Podle některých názorů má být rok 2017 zlomový, pokud jde o ústavní změny. Vidíte to také tak?

Vše tomu nasvědčuje. Zdá se, že mimořádné zrychlování společenských procesů, jak jsme o tom spolu opakovaně mluvili, opravdu vede k tomu, že i právo bude muset na situaci daleko víc reagovat. Shoduji se s názory – jak se k věci vyjadřoval nedávno například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nebo profesor Aleš Gerloch – že v tomto směru bude třeba i ústavních změn.

Co by to znamenalo konkrétně?

Bude potřeba, abychom si řekli, jak budeme právně nakládat s lidmi, kteří sem přijdou s migrační vlnou. Na to totiž stávající právo, soudy i další státní orgány zatím nejsou dostatečně připraveny.

Lze se poučit jinde v Evropě?

Zkušenosti jiných států by pro nás měly být spíš odstrašujícím příkladem toho, jak to vypadá, když stát připraven není. Státní orgány pak hekticky a často s velkým strachem hledají opatření, která budou účinná, ale přitom nepřekročí lidskoprávní standardy.

V podtextu debat je stále cítit napětí mezi pojmy svoboda a bezpečnost. Jak se dají vybalancovat?

Je nejvyšší čas, abychom si znovu zrevidovali to, čemu se říká katalog základních lidských práv. Ten původní tak, jak jej chápali otcové zakladatelé demokratických států v ústavách a listinách práv a svobod, byl daleko užší a týkal se opravdu jen těch nejzásadnějších otázek. Postupem času se ale dramaticky rozšířil výčet práv, která jsou dnes vnímána jako lidskoprávní, a současně s tím – a to je ještě důležitější – v dobách, kdy byly listiny práv psány, neměl nikdo problém s tím, co jsou základní lidské povinnosti. Život v té době byl totiž naplněn hlavně povinnostmi a bylo potřeba definovat práva, zatímco dnes jsme v situaci, kdy všichni velmi dobře vědí, jaká jsou jejich práva, ale zapomínají, jaké jsou jejich povinnosti. S revizí katalogu lidských práv bych proto začal také uvažovat o katalogu základních lidských povinností. Pokud si totiž nebudeme uvědomovat, jaké jsou naše povinnosti, pak z nás práva dělají jen nezvedené děti.

Je podle vás na obzoru zastavení trendu rozšiřování lidskoprávní agendy?

Nevím, co se bude dít v akademické rovině, ale v rovině řízení státu, tedy v činnosti orgánů výkonné, soudní, ale i zákonodárné moci bude třeba udělat revizi toho, co je reálně možné občanům zajistit. A to zejména za situace, kdy lidé chtějí, aby jejich život byl klidný a bezpečný. To jsou velmi jemné situace vyvažování. Protože přibývá rizik, logicky musí přibývat i opatření, která vedou k zajištění bezpečnosti. Před lety po 11. září bylo nutné sáhnout po opatřeních týkajících se bezpečnosti na letištích a stejně tak tento princip funguje i v jiných oblastech.

Jestliže existují reálné hrozby – což se prokázalo po útocích na řadě míst Evropy, naposledy ve Francii a v Německu – bude potřeba činit významná opatření. Jestliže se ale taková opatření dělají, je jasné, že zasahují do našeho pohodlí nebo i do toho, čemu říkáme lidská práva. Je tedy ke zvážení, zda chceme být spíše chráněni před dramatickým ohrožením na životě, nebo jestli chceme být chráněni ve svých lidských právech. A obávám se, že velká část společnosti bude spíše volit bezpečnost.

V debatách se také objevilo, že by měl být zakotven v české ústavě pojem národ. Jak se na to díváte?

Tato věc byla v médiích dost zjednodušena. Osobně jsem slyšel profesora Gerlocha, když dané téma otevřel na prestižní konferenci Pražského právnického podzimu v Karolinu. Profesor Gerloch upozornil na to, že naše Ústava podobný text (na rozdíl od řady evropských států) postrádá a akcentoval spíše státní občanství než národ. Je to složitá státoprávní úvaha, jejíž podstatou je také to, že práva a povinnosti „hostů“ v demokratickém státě je možné řádně formulovat teprve, když víme, kdo jsou „domácí“.

Vidíte v evropských zemích tendenci k uzavírání se místo integrace?

