Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do zpracování příběhů deseti synagog na území České republiky, což vyústilo ve vydání vaší nejnovější knížky Deset hvězd?

V knize to vysvětluji. Protože když jsem byl ještě malý kluk, tak moje babička vždycky, když šla na nějakou slavnostní akci – koncert, divadelní představení, setkání s přítelkyněmi – si dala na krk zlatý řetízek, na němž visel zlatý kruh, uprostřed něhož byla zlatá šesticípá hvězda. Protože můj dědeček byl za první republiky daňový poradce a jeho klienty a vynikajícími přáteli byli třeba Karel Ančerl, Jiří Voskovec, Jan Werich. Protože můj druhý dědeček byl za války v koncentračním táboře, a když se odtamtud vrátil, babička ho málem nepoznala.

Místo devadesátikilového svalnatého chlapa se jí vrátil čtyřicetikilový drobeček, kterému na kostech visela kůže. Protože nevím, zda jsem vlastně neměl ještě jednoho dědečka. Pána, se kterým se hodně přátelila ta druhá babička a skoro by se už už rozvedla, kdyby ten pán nemusel ve třicátých letech minulého století utéct před nacisty, protože byl německý Žid. A protože, ať si říká, kdo chce, co chce o mně, o mých názorech a svobodách, cítím se dobře v židovských částech měst, v těch křivolakých, úzkých uličkách a také v samotných synagogách. Je mi tam teskno a zároveň hezky u srdce. Vlastně proto jsem tu knihu napsal, že jsem chtěl udělat něco pro židovskou, pro svou věc.