Výsledky summitu NATO ve Varšavě jsou poměrně nekonkrétní. Na jedné straně se mluví o nutnosti dialogu s Ruskem a na druhé se posilují vojska kolem jeho hranic. Kdosi vymyslel komickou teorii, že čtyři prapory v Pobaltí budou jakýsi drát, o nějž útočící Rusové zakopnou. Rusko se naopak obává stálého posilování vojsk států NATO kolem svých hranic a budování další vojenské infrastruktury. Co nového podle vás po varšavském summitu nastane v mezinárodních vztazích?

Především je třeba konstatovat, že summit nepřinesl nic nového. Ani nemohl, protože takové summity jsou pouze předem připravené divadlo s dávno dohodnutým programem. Stále stejná lživá a nenávistná protiruská rétorika, snaha o další rozšiřování Aliance a posilování amerických pozic v Evropě a těsně kolem hranic Ruska. USA se navíc snaží stále intenzivněji zatáhnout do své války proti Rusku evropské země, včetně neutrálních.

Při posuzování, kdo je v současném geopolitickém střetu USA a Ruska agresorem, si můžeme položit dvě základní otázky. Jak daleko je americký voják od nejbližšího ruského města a jak daleko je ruský voják od nejbližšího amerického města? Kdo má sklady jaderných zbraní a stovky základen na cizím území? Evropské země jsou v této hře jen sluhy amerických zájmů.

Zvláště důležitým faktorem je pokrytecká snaha vedení USA o zamaskování svých vojenských agresí vytvářením mezinárodních koalicí. Stačí, když spojenci pošlou jen několik vojáků a podporují USA politickou propagandou, aby se z americké agrese stala iluze oficiálně mírotvorné a humanistické koaliční války za demokracii a lidská práva. Dokladem jsou Kosovo, Irák, Afghánistán, ale i vývoj na Ukrajině. Nedávno se za britskou účast na americké agresi proti Iráku pod záminkou boje proti zbraním hromadného ničení Saddáma Huseina uboze omlouval známý americký sluha a bývalý britský premiér Tony Blair. Podobně se americký prezident Obama nedávno omlouval Libyjcům. Pokrytecká pozdní komedie, která nikomu život, zdraví a majetek nevrátí. Dnes je podobnou záminkou vymyšlené ohrožení zemí NATO Ruskem. Po jaderné válce s Ruskem se už možná nebude mít kdo a komu v Evropě omlouvat.

NATO stojí na prahu jaderné války s Ruskem. O mnoho dál už ve svých provokacích jít nemůže. Vzhledem k tomu, že se podařilo zcela promíchat NATO a vojenské síly států EU, můžeme konstatovat, že rovněž EU je ve stejné situaci. Aktuálně dokonce horší než USA, za jejichž zájmy bojuje protiruskými sankcemi v nové studené válce. Kdo zažil minulou studenou válku vidí, že vývoj je prakticky stejný, bez ohledu na lži a pokrytecké výmluvy reprezentantů Aliance. Dokladem je i výrok prezidenta Obamy, že USA neopustí Evropu v dobrém, ani ve zlém. Kdo by také opouštěl svoji perspektivní kolonii, která má nést následky současné studené i chystané jaderné války s Ruskem.

Rusko, které je vojensky podstatně slabší než NATO, si nemůže vybírat při použití prostředků k odražení útoku. Proto musí již v první fázi obrany zničit jadernými údery americké protiraketové systémy a infrastrukturu NATO (velitelství, základny, letiště, sklady…) na území evropských států kolem svých hranic. Bez logistiky závislé na infrastruktuře toho totiž vojáci moc nenabojují, zvláště žoldáci USA a NATO postrádající motivaci k boji. Ruská obrana logicky povede k drastickým ztrátám především na civilním obyvatelstvu, protože vojáci jsou na válku připravení. Jeden voják NATO na sto i více evropských civilistů. V mrňavém Pobaltí, kde se tamní politici snaží plnit každý americký rozkaz, by to pravděpodobně vedlo k vyhubení většiny obyvatel.

