Rok 2020 byl označen jako „annus horribilis“, hrozný rok. Z medicínských, ekonomických, společenských a psychologických důvodů. Může být pro naši zemi tím, čím byly roky 1929, 1938, 1939 či 1968? Můžeme ho považovat za tak závažný nebo nikoliv?

Přemýšlel jsem o tom, že od ruské invaze v roce 1968 tuto zemi nepostihlo nic významně strašného, až tato epidemie. Ale covid ve srovnání s Rusy vychází docela dobře. Tehdy jsme v tom byli sami a bylo to beznadějné, teď si navzájem pomáhá celý svět a naděje už je na obzoru. Už je v ledničkách s vakcínami.

Domníváte se tedy, že ten strach, který určitě s touto dobou souvisí, překonala jakási solidarita?

Myslím, že ne. Ten strach je převažující, svět nic takového nečekal, není na to připraven, nejsou na to připraveny státy, nejsme na to připraveni jako lidé, nejsme připraveni jako instituce. Obavy jsou převažující, rozdělení společnosti je převažující, ale důležité je, že naděje, že to přejde a svět se vrátí znovu ke svobodě a toleranci – tady myslím západní svět – bude fungovat, jak jsme byli zvyklí, je veliká.

Domníváte se, že návrat k normálu nastane?

Slovo normál, které používá Andrej Babiš, je nešťastné slovo. Jednak evokuje normalizaci, jednak evokuje něco, co jako bylo jen tak. Není to přesné. To, v čem žije západní civilizace, je bohatý, šťastný život plný příležitostí a možností pro každého, kdo má alespoň trochu štěstí. To bylo něco, na co jsme byli zvyklí. Svobodný svět, svobodné cestování, svobodné obzory, kontakty, výměna informací, výměna všeho, indigové děti, veganství, půjdeme pryč od uhlíku, budeme dělat úplně šťastný nový svět… a najednou bác, přišla epidemie a tohle všechno jakoby šlo stranou. Já jsem naprosto přesvědčen, že se to zase vrátí.

I přesto tedy, domníváte se, že se v koronavirové době projevila lidská solidarita a nakolik?

Nejsem schopen to pozorovat v rámci celého světa. Rozhodně v první vlně epidemie na jaře byla v Česku solidarita obrovská. Obrovská, nevídaná a obdivuhodná. Teď je to jinak, protože jsme se dostali do situace, kdy jsme nejhorší na světě, kdy máme nejhorší přírůstky nakažených, kdy se vláda chová, slušně řeknu, bláznivě. Vydává opatření, odvolává je, vydává nová, pak uvolňuje to, co uvolňovat nemá, otevírá, kde otevírat nemá. Lidé jsou z toho unavení, nešťastní, společnost je rozdělená na dvě skupiny, které jsou stejně velké. Jedna, která má strach a chce se bránit. Druhá, která říká, co nám to povídají? Tohle je vlastně jen chřipka, proč nás zavírají?

Takže v té druhé vlně, ve které se nacházíme, je místo solidarity spíše zmatení, ale před závorku bych vytkl všechny zdravotníky, dobrovolníky, hasiče, policisty, prostě všechny, kteří s epidemií bojují opravdu na hranici sil.

Tím jste mi odpověděl i na moji další otázku, co covid-19 udělal s českou společností, jak ji proměnil? Tak se jen zeptám, jestli chcete k proměně společnosti ještě něco dodat?

Myslím, že se z nás stává společnost hypochondrů.

Jak to?

Já sám sleduji každé kýchnutí, zda nejde o koronavirus a ještě na dlouhou dobu budeme společností hypochondrů a ještě dlouho budeme nosit roušky.

Tedy opatrnost v tom, zda také nejsem nakažený?

Všechny to těžce psychicky poznamená, budeme lehkými psychopaty ještě dlouhou dobu.