaje?

Z hlediska Trumpova pravicového populismu se nejedná o oligarchy, ale o úspěšné Američany. O ty, kdo něco dokázali na válečném poli byznysu. Trump naznačuje, že o takovéto lidi – ne o darmojedy, byrokraty či užvaněné ideology – se chce opírat.

Už na začátku svého vládnutí projevil imperialistické choutky. Chce Grónsko, Panamu, a kdo ví, co se mu ještě honí hlavou. Jak vážně je to třeba brát?

Toto je nový rys, který nebyl patrný v průběhu volební kampaně. Z hlediska formy je to potvrzení toho, že Trump nerozlišuje vnitrostátní politiku a mezinárodní prostředí. Používá stejně tvrdé formulace, hyperboly, utváří situaci přehnanými hodnoceními. V daném případě se jedná o návrat ke způsobu uvažování z 19. století, kdy se utvářely základy velikosti Spojených států. Dobře, Grónsko patří Dánsku – „ale proč???“ Vlastnictví půdy, a to jak individuální vlastnictví, tak i pokud jde o státní území – bylo založeno na efektivní držbě. Co jsi získal a dokázal udržet, to bylo tvoje. Sebral jsi území indiánům či Španělům, ubránil jsi ho před konkurencí jiných nových osadníků – pionýrů či před Brity – bylo tvoje. Od Francouzů jsi koupil Louisianu, od Španělů Filipíny, které jim vlastně nepatřily, a když jsi je dokázal udržet, byly tvoje. Právo přicházelo na řadu, až když se držba v daném kraji ustálila, změnila se ve zvyk. Jak praví americký historik Arthur Ekrich, soucit s indiány se dostavil až tehdy, když už neměli žádnou půdu, kterou jim bylo možné sebrat.

O tom jste mluvil s Petrem Hájkem v pořadu Protiproud TV…

Trumpovo vystupování v posledních dnech, především jeho inaugurační projev, nebyl jen plný manifestovaného rozchodu s excesy liberalismu z posledních let, ale též obsahoval řadu oslavných narážek na americkou politickou kulturu 19. století. Pokud jde o Grónsko, Panamu či Kanadu, jedná se o nebývale tvrdý nátlak, který může mít mnoho cílů, přičemž tím minimálním je dosažení nadstandardních obchodních zisků či výstavby nových vojenských základen. A když situace dovolí, pak…

Nelze to číst jako vzkaz Rusku a Číně: rozparcelujeme si svět a na svých parcelách si budeme dělat, co chceme?

Samozřejmě že to tak lze číst – vypadá to, že Trump sonduje půdu a hledá pro USA nejvhodnější řešení. Není to z jeho strany zápas dobra a zla, jak si to představovali konzervativci Ronald Reagan či George Bush mladší a v poslední době liberální prezidenti jako Joe Biden. Není to ideologický spor, který nesnese kompromis. Je to svého druhu obchod, kde pro Trumpa platí America First! Nejde o abstraktní spravedlnost, jde o to, aby zisk byl větší než náklady.

Trump pravděpodobně zatím ještě sonduje půdu, a proto je tak obtížné prognózovat jeho chování. Pohrůžky o zavedení velkých cel – to je cesta ke zdražování v USA. Zlevnění nafty a plynu jako cesta k podlomení ekonomiky Ruska – to je cesta, která se jistě nebude líbit Trumpem tolik oceňovaným producentům těchto komodit v USA. Vytáhnout vojenské výdaje evropských spojenců na pět procent hrubého domácího produktu – to je cesta ke ztrátě evropského obchodního partnera v jiných oblastech, než je vojensko-průmyslový komplex, nemluvě o komplikacích ve vztahu s Ruskem. A tak by bylo možné pokračovat. Jisté je zatím jen jedno: Trump se vydá tou cestou, o níž se bude domnívat, že přinese USA největší prospěch. Trump rozhodně nepřišel do Bílého domu proto, aby pomáhal vytvářet multipolární svět. Chce udržet nebo přímo posílit americkou hegemonii.

Právě Trump je nazýván nekorunovaným králem populistů. Ve své stati 2025: Rok populismu? jste rozebral jeho kořeny, podstatu, protivníky a vlastně ho i hájil. Co to?

Nejde o obhajobu populismu, ale o hledání jeho pravdivého obrazu, který byl přemalován černobílou karikaturou nakreslenou liberálními mainstreamovými médii. Existuje pravicový i levicový populismus, populismus v USA se liší od populismu Jižní Ameriky a ty jsou odlišné od evropského populismu… A hlavně: populismus není krajní pravice, napravo od něj je ještě místo pro jiné doktríny. Populismus ve všech podobách je vzpoura proti sobecké a zkorumpované politické, ekonomické, kulturní a mediální elitě, a to ve jménu nezkaženého lidu. Jde o demokratický extremismus, který lze snadno zneužívat: když se nedaří naplnit ideály a lid nechápe moudrost vůdce či je těch vůdců příliš mnoho, na řadu přijde demagogie a sáhne se po autoritářských metodách. To je ale obecný problém demokracie, na který upozorňovali snad všichni velcí antičtí filozofové.

Dnešní doba potřebuje co nejlépe porozumět populismu. Jeho abstraktní odsouzení může snadno vést ke ztrátě vlastní orientace. Levicově orientovaný člověk musí s Trumpem v mnohém nesouhlasit, ale když slibuje, že zastaví cenzuru a pronásledování kvůli politickým názorům, jak to udělal ve svém inauguračním projevu, pak si zaslouží potlesk levice i ve střední Evropě.

V knize Chvála nacionalismu izraelsko-americký filozof Yoram Hazony obhajuje systém národních států s tím, že jde oproti imperialistickým a dobyvačným choutkám různých mocností a větších zemí o nejlepší způsob soužití lidských klanů, které bylo vymyšleno. Souhlasíte?

To se vracíme vlastně až do druhé poloviny 18. století k myšlenkám Johanna Gottfrieda Herdera. Tento moudrý německý osvícenec byl přesvědčený, že národ je přirozenou organizační jednotkou lidí a stát jednotkou umělou. Ideální organizace je tedy každý národ s vlastním státem. Jenže čas plynul, dostavily se zkušenosti a s nimi i otázky. Například, jak velký by měl být národ, který vytvoří životaschopný stát? Který stát má za obyvatele jen jeden národ a jak velké nebezpečí by představovalo rozbíjení vícenárodních států? Jaký národ jsou obyvatelé či občané USA? Jsou Arabové jeden národ, nebo supraetnikum?

Herder ve své době vyzvedl Slovany jako vzor, protože je pokládal za oddané míru, byli prý původně „mravů krotkých, pohostinní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění“. Pro Herdera, onoho – jak napsal svého času Kollár „knížete člověckosti“ – byl prvořadý humanismus, organizování lidstva podle národů mělo být cestou k míru, ne k povyšování některých národů či států nad jiné. V dnešní češtině by se dalo říci: vlastenectví vážící si jiných národů ano, nacionalismus a šovinismus ne. Proto, když už jsme vzpomněli Kollára, jak praví Slávy dcera, „vždy voláš-li ‚Slovan‘, nechť se ti ozve ‚člověk‘.“ Tedy: bez organizace světa ctící národní zvláštnosti nelze dosáhnout soužití lidských klanů, ovšem chránit národ je málo – ještě je zapotřebí sociální spravedlnost a svoboda. Se vznešenými pojmy je třeba v politice zacházet opatrně, mají prazvláštní schopnost převracet se ve vlastní protiklad.