Evropská unie má narůstající problémy se schopností řešit významné otázky společně jako celek. Na posledním summitu se vrcholní představitelé evropských států byli schopni ohledně umísťování migrantů dohodnout pouze na tom, že příští rok se už opravdu musí dohodnout. To je opravdu málo. A to také logicky vede vlády jednotlivých států k uvědomění, že odpovědnost za vyřešení podstatných problémů bude na nich. Poté, co došlo k brexitu, je zjevné, že to, co se děje v Maďarsku nebo v Polsku už nelze chápat jako exces. To vše jsou jasné příznaky dezintegrační tendence, s níž musíme počítat.

Znamená to konec multikulturalismu?

Nesouhlas s multikulturalismem – koneckonců vyjádřený i volbou prezidenta v USA – je dáván najevo daleko zřetelněji, než tomu bylo v minulosti. A je úkolem představitelů všech států brát tyto tendence na vědomí a nepřenechat daná témata extremistickým stranám a uskupením. Je životně důležité řešit zásadní státoprávní problémy v rámci standardních postupů demokratických států.

Těsné výsledky zásadních voleb ukazují, že jsou společnosti rozdělené. Jak velký je to problém?

Nedělá mi radost, že se situace popisuje jako vzpoura proti „elitám“. Nikdo nemá právo stavět se pohrdavě k postoji obyvatel své země a odmítat chápat to, co tito lidé v demokratických volbách a referendech říkají. Pokud to někdo dělá, není elitou, ale pouhým pyšným „elitářem“. Jakýkoli pocit nadřazenosti nikdy nic dobrého nepřináší.

Pořád v sobě cítím konzervativní instinkt, že nejlepší jsou tradiční demokratické postupy a jejich součástí jsou pro mě tradiční politické strany i se vším jejich znevěrohodněním posledních let. Objektivně ale není možné zavírat oči před tím, že se v evropských státech i mimo Evropu vývoj stále častěji ubírá jiným směrem.

Hrozí, že lidé přestanou mít důvěru v demokracii a z nespokojenosti přispějí k likvidaci demokratických systémů?

To je vždy v podtextu a měli bychom se toho bát. Mám strach z toho, aby se nerozešly nejen široké vrstvy obyvatel s nějakou politickou tendencí, ale aby se nerozešly jednotlivé moci ve státě, tedy výkonná, zákonodárná a soudní, ve svých názorech na fungování státu. Aby se justice byla schopna vyváženě s ostatními mocemi podívat na fungování státu v době ohrožení. Aby interpretace lidských práv u evropských ústavních soudů nevedla k dramatickému rozkolu názorů mezi obyvatelstvem a soudní mocí.

Imigrační vlna k nám letos nepřišla, bude se podle vás hledat jiné téma?

To, že se letos nic strašného nestalo, je určitě dobře. A také by bylo dobře, pokud by se nepojmenovaný strach proměnil v racionální obavu z problému a vedl k tomu, že se bude o věcech seriózně mluvit a konat.

Evropu čekají příští rok v řadě zemí zásadní volby. Může dojít k otřesům srovnatelným s brexitem?

To se dnes nedá předvídat, ale nelze pochybovat po tom, že prezidentské volby ve Francii a volby v Itálii a dalších zemích mohou dramaticky proměnit fungování Evropy. Přinejmenším budou ukázkou posunů a změn v myšlení lidí. I u nás bude období voleb a to rozhodně neusnadňuje hledání jednoduchých a praktických řešení, protože předvolební období je spíš doba emocí než racionality.

V současnosti se řada pojmů relativizuje, mluví se o dezinformacích, propagandě... A po pravdě, jaký problém to představuje?

Je faktem, že se asi něco podivného děje s průzkumy veřejného mínění, když před brexitem i před prezidentskými volbami v USA říkaly něco jiného, než se pak reálně stalo. Buď byly chybné a je to zarážející, nebo byly ovlivněné a je to děsivé. Pokud jde o veřejnou debatu, bohužel se mnohem více komunikuje, a přitom mnohem méně ví. Mezi lidmi není dostatečný respekt ke skutečným názorovým autoritám a velký prostor dostávají lidé, kteří nemají ani odborné, ani lidské dispozice k tomu, aby mohli druhým radit, co je správné.

Má v této situaci vůbec cenu hledat pravdu?

Pokud bychom si řekli, že nemá cenu znát pravdu a bojovat za ni, pak by nemělo cenu vůbec nic.