Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou prý přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?

Shakespeare má svatou pravdu. Doba se vymkla z kloubů a šílí. Švindlu „nadějného růstu“ sekunduje i „levice“ na baterky. A rizika, která jsou na spadnutí, nastolují mozky jiného ražení – nepočítám-li nás, pár solitérů zleva. Finanční trhy jsou skutečně „přehřáté“. Ta věta však neříká o nic víc, než že „pacient má horečku“. Zda si ji uhnal na slunci, má chřipku, zápal plic – anebo se ozval karcinom – však už nevysvětluje.

Tady o banální chřipku nejde. Kapitálu se vrací zádrhel akumulace – řečeno slovy Kapitálu. Tedy nadbytku „volných“ peněz, lačných po dalším zhodnocení, které však drhne díky deficitu peněz, za něž si normální lidé kupují hmatatelné statky. Právě o tomto zádrhelu – a ne jen o mikrospáncích regulace a „děravé legislativě“ – byla už krize od podzimu 2008. Panstvo, které ji zavinilo, ji k obrazu svému i „vyřešilo“. A sice „znárodněním“ gigantických ztrát a dluhů, co zbyly po prasklých „bublinách“ – a „tiskem“ tisíců nových miliard, „krytých“ hlavně tím „toxickým“ odpadem. I ty však – místo, aby pomohly obětem krize – spadly do klína raubířům spekulantského „kasina“. A navíc za úrok blížící se nule.

Finanční trhy to „přehřívá“ za situace, kdy se veřejné finance prohýbají pod nadílkou minulé krize. Tím menší „balíčky“ jsou s to rozdávat „banksters“ ve chvíli, až jim rupnou i dnešní „bubliny“. Tím úslužněji se proto předělávají i normy sanace bank. Aby se jejich bankrotářská manka, „znárodňovaná“ dosud oklikou přes veřejné rozpočty, směla záplatovat rovnou z vkladů klientů. Říká se tomu „bail-in“ – „sanace z vnitřních zdrojů“. Pokusným králíkem byl Kypr. Tam to ještě postihlo „jen“ vklady nad 100 000 EUR. Ty nižší garantovaly starší pravidla EU. Už brzy to ovšem, tvrdí zlé jazyky, může být klidně jen desetina. Banky by se tak mohly „hojit“ i z každého vkladu nad našich cca 270 tisíc korun.

Příznačným švindlem je „záporný úrok“. Zatím ho, pokud mi něco neuniklo, uplatňují jen mnohé centrální banky vůči depozitům těch komerčních. Toho, co tím jen simulují, by se však dosáhlo právě cestou, jíž se marně domáhají demokratické síly – progresivního zdanění neproduktivního kapitálu. „Záporný úrok“, uvalený na „mrtvé peníze vůbec“, má totiž dominový dopad i na úrok komerčních bank. A trestá tak i každého, kdo šetří na auto nebo penzi – a žádný kapitál, natož neproduktivní, nemá. Aby ho zároveň nahnal mucholapkám „investičních produktů“, slibujících „zaručené zhodnocení“ peněz, které mu ti samí „banksters“ znehodnocují na standardních účtech. Tím víc „peněz jiných lidí“ (OPM, other people's money) to „kasinu“, zvanému finanční trhy, přihrává i touto cestou. O to víc hrozí oči pro pláč i úsporám, jež na ten hazard přistoupí jen proto, že na běžném i spořícím účtu ztrácejí hodnotu.

Korunu všemu nasazuje další kulišárna. V podobě „bezhotovostních peněz“, majících ty „hotové“ postavit už brzy mimo zákon. V některých skandinávských zemích už se platí jen kreditními kartami. Je to i hvězdná hodina pro šmíráky v našem soukromí – zahraniční i domácí, erární i privátní. Je to však i další pojistka, že před dominem „záporného úroku“ – a „sanací z vnitřních zdrojů“ – už nebude úniku.

Podobných podfuků se rojí ještě víc. Vynalézavost „banksters“ je nebetyčná. Ten absurdistán drží už jen na kapačkách. Čím později vypoví i ty, tím drsnější budou následky.

Čína v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost ambiciózní nastávající velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty velmocenské snahy Číny?

Čína velmocí prostě je, ať se to komu líbí, nebo ne. Její poslední století je impozantní. S projekty typu Nové Hedvábné stezky přichází to, nač se dnešní Evropa jinak nezmůže. Skutečný rozvoj – a na obrovské ploše. Garance spousty pracovních uplatnění – a to i pro diplomované talenty. Most mezi ekonomickým potenciálem Asie a Evropy – a tím i šance na rovnější vztah s „globálním Minotaurem“, jak Americe říká Varufakis.

