Ve svém vystoupení jste hovořil o tom, že hranice střední Evropy nedokážeme zcela přesně vymezit zeměpisně, ale dokážeme je vymezit duchovně. Jak jsou tedy duchovně vymezeny?

Musíme začít právě od svatého Vojtěcha. To byl jeden z hlavních momentů, proč se tento prostor stal do jisté míry východiskem pro christianizaci, ale i plnou rehabilitaci slovanských národů, bez ohledu na to, zda patřily či nepatřily do Velkomoravské říše.

Svatý Vojtěch, který má být patronem tohoto setkání, je skutečným Evropanem. Ale on také vytvořil základní body pro existenci střední Evropy. Velkomoravská říše to ještě nebyla. Začíná se to rodit, když pod vlivem již zemřelého svatého Vojtěcha byla vytvořena tři království - české, polské a uherské, a tři samostatné církevní celky – biskupství pražské, hnězdenské a ostřihomské.

Nám se to povedlo trochu se zpožděním, za Karla IV., ale právě u něj také vidíme inspiraci svatým Vojtěchem, který vidí hranice Evropy až po samotný Kyjev. V tom můžeme být velmi aktuální.

Že nemůžeme určit hranice, je dané tím, že existuje pohyb národů. Ale kultura skutečně má své průniky. Vezměme třeba hudbu, naši skladatelé působili nejen v Praze, v Čechách, ale v celém středoevropském prostoru.

Nebo architektura. Jože Plečnik se zapsal do dějin Prahy nejen architekturou, ale i svou osobností. Jeho vliv na Masaryka byl pro mě až neuvěřitelný, a když čtete jeho korespondenci s Alicí Masarykovou...

Takže smysl mého vystoupení byl, abychom si nejen vážili minulosti, ale abychom v ní viděli inspiraci i do budoucnosti. Protože svět je veliký, globalizace má třeba v technice pozitivní výsledky, ale kulturně jako kdyby nás odcizovala.