V téměř paralelní následné fázi ruské obrany by byly vedeny údery proti infrastruktuře, základnám a skladům NATO a členských států NATO v Evropě. S velkou pravděpodobností by byly přednostně zničeny elektrárny, rozvodné systémy elektřiny, komunikační centra, přehrady, letiště, důležité mosty a pozemní silniční a železniční křižovatky. Současné evropské záchranářské a zdravotní systémy by nebyly schopny zajistit ani desetinu potřebné lékařské péče a odstraňování následků jaderného úderu, a to i z dlouhodobějšího hlediska. O zásobování potravinami a vodou nemluvě, zvláště v našem případě, když nejsme potravinářsky soběstační ani v míru. V případě zimní války by byla situace ještě podstatně horší.

Přitom již nelze rozlišovat, zda se v Evropě jedná o civilní či vojenské cíle a rovněž zda se jedná o vojenské cíle evropských zemí podřízené NATO, nebo jen domácí vojenské síly, které se války oficiálně jakoby neúčastní. Právě nasazení evropských mnohonárodnostních vojenských útvarů kolem ruských hranic záměrně dokonale stírá rozdíly mezi EU a USA v americké agresi proti Rusku. Počínaje Británií a Francií směrem na východ nebude existovat v EU jakákoli země nebo zóna, která by mohla deklarovat, že se jí válka netýká.

Vedení NATO vyjádřilo na summitu rozhodnutí pokračovat v prohrané válce v Afghánistánu na věčné časy a vyházet na to další miliardy dolarů. Největší světová pěstírna drog a výcviková základna islámského terorismu bude dále vzkvétat. Někdo na tom dobře vydělává. Kdyby američtí mírotvorci z Afghánistánu odešli, nestalo by se z hlediska světové bezpečnosti nic zvláštního. Narkomafiáni by se poprali mezi sebou, a tak by poklesl jejich zájem o podporu terorismu.

Obdobná situace je v Gruzii, údajně ohrožené ruskou agresí. Přitom Rusko mohlo Gruzii obsadit už před léty po výprasku, který udělilo tamní armádě. Hlavní politruk NATO soudruh generál Pavel zdůraznil ochotu NATO přijmout Gruzii, protože splňuje předpoklady. Tím patrně myslel nepřátelství části tamních elit k Rusku. Zmínil přitom právo národů na sebeurčení. Je zvláštní, že při tom zapomněl na totéž právo pro Abcházce a Osetince, kteří se nechtějí nechat terorizovat gruzínskými nacionalisty, a pro ruské obyvatele Krymu, kteří nechtějí žít pod vládou fašistických oligarchů na Ukrajině. Že Gruzie by bez Ruska už dávno neexistovala a byla jen tureckým islamizovaným pašalíkem, bojechtiví soudruzi z Tbilisi i NATO jaksi zapomínají.

Stejně se přehlíží fakt, že Gruzie má souhrnný dluh ve výši jednoho ročního HDP, což z ní činí ekonomicky nestabilní zemi na pokraji krachu. Gruzie je sice geograficky ještě na okraji Evropy a většinu obyvatelstva tvoří pravoslavní křesťané, ale vnitropolitická realita odpovídá spíše islámským zemím. Zemi ovládají kmenové klany jako před stovkami i desítkami let. Za cara byli ruskými šlechtici, za Stalina vysokými stranickými kádry. I kdyby Rusko Gruzii obsadilo, nestalo by se z mezinárodně bezpečnostního hlediska vůbec nic. Pouze by vládu převzal nějaký takzvaně proruský klan. Problém by měly pouze USA, které by nemohly vytvářet další oblast napětí a provokovat na hranici Ruska s podporou Turecka.

Z vojenské pomoci NATO se má těšit rovněž Ukrajina. Rozkradený a hospodářsky zhroucený stát živí EU a vyzbrojují USA. Po americkém převzetí Majdanu je určen především jako nástupiště k válce s Ruskem. Na právo ruských obyvatel Donbasu na sebeurčení se válečníci z NATO neohlížejí. Dokladem jejich mírumilovnosti je tvrdošíjný odpor ukrajinského vedení proti zřízení bezpečnostního koridoru kolem Donbasu. Tak by bylo možné jednoznačně zjistit, kdo neustále vyvolává přestřelky, což jim samozřejmě nevyhovuje. Jejich neochota k mírovému řešení dokazuje, kdo na Donbasu vyvolává válku s podporou USA a EU.

