Uplynulý týden protestovali studenti při výstražných stávkách po celé republice za dodržování ústavních zvyklostí. V reflexu Václav Klaus ml. odmítl, aby se politika míchala do škol. Miroslav Kalousek pak prohlásil, že se mu dělá z Klause nevolno a vmetl mu, že jeho otec byl členem první polistopadové vlády, která vznikla na základě studentských protestů. Co si o tom myslíte? Bojují studenti za svobodu jako v roce 1989?

Především si myslím, že Miroslav Kalousek už úplně ztratil zbytky soudnosti. Neuvěřitelným způsobem shodil události v roce ´89. Lidé, kteří šli tehdy do ulic, nemohli vědět, zda nebudou za svůj protest potrestáni. Co riskují dnešní „revolucionáři“? Pokud jim učitel revoluci zakáže, budou ho skandalizovat a může z toho mít nepříjemnosti. Jsou uvolněni z výuky a nemusí ji nahrazovat. Pokud by se je odvážil třeba jen legitimovat na ulici policista, riskuje kázeňský postih. Večer po demonstraci si mohou demonstranti z obrazovky vychutnat lichocení zcela objektivních komentátorů, jak byli dobří. Mají naprostou svobodu nadávat na veřejných prostranstvích na nejvyšší státní činitele, mohou je urážet a pošklebovat se jim. Navíc si přitom udělají selfie. No řekněte, kdo z revolucionářů na to kdy měl?  

Nezůstalo jen u středoškoláků a vysokoškoláků, jak bylo vidět na videozáznamech z náměstí Václava Havla, které zveřejnila DVTV, do stávky se zapojily i dvanáctileté děti, které se obávají toho, že nás zpět Babiš se Zemanem „vrhnou do komunismu“. Část videa malých dětí, které se zapojily do stávky, koluje a někteří uživatelé internetu píší, že je to „politická pedofilie“. Myslíte si, že pohled dvanáctiletého dítěte skutečně nemůže být pro politiky inspirací? O čem to svědčí, že se k politice vyjadřují i malé děti a jak vidět tuto akci studentů?

To není nic nového. Podobný případ popisuje Jaroslav Hašek v jednom z příběhů, který najdete v knize O dětech a zvířátkách. Vypráví o šestiletém hošíkovi, který čte každé ráno konzervativní noviny a pravidelně sleduje zprávy z burzy. Po večerech pak dělá rodičům přednášku o tom, že „my fojmujeme okolnosti, v nichž žijeme, ale tyto okolnosti též fojmují i nás“.

Mně osobně se to vystoupení dvanáctiletých dívčin z církevní školy docela líbilo. Jenom jedna z přednášejících se mi zdála tak trochu vyžilá. Asi už toho má za sebou hodně. Rozhodně bych oslovil mladší ročníky, nejsou ještě tak zkažené výchovou. Přečtěte si k tomu pedagogický román „Emil aneb o výchově“. Napsal to jistý Jean Jacques Rousseau, dívenky ho určitě budou znát. Někteří jejich učitelé možná také.