Výročí 21. srpna si lidé na mnoha místech země připomenou pietními akcemi. Co by mělo, a to nejen na nich, v souvislosti s událostmi roku 1968 především zaznít?

Že lidé, jimž v politice nejde o posty a prachy, si už nesmějí vjet do vlasů tak jako koncem 60. let. A stát se tak nejen hříčkou konfrontace, v níž tahají za drátky velmoci, ale ve finále i nízkých pudů těch, komu jde právě jen o ty posty a prachy. Tehdy to, což se teď zatlouká, začalo honem na „novotnovce“ („konzervy“ atd. atp.) a vyústilo v prověrky z prahu 70. let. Obojí odskákala i spousta lidí, kteří si to nezasloužili. Mnohdy právě rukama, jež na to měly mizivé morální právo. Většina těch, koho rozdělil střet „o věc,“ a ve jménu lidských práv, a ne parazitního mamonu, se do té pasti už naštěstí nehrne. Dnes táhnou za jeden provaz stále víc. A to je skvělá zpráva.  

Komu by ta slova měla především patřit? Mladé generaci, pro niž to může být jen pár stránek v učebnici dějepisu a příliš se o to ani nezajímá, nebo pro ty, kteří si vpád pěti armád zemí Varšavské smlouvy z dětství a mládí pamatují?

Pravdu o konci 60. let si zaslouží všechny ročníky. V celém kontextu doby, zbaveném dvojího metru. Ten vyhovuje jen hrstce poturčenců.

Považujete za dostatečné, jak se k tomuto tragickému výročí staví a jak se k němu vyjadřuje česká politická reprezentace?

Pro dnešní politickou reprezentaci je srpen 1968 námětem rituálního chorovodu. Překřikuje jím své vlastní hříchy i spoluviny za seriál vojenských intervencí. Padly jim za oběť miliony, a ne desítky životů. Za cenu humanitárních pohrom i migrační vlny, s nimiž si jepičí „konec dějin“ neví rady.   

Jak bychom se měli dívat na období 1968 až 1989 v naší společnosti?

Socialismus, který už nebyl jen stohem lejster, měl i řadu vad na kráse. Pupeční šňůra vedla ke „studené válce“, jejímž darebáctvím se bránil. To klima zákeřného obklíčení si nikdo z palce nevycucal. V míře, která se ukázala fatální, však brzdilo či přímo blokovalo i další modernizaci. Křížencem bohorovné pohodlnosti a impotence byl i přístup k silám opozice. Do houfu, který nakonec semlel i je, zaháněl i ty, komu to chtělo podat ruku. Oč méně má právo na reprízu právě to, tím víc je třeba čelit lhaní, kterým si myje pracky „vítěz studené války“. Socialismus polidštil svět tak jako ještě nikdo. Jak tam, kde už byl státní rezónou. Tak tam, kde jeho výzva krotila mamon, co ručník do ringu nehodil. Eutanázie „sociálního státu“ to dokládá jako na dlani. Kapitalismus, zbavený protiváhy, už bude jen čím dál horší. Šance na lidštější svět leží až za jeho horizontem.       

Český bloger Petr Michalů, který požádal letos na jaře o politický azyl v Ruské federaci, tvrdí, že obyčejní Češi mají Rusko rádi. Ovšem oficiálně máme být nepřáteli. Vadí mu, že NATO o Rusku mluví jako o hrozbě pro celý civilizovaný svět, přitom Rusko tento svět zachránilo od Hitlera. Také to, že českým dětem cpou do hlavy, že nás osvobodili Američané. A rozčiluje ho, že Turecko je údajně náš odvěký spojenec a slovanské Rusko náš nepřítel. Co se dá k těm jeho výtkám říci?

Nutkavá snaha, aby se k Rusku přistupovalo jako k nepříteli, je skrznaskrz hujerským podnikem. Reálný interes na něm má jen pár nicotných kariér, závislých na přízni kdejaké „Killary“ a zbrojních koncernů, které ji pasou.

Když už byla řeč o Ruské federaci jako nepříteli, máme i teď, téměř půlstoletí od srpnových událostí, vnímat Rusko jako hrozbu pro naši zemi a v čem?

Putin je větší liberál než většina garnitur ODS a TOP 09. Ilustrací je už pluralismus ruských televizí. Je nesrovnatelně větší než těch českých. Po c. a k. monarchii tu zůstala i šesticiferná suma padlých jen ve světové válce. Koho napadlo děsit nás Rakouskem v roce 1966, tedy tolik let od jejího konce, kolik nás dělí od srpna 1968?

Občas zaznívají hlasy, že ruský prezident Vladimir Putin je záměrně démonizován, ale i takové, že nás Rusko může v případě potřeby ochránit. Co si o takových názorech myslíte?

Líčit Putina jako nového Hitlera a Rusy v Pobaltí jako klon henleinovské chátry není jen nehorázná urážka. Je to i hodokvas debility zralé na svěrací kazajku. Rusko brání svou suverenitu – a tím i mocenskou rovnováhu. Právě ta je i v zájmu zemí našeho kalibru a dislokace. Tím víc to chce zdravého rozumu, jaký nechyběl už Edvardu Benešovi. Hulákat, že Rusko má obklíčit i česká armáda, si až do Mnichova netroufl ani Radola Gajda. Dnes je to pozvánka do střetu s jadernou velmocí. Do lidských štítů militarismu v cizím zájmu a pod cizím velením. Ty české by byly na ráně jako jedny z nejbližších. 

Některé nevládní organizace tvrdí, že prezident Miloš Zeman je schopen nás vytrhnout z Evropské unie a převést do náruče Ruska, a proto budou tak důležité příští prezidentské volby v roce 2018. Je to reálné, nebo jde spíše o kampaň proti nynější hlavě státu?

Horor o Zemanovi, co nás chce změnit v Putinovu satrapii, šíří sekta sedmilhářů, snících o comebacku „pravdolásky“ na Hrad. Z říše groteskních chimér je jedno i druhé. Řídí je dálkový ovladač. Od našich hranic leží přesně opačným směrem.

Je naše členství v Evropské unii a v NATO logickým a historicky odůvodněným zařazením České republiky v rámci euroatlantického prostoru a civilizace, s nímž není proč polemizovat?

Cokoli aspiruje na legitimitu, musí obstát před tribunálem holých faktů. Být EU opravdu tím, nač se pasuje, proč nám rozepisuje psance válek za „změnu režimu“ a predátorské „globalizace,“ a ne příjmy, starobní důchody, podpory v nezaměstnanosti nebo kvalitu potravin, srovnatelné se „starou Evropou“? Být NATO tím, zač se vydává, zarazí přísun teroru do Sýrie i okolí levou zadní. Nic z toho se však nerýsuje ani v zárodku.