Po zastavení bojů by nemohli omílat v médiích nesmysly o ruské agresi proti Ukrajině a vojenské podpoře separatistů ze strany Ruska. Potentáti z NATO mluví neustále o mohutné vojenské podpoře Donbasu ze strany Ruska a přitom nejsou schopni nic doložit, stejně jako v případě sestřelení korejského dopravního letadla. Celá jejich nenávistná rétorika se opírá o výmysly, pomluvy a zatajování faktů. Přitom Rusové mohli dávno zabrat celou Ukrajinu a ještě by byli vítáni jako osvoboditelé od chudoby a teroru zlodějských oligarchů, kteří si udělali ze státu soukromou firmu. Bez ruské humanitární pomoci by pravděpodobně došlo s podporou NATO ke genocidě obyvatel Donbasu stejně jako Srbů v Kosovu – a nikomu z evropských humanistů a bojovníků za sebeurčení národů by to nevadilo.

Rozmístění čtyř praporů NATO v Pobaltí vypadá téměř nevinně. Velení NATO prohlašuje, že jsou slabé k tomu, aby mohly ohrozit Rusko. V tom případě jsou samozřejmě slabé i na to, aby před Ruskem ubránily pobaltské země, kde je poměrně úzký manévrovací prostor s mořem za zády. Při použití jaderných zbraní by se prapory z velké části vypařily v několika sekundách a zbylá výzbroj i munice by byla z velké části nepoužitelná. Na první pohled tedy jejich dislokace v Pobaltí nedává žádný vojenský smysl s výjimkou jakési demonstrace síly a vojensko-politického zapojení zemí EU do americké agrese proti Rusku. Směšné teorie, že budou tvořit jakýsi drát, o nějž útočící Rusové zakopnou, jsou dobré jen pro naivní vojenské „odborníky“ vystupující v ČT 24 a důvěřivé diváky. Rusko nemá potenciál k útočné válce proti NATO.

V praxi se jedná o více než 4000 vojáků, což je jedna mechanizovaná brigáda americké armády a výrazně víc než obdobná naše brigáda. Počty vojáků jsou obtížně kontrolovatelné. V době střídání a cvičení může počet vojáků NATO v Pobaltí výrazně vzrůst. V takovém případě by získali s využitím námořní a letecké převahy NATO a s podporou mobilních amerických sil dostatečně silnou pozici k útoku na Rusko. Zde nesmíme zapomínat, že Rusko má pouze kolem 300 000 vojáků pozemních sil a brání hranici od Norska na severu po Gruzii na jihovýchodě, tedy frontu kolem 3000 km. K tomu ještě rozsáhlé oblasti na dálném východě a na severu. Vychází s bídou nějakých dvacet či třicet vojáků na kilometr obrany v Pobaltí. Ti se musejí samozřejmě střídat a všichni nejsou příslušníky bojových útvarů, takže reálné počty jsou nižší než 250 000 nasaditelných vojáků, což je méně než německý Bundeswehr a polská armáda dohromady. Na kilometr hranice jich bude v nejvíce ohrožených oblastech nanejvýš kolem pěti, a to bez záloh. I v případě logického soustředění do mobilních útvarů je to naprostý nedostatek k účinné obraně, zvláště v případě útoku na několika místech. Počty poklesnou i z důvodu bojových a nebojových ztrát. Jedna či dvě brigády NATO mohou v takovém případě znamenat mnoho. I „pouhé“ čtyři prapory nebezpečně ohrožují ruskou enklávu v prostoru Kaliningradu, což naopak říci nelze. V tomto prostoru je umístěna část protiletecké a protiraketové obrany Ruska chránící především Petrohrad. Už v případě jejího napadení lze očekávat ruský jaderný úder.

Úkolem uvedených praporů či brigády je především seznamování vojáků evropských zemí NATO s prostorem útoku proti Rusku. Proto má docházet k rotaci. V jejím případě lze zakrýt i narůstání počtu vojáků zůstávajících na místě. Vojáci dále budou připravovat zodolněnou infrastrukturu a sklady vojenského materiálu, které mají umožnit rychlé nasazení velkého počtu dalších vojáků NATO v Pobaltí. Mnohonárodní prapory NATO lze proto hodnotit jako nepřátelský akt přípravy k agresi proti Rusku.