Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do zpracování příběhů deseti synagog na území České republiky, což vyústilo ve vydání vaší nejnovější knížky Deset hvězd?

V knize to vysvětluji. Protože když jsem byl ještě malý kluk, tak moje babička vždycky, když šla na nějakou slavnostní akci – koncert, divadelní představení, setkání s přítelkyněmi – si dala na krk zlatý řetízek, na němž visel zlatý kruh, uprostřed něhož byla zlatá šesticípá hvězda. Protože můj dědeček byl za první republiky daňový poradce a jeho klienty a vynikajícími přáteli byli třeba Karel Ančerl, Jiří Voskovec, Jan Werich. Protože můj druhý dědeček byl za války v koncentračním táboře, a když se odtamtud vrátil, babička ho málem nepoznala.

Místo devadesátikilového svalnatého chlapa se jí vrátil čtyřicetikilový drobeček, kterému na kostech visela kůže. Protože nevím, zda jsem vlastně neměl ještě jednoho dědečka. Pána, se kterým se hodně přátelila ta druhá babička a skoro by se už už rozvedla, kdyby ten pán nemusel ve třicátých letech minulého století utéct před nacisty, protože byl německý Žid. A protože, ať si říká, kdo chce, co chce o mně, o mých názorech a svobodách, cítím se dobře v židovských částech měst, v těch křivolakých, úzkých uličkách a také v samotných synagogách. Je mi tam teskno a zároveň hezky u srdce. Vlastně proto jsem tu knihu napsal, že jsem chtěl udělat něco pro židovskou, pro svou věc.

O co především šlo v projektu Deset hvězd, který vás k napsání stejnojmenné knihy inspiroval?

O to, zrevitalizovat, zachránit před zkázou, zrestaurovat a zrekonstruovat čtrnáct vynikajících budov, především synagog a rabínských domů, na deseti místech naší vlasti, upomínek na židovství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V centru zájmu vůbec nebyly jen opravy starého, ale i mnoho nového. Tedy, v oněch budovách byly instalovány stálé tematické výstavy. Ty jsou doplňovány krátkodobými výstavami, kulturními akcemi, divadlem, koncerty, vzdělávacími programy, přednáškami, projekcemi filmů. Cílem je seznámit návštěvníky s judaismem a se židovskou historií přímo na místech, odkud pocházejí a s nimiž jsou nezvratně spjaty. Pan architekt Soukup, tvůrce revitalizace, dbal precizně historických materiálů, podoby budov, objevených torz, například po svatostáncích, ale rovněž hledal nové cesty k jejich novým životům. Hledal možnosti, jak je oživit, jak a čím zaujmout návštěvníky. Jak je přivést ke správnému pohledu na židovství.

Čím jsou tyto objekty tak cenné?

Jejich hodnota se asi nedá vyčíslit penězi. Nebo ano, ale pak jen částečně. Protože jejich cena nespočívá pouze v architektuře a urbanismu, v předmětech zde uložených, ale dá se měřit i z kulturních a společenských, etických hledisek. Z pohledu dějin židovského národa i národů dalších. I z pohledu holocaustu a dřívějších zákazů pobytů, vyhánění, pogromů a všech těch nízkých záležitostí, jichž se závistníci dopouštěli na národu vyvolených. I z pohledu dnešního, kdy se židovský národ v Evropě znovu ocitá v nebezpečí. Spojitost s historií je neodmyslitelná. Právě díky ní roste hodnota věkovitosti staveb a materiálů, ze kterých vyrostly. Právě že se samy staly součástí svých výstav, těch, jež pojaly do svých niter. Svou výstavností i morálkou v nich obsaženou.