Té nabídce je ovšem třeba jít naproti. Čína nikoho na kolenou neprosí. Bát se těch investic musí jen „tuneláři“, s nimiž nepočítá, a Minotaurovi pacholci. Čínský prezident míří do Prahy. Fanklub Tibetu, dokud tam řádil středověký totáč, chystá jarmareční randál. Takový part – v cizím zájmu proti tomu našemu – který by „kavárna“ nevzala, zřejmě ani neexistuje.

Jak bude Čína konkurovat Rusku a jeho Eurasijské unii? Chce investovat ve Střední Asii...

Mezi Čínou a Ruskem jsou logicky na pořadu i otázky, v nichž sedí za stolem proti sobě. Už třeba cena vzájemně nakupovaných komodit. Peking a Moskva však mají hlavně zájmy, které je spojují. Nejde jen o verbální deklarace. Ilustruje to i poslední epizoda. Situace na trhu energií nutí rozšířit externí financování i Gazprom. Západní banky mají pokyn dělat problémy. Gazpromu poskytla úvěr čínská banka. Největší, jaký kdy čerpal. Na pět let a za podmínek, jež z tlaku druhé strany nevytřískají sebemenší kapitál.

Číně i Rusku jde po krku politika „změny režimu“. Vedení obou zemí zbavila všech iluzí. O to víc táhnou za jeden provaz. Hlavně ve všem, co těm intrikám staví plot. Ekonomika obou zemí se v mnohém doplňuje. Tím snáz se budují i „pozitivní synergie“.

A střední Asie? Nabízí jí snad investice, srovnatelné s čínskými, i kdokoli jiný? Ne jen do zázemí vojenských základen, majících obklíčit Rusko i Čínu? Ale skutečného růstu a diverzifikace jeho zdrojů?

Jaký je stav ruské ekonomiky? Jak se vypořádala se sankcemi a nízkými cenami ropy a plynu?

Ekonomické zbraně, provokující „Majdan“ na Rudém náměstí, jsou klackem o dvou koncích. V případě „sankcí“ jimi Amerika dusí i Evropu. Sama přitom s Moskvou vesele navyšuje obrat. Manipulace s cenami ropy i plynu neškrtí jen arabské šejky. Škodí i americké produkci. Donedávna jen té z břidlice, do níž napumpovaly mraky peněz i banky a investiční fondy. Teď už však hlásí útlum i korporace, těžící tradiční technologií. Takové „sadomaso“ mívá v Americe jen krátký dech.

To „sado“ ruská ekonomika přirozeně cítí. Alarmistické tirády bych však bral s rezervou. Nahoru vyletěly hlavně ceny luxusního zboží. Většina Rusů je nekonzumovala ani dřív. Tím víc to ekonomická válka prohrává politicky. Barometrem jsou ruské televizní kanály – a to i ty privátní. Na vlasteneckou notu tam duje i většina těch, kdo se dřív „řediteli zeměkoule“ klaněli až po pás.

V posledním čtvrtstoletí prošlo Rusko lekcí, kterou hned tak nezapomene. Na to, aby nevábilo dravce, je příliš bohaté. Na to, aby je cizina skutečně vytrhla, je zas příliš velké. Suverenitu mu zajistí jen masivní reindustrializace. Jen ta sníží závislost na energetickém exportu – i importu banálních artiklů. S tím si musí poradit samy i menší země. Tím méně to kdokoli udělá za Rusy.

To téma má ovšem i rozměr, o němž se česky poníženě mlčí – na rozdíl od znalejších mozků západně od Aše. Na to, co Washington zkouší na Moskvu teď, vsadil už Reagan. Amerika byla na prahu velké krize už tehdy. „Time-out“ jí darovali jen Gorbačov a spol. Tu kořist však už strávila. Dneska je na tom ještě hůř. A Rusku už rauš „nového myšlení“ nehrozí. „Studenou válkou“ napodruhé riskuje sama Amerika.

Zatímco ekonomika roste, levicoví pozorovatelé kritizují fakt, že běžní lidé, i v České republice, častokrát růst nepociťují. Tedy že reálné mzdy a životní úroveň nerostou tak, jak by měly. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než hlavní pracovní poměr, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty nebo rovnou pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR, jak je na tom západní Evropa? A co Spojené státy, kde řada lidí „funguje“ na potravinových poukázkách?

Dnešní vteřina dějin je raritou hned trojmo – a to celého novověku. Příjem – a přidanou hodnotu – mění stále víc v mimoběžky. Past „pracující chudoby“ roste jako máloco. Vězí v ní i desítky procent obyvatel „zlaté miliardy“. Bývá to i dřina na několik úvazků. V pobuřujícím přepychu se topí i ti, co nic kloudného neumí. Pokud se práce rovnou neštítí, padají z nich hlavně „ubrané hodnoty“. Tím užší je hrdlo „sociální mobility“. Z bobánků, narozených „za vodou“, tam najdete i vnoučata. Z těch, počatých na opačném pólu, poskočí skutečně výš jen stále tenčí zlomek. Traktáty o „refeudalizaci“ už píší i profesorské cvikry.

Alibi privátního zisku hlásá, že je odměnou za riziko. Na špici vertikály kapitálu však neplatí už ani to. Tady se inkasuje lví díl globálního výnosu – a rizika, ztráty i náklady „znárodňují“ hned na vstupu. Jak na konto všech, koho živí jen vlastní ruce, tak podnikatelů, riskujících střechu nad hlavou. A stále víc i veřejných financí. Tím ovšem padá i to poslední, co z kreditu „konce dějin“ ještě zbylo.

Amerika, máte pravdu, to zahustila nadoraz. Lídr všech rentiérů – dneska i kdykoli dřív – dluží víc, než celý okolní svět. A zároveň drží na „potravinových známkách“ celou šestinu vlastní populace. Milionům rodin zbyl na spaní jen karavan. Je to hodokvas sociálního darwinismu. V petřínské bludiště mění i kritéria. Točí se hlavně kolem indexů, jak se zhodnocuje kapitál. Podmínky těch, kdo ho zhodnocují, v nich hrají „marginální“ roli. O tom je celá alchymie věštící „růst“ i „recese“. Tak hulvátský rozvod s tím, co má ekonomika v původním pojmu, láme i starší rekordy.

Podle zjištění nevládní organizace Oxfam jedno procento nejbohatších lidí světa v roce 2015 vlastnilo více majetku než zbylých 99 % populace planety. 62 nejbohatších lidí světa disponuje stejným majetkem jako 3,5 miliardy dalších obyvatel země. Co tomu říkáte? Kde je příčina? Může za těchto podmínek vůbec existovat volný trh rovné soutěže? Neškodí toto svobodnému podnikání? Není například odstraňování obchodních bariér jenom nahrávkou pro nadnárodní korporace, monopoly a oligopoly, aby zničily konkurenci malých a středních podniků na národní úrovni? Lze to vůbec nějak řešit? Jak lze konkurovat takové koncentraci kapitálu? Neměl v tomto Marx pravdu?

Marxe už „porazily“ i postavičky nesahající mu ani po tkaničky. Víc než co jiného „vyvracely“ právě vše, co napsal na téma koncentrace kapitálu – a třídní polarizace. O tom, že „rovná soutěž“ je jen nekalá reklama – a podstatou kapitalismu je monopol na existenční zdroje. Akumulace kapitálu z cizí práce, který slabší konkurenci drtí – a sám se tím víc šikuje do stále strmější vertikály. Zatímco většinu ostatních krok za krokem „proletarizuje“ – bez ohledu na to, kam se řadí sami.

Gážisté cirkusu, majícího tu pravdu zadupat do země, se chytili pojmu „proletář“ – a udělali z něj synonymum montérek. Sám Marx jím přitom mínil každého, z koho kapitál tuneluje nadhodnotu. Všichni ti, kdo to buď neví, nebo zatloukají, pak tím laciným podfukem i groteskně „triumfují“. Například banálním „objevem“, že „modré límečky“ vytlačuje technologický pokrok. Kdo už nemusel k ponku nebo lopatě, ale za kancelářský stůl, vnímal to jako sociální vzestup. Dokud rostly s produktivitou práce i příjmy, živila v něm ten dojem i vlastní životní úroveň.

Kapitalismus na „druhý globální pokus“ však ruší i to. Mantinely, omezující koncentraci kapitálu aspoň zčásti, boří jeden za druhým. Příjmová a majetková nerovnost láme rekordy. Jedinému procentu toho nepatřilo víc, než všem ostatním, ani v obskurních despociích. „Proletář“ má aspoň jistotu výplaty – a zákonné výpovědní lhůty. Statisícům českých pracovních sil se upírá i to. Jak v montérkách, tak coby „kravaťáci“ mají šanci jen na „živnosťák“. „Svobodného podnikání“ v tom není ani za mák.

Marxe „vyvrací“ jen notoričtí hlupáci. Erudovanější mozky z něj pokoutně opisují. Paul Craig Roberts byl za Reagana druhým mužem fiskálu – a šéfprojektantem „reaganomiky“. Zamlada napsal o Marxovi celou knihu. Kapitál je náročné čtivo. Bez adekvátní erudice se zvládá jen těžko. Marx ovšem magnetizuje i kratšími texty. Nově i studenty ekonomických fakult v Americe. Tady je, zjistila nedávná studie, vůbec nejčtenějším titulem Komunistický manifest. Až po něm následují Adam Smith, Ricardo, Samuelson – natož Hayek či Milton Friedman. U nás jsme zatím „sto let za opicemi“. Je